...A byl druhý májový pátek. Všechno, všecičko kvetlo (i ten plevel...), v hlavě mi bzučelo, a ta tráva byla taková veliká (Jestlipak je naše sekačka pojízdná?) a ti ptáčci tolik zpívali (Už ve čtyři ráno!), a ti naši cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli...

"Co je dneska k obědu? - Kdo mi vzal bonbón?! Schovala jsem si ho do téhle kapsy! - Jauvajs, on do mě strčil! - Pozdravuje tě nějaká stará paní. - Mami, pomůžeš mi se slohovkou? - Došly mi bombičky. - Zase koprovka?? Já ji nechci. - Mamíí, kde mám ty zelené tepláky? -  Ja mam zizeň! - Můžu na kolo? - Potřebuju na počítač."

Uprostřed obědového cvrkotu mi syn strčí do umaštěné ruky složenou bílou čtvrtku s růžovým tulipánem. "To máš na Den matek."

Pookřívám na těle i na duchu. "Děkuju. To jsi vyrobil celé sám?" Střapatá hlava nad talířem kývne na souhlas. Z vnitřní strany přáníčka se na mě culí sytě červené srdce a kostrbaté vyznání:

"To jsi vymyslel celé sám?" tetelím se blahem... "To bylo napsáno na tabuli a my to museli bez chyby opsat."

_______________________________________________________________________________________

Letos budu moudřejší - nepokazím si Den matek svými představami...