Povídka vzniklá společným psaním v klubu Klíčení. Chcete-li se přidat k tvorbě příběhu, vstupte do klubu.

 

DOBRODRUŽSTVÍ NA VÝCHODNÍCH OSTROVECH

Prolog

Zima byla dlouhá, ale každému ze tří bratrů utíkala jinak. Varen doputoval s Maritou do malého městečka pod horami a učil se trochu bylinkářství od ní, ale mnohem více spolupracoval s ranhojičem,Damil mu vzkázal, že s ním počítá na jarní výpravě na Východní ostrovy, tak chtěl Varen umět víc, než se naučil v lese. Zatímco Marita používala pouze sílu bylinek, ranhojič uměl i různá zaříkávadla, míchal prapodivné, ale účinné lektvary a Varen se až divil, co se za zimu naučil. Ranhojič se mu přiznal, že by ho tolik neučil, ale že se za tuto otevřenou výuku, bez skrývání tajemství, přimluvila Lesní panovnice.

Bojar si chtěl vzít rychtářovu dceru Elianu, a tak bylo pro něj důležité nejen umět si spočítat, kolik peněz přijde do městské kasy a kolik jich může vydat, aby zbývalo dost na horší časy. Musel se naučit spravedlivě soudit a často musel držet na uzdě i svou netrpělivost a vznětlivost. Ale Bojar si vedl velice dobře a začátkem jara už mnozí lidé říkali, že by měli raději za rychtáře Bojara a že ho napříště určitě zvolí.

Nastávajícímu tchánovi se to ale vůbec nelíbilo. Nebýt příkazu Lesní panovnice, které se i on, jako všichni v okolí, tak trošku bál, nejspíš by dceřinu nápadníkovi uložil pást ovce nebo hlídat u městské brány.

Bojar rozhodně nechtěl popudit si proti sobě Elianina otce, a tak se mu velice hodilo, když mu posel donesl vzkaz od Damila, že s ním také počítá na výpravu na Východní ostrovy a že má s sebou vzít i svou nastávající.

Eliana jako dcera rychtáře měla vlastního učitele už od dětství. Když byla pozvaná na cestu na Východní ostrovy, využila znalostí svého učitele a své záliby a učila se číst v mapách. Vlastně to začalo pouhou zvědavostí, kam že s Bojarem a jeho bratry vlastně pojede a skončilo to výukou zeměpisu.

Ale nejtěžší to měl Damil. Vládnutí mu nehrozilo, královna Aurora s králem Jakubem byli ještě mladí, dokonce se těšili na narození dalšího dítěte a doufali, že to bude syn. Od Lesní panovnice však dostal za úkol naučit se o různých nestvůrách a podivných bytostech, z nichž některé ani nejsou z tohoto světa. Zpočátku se mu všichni ti baziliškové, salamandři a mantichory pletli, ale  po půl roce už věděl, co jsou zač, kde žijí, čím se živí i jak se jich zbavit. Kromě toho měl zvládnout vše o navigaci lodí a naučit se zpaměti hvězdnou mapu ve všech ročních obdobích.

Při tom studiu našel v regálech zámecké knihovny malou knížečku o vodním národě Východních ostrovů. Nebylo z ní jasné, zda-li jde o vodní panny, nebo něco jiného a tak začal ve všech knihách vyhledávat zmínky o tomto národě. Ale nic víc, než obsahovala knížka, nenašel a něco ho ponoukalo knížečku z knihovny vzít a přibalit k věcem, které si plánoval vzít sebou na výpravu.

Amber zase pilně studovala vše o kletbách a zlých kouzlech, ještě nezapomněla na to, jak nepoznala maminku zakletou v gaju. A přitom objevila knihu, která asi měla zůstat zapomenuta... Byla to kniha prastarých věšteb, z  nichž se mnohé vyplnily. Není divu, že měla z výpravy tak trošku strach. Ale před lidmi i před Damilem nesměla dát najevo, že se bojí...A tak se jednoho rána úplně sama rozjela požádat o radu Lesní panovnici. Při nasedání na svého koně zaváhala a vzpomněla si, jak to všechno začalo. Tenkrát vyrazila za Lesní panovnicí - a skončila v Černé skále.

Tentokrát ji však nic nevábilo uhnout s koněm s cesty, tak si užívala vyjížďku na své oblíbené klisně a cesta jí rychle utekla.

"Neměla bys jezdit sama. Jsi poslední nadějí našeho rodu," pokárala ji Lesní panovnice. Na jaře opět vypadala mladě a svěže jako rozvíjející se květina.

"Jak to, poslední?" přela se Amber."Rodiče přece..."

"Bude to chlapeček," sdělila jí Lesní panovnice. "Chlapci nemohu prozradit naše odvěká tajemství. Na tobě jednou bude, střežit je. Damil je z poloviny také vílí krev. To se pozná... a proto jsem ti ho vybrala za muže. Nejdřív ale vyjedete na tu těžkou a nebezpečnou cestu k tetě Bartidze. Ona sama ti řekne, co a jak. Bude to zkouška pro vás oba, a zkouška nejen odvahy, ale i vaší lásky... Víc ti říct nemohu.

O budoucnosti princezně Amber víc neřekla, tedy o její budoucnosti. "O té nemá žádný mnoho vědět" sdělila princezně, "protože pak nežije svůj život jak by měl."

Darovala princezně věštecké kameny, se kterými ji naučila zacházet.

"Tentokrát není možné, abych vám na cestu dala kouzelné předměty, které fungují, ať je má v rukou kdokoli. Stačilo by, aby vám je někdo sebral, a může je použít proti vám. Musíte si hlavně vystačit s vědomostmi a dovednostmi. Nebo s věcmi, které mají sice v sobě magii, ale kdo s nimi neumí čarovat, nemůže je zneužít".

"Damil si teď čte hlavně o těch vodních lidech," posteskla si Amber.

Lesní panovnice se pousmála: "Nedělej si vrásky, Amber, podívej se raději do magických knih, zejména do té černé se zlatým sluncem na obalu, a ještě by tam měla být jedna, modrá se stříbrným měsícem. Z nich se naučíš vše, co máš vědět. A vrať se mi. Bartidza se nevrátila, našla tam muže svého srdce a už tam zůstala. Dám ti na zpáteční cestu neviditelné kouzlo, ale působit bude jen do chvíle, kdy projdeš hradní branou. Není to nic těžkého a formuli bys měla najít v měsíční knize. Kousek tě doprovodím, ale teď na jaře raší les a já mám spoustu práce.

Kapitola první - výprava začíná

Kráska se pohupovala na vlnách přístavu a kapitán Terry na její palubě se dohadoval s tesaři. Loď nebyla postavená pro tolik významných pasažérů, měla původně, pokud se nepočítají prostory v podpalubí, kajutu kapitána, kajutu pasažérů a jídelnu. Kráska byla královská loď a tak, když král poručil, tesaři rozdělili kapitánskou kajutu na dvě ložničky, jednu pro dívky, druhou pro bratry valibuky. A kapitán se musel spokojit s kajutou původně pro pasažéry a vymyslet, jak se mu tam všechno vejde.

Jedinou výhodou, kterou pro sebe vybojoval, byly kryté schůdky z podpalubí přímo na kapitánský  můstek, kde si také nechal přistavit přístřešek pro čas nepohody. Z někdejší kapitánské kajuty se sice vycházelo o něco hůř, protože východ byl částečně pod schody, ale Terrymu toto uspořádání skýtalo možnost přemístit si část potřebných věcí nahoru do přístřešku. Zejména tam potřeboval navigační kámen, kterým bylo vidět i za mlhy, kompas a sextant. Všechny ty cennosti pocházely z válečné kořisti po zajatých severských pirátech.

Kromě tesařů měl kapitán starosti také s kuchyní. "Kdo to kdy viděl, abych se trápil s tím, co nám kuchař cestou uvaří?" mumlal si pod fousy. "Hlavně když vůbec něco uvařil a bylo toho dost pro všechny. Ale pro princeznu nestačí každý den guláš" končil svou úvahu.

Také kuchař prskal, když se dozvěděl, že bude mít u kuchtění oběda pomocnice, jak se Amber, Eliana a Marita domluvily. "Snídani kuchaři necháme", rozhodla princezna, "ale u vaření oběda by alespoň jedna z nás mohla asistovat.

"A co večeře?" ptala se praktická Marita.

" Ty by mohli dělat Damil, Bojar a Varen, ne?" zasmála se Eliana.

To ještě netušily, co je čeká! Už ve chvíli, kdy viděly nakládat pytle fazolí, krup a obilí, pytle mouky,  soli, kusy sušeného masa a uzeného špeku a asi deset amfor s olejem, začaly mít starosti. Dřeva v podpalubí také nebyl zrovna dostatek a zvířata námořníci s sebou ani nevozili. Když jim došly zásoby sušeného masa, hodili sítě do moře a moře jim pokaždé darovalo něco k snědku. Naštěstí Maritu napadlo vzít něco sušených bylinek na dochucení jídla a Varen dostal od ranhojičovy ženy pytel cibule a několik věnců česneku.

"Cestou máme tři přístavy," sdělila jim Eliana. "Až tam Kráska zakotví, budeme muset dokoupit nějaké zásoby."

Před odplutím je pozval král s královnou na slavnostní večeři. Probíhala v klidu až do chvíle, kdy se král zeptal: "a kdo bude výpravě velet? Vím, že jste všichni zadobře a může vám to vydržet celou cestu, ale na lodi musí být řád, musíte si zvolit někoho, kdo rozhodne, nebo kdo bude tlumočit rozhodnutí všech kapitánovi a posádce. Nesmí jeden říct tohle a druhý něco jiného. Poraďte se, a řekněte jedno jméno - a já podle toho vyhotovím listiny, které sebou povezete."

"Varen je nejstarší, měl by to být on," soudil Damil.

"Ne, já ne, Bojar by měl velet,  celou zimu se učil řídit město," namítl Varen.

"Proč já? Damil si bude přece brát princeznu a princezna je víc, než dcera rychtáře," přel se Bojar.

"Přece byste se nehádali," zasáhla Amber. "Ať rozhodne los."

Utrhla tři stébla trávy a srovnala si je v dlani tak, že vypadala stejně dlouhá:

"Kdo z vás si vytáhne nejkratší stéblo, ten bude velet."

Bratři si rozebrali stébla a ukázalo se, že nejkratší si vytáhl Bojar. Tomu se však do vedení nechtělo: "Myslím, princezno Amber, že bys nás měla vést ty. Nevím, jak bych vysvětlil vašemu kapitánovi, že má poslouchat obyčejného uhlíře. Už tak s ním byly potíže, že nám měl propustit svou kajutu."

Vložil se však do toho král: "los rozhodnul, bude to Bojar", a dodal: "doufám, že jste ochotní všichni jej poslechnout?"

Všichni kývali, až přikývnul i Bojar: "tak jo. Ale jsme bratři, jsme přátelé, doufám, že se vždy domluvíme".

Král rozpravu ukončil slovy: "i já si myslím, že ano, máte všichni dost dobré vůle. Ale je vás šest a mohlo by se stát, že tři budou pro jednu věc a tři pro druhou. Proto vás teď nutím zvolit si někoho, kdo ponese tíži konečného rozhodnutí"

"A pokud jde o kapitána Krásky," pokračoval král, "nechám si ho předvolat a sdělím mu své rozhodnutí učinit Bojara velitelem výpravy. Na moři vám radím respektovat jeho zkušenosti. Lepšího kapitána nemám. Netrapte ho rozmary,"  zadíval se na Amber, "to on nemá rád. Jinak trvám na tom, že výpravu vede jen jeden velitel a to musí být jasné i kapitánovi."

Na zdar vaší výpravy," pozvedl král číši. "Hodně mi záleží na dobrých vztazích s Východními ostrovy. Ale ještě víc mi záleží na tom, abyste se všichni v pořádku vrátili. A moje dcera především. Byl bych rád, kdybys byla zpátky, než se ti narodí bratříček, Amber."

Dopili, převzali od kuchaře koše s ovocem pro první dny plavby a vyrazili na loď. Zrovna usínali, když kapitán vyplouval.

Moře bylo zatím klidné, loď se pohupovala na vlnách, zkušený kormidelník držel směr, jen Marita se cítila být poněkud nesvá.  Plavat uměla dobře, ale na lodi jako Kráska se plavila prvně v životě. Nemohla usnout a tak vyšla na palubu a dívala se na nebe plné hvězd. Kde je Polárka, to věděla a jak ji pozorovala, zdálo se jí, že Kráska nabrala nějaký podivný kurz. Východní ostrovy by měly být snad na východě...

"Zeptám se Eliany, ta zná mapy," řekla si.

"Eliano," zatřásla dívkou.

"Nespím," zašeptala Eliana. "Jak se pode mnou houpe loď, nemohu usnout."

"Já také ne...Mohla bych se podívat do tvých map?"

"Proč?"

"Protože se mi zdá, že plujeme opačným směrem."

"Možná jen  objíždíme nějaké nebezpečné místo...ale raději vzbudím Bojara," rozhodla Eliana.

Zaťukaly společně na dveře kajuty bratrů. Vykoukl, jako kdyby na jejich zaklepání čekal, právě Bojar.

"Co se děje, holky?" zeptal se ospale?

Zdá se nám, že plujeme nějakým podivným směrem," vyhrkly obě dívky najednou. "měl by ses zeptat kapitána, co to má znamenat. "

"Asi nepředpokládal, že se vyznáme v mapách," dodala Eliana. "Polárka je támhle," ukázala na nebe. "Měli bychom tedy plout na opačnou stranu."

"Nesídlí na severozápadním pobřeží ti piráti,  které kapitán údajně přemohl a má od nich ten navigační kámen?" rozpomínal se Bojar. "Zeptám se kapitána, co to má znamenat. Ať mi to vysvětlí!"

"Nejdřív se podíváme do listin od krále Jakuba, myslím, že tam měla být nějaká mapa, " radila mu Eliana. "Možná je někde cestou nebezpečné skalisko nebo mělčina.

Nakonec byli vzhůru všichni a zkoumali mapy. Nenašli žádný důvod, proč by neměli zamířit rovnou na východ. Bojar se vypravil za kapitánem:

Ten stál u kormidelníka a něco mu tiše vykládal.

"Polárka je támhle, jestli ji vy dva hledáte," ukázal Bojar na nebe. "Není to divné, že plujeme na západ místo na východ? "

"Tady velím já," ohradil se Terry.

"Vedením výpravy pověřil král mne. Otočte laskavě to kormidlo do směru, který vám nařídil král Jakub. I když jsem jen syn uhlíře, číst umím docela dobře a o plavbě na severozápad jsem v jeho pověřovací listině nic nenašel."

"O plavbě na moři nic nevíte" posměšně odpověděl kapitán. "Je potřeba se vyhnout silnému proudu u pobřeží. Běžte si velet do kajuty a nechte mne pracovat", dodal.

"V tom případě zakotvíme, a ráno se vrátíme do přístavu", odpověděl Bojar.

"To nemyslíte vážně!" rozčilil se kapitán, "to by nás zdrželo!"

"Zdrželo-nezdrželo, v každém případě budu krále žádat o jinou loď. A vy přijdete o slíbenou odměnu a ještě budete rádi, když vyváznete bez trestu. Trvám na svém rozhodnutí. Pokud ovšem ihned neotočíte kormidlem do směru, který vám přikázal váš král. "

Kapitán s kormidelníkem pohlédli na sebe.

"Zakotvíme tedy," souhlasil kapitán. Byl najednou až podezřele ochotný.

Bratři se pro jistotu domluvili, že budou celou noc hlídat. Poslední hlídku držel Damil. Najednou se mu zdálo, že slyší překrásný zpěv a vzápětí usnul, jakoby ho do vody hodili.

Ráno ho probudil Varenův křik: "Damile, kapitán i kormidelník zmizeli! A pryč je i záchranný člun!"

Z celé posádky zbyl jen kuchař Pepe, plavčík  Jim a starý lodník Sergej.

A právě Sergej jako kdyby omládl:

"Dámy a pánové, hrozí vám velké nebezpečí. Jestli mohu něco navrhnout", uklonil se směrem k Bojarovi, "tak to, že bychom měli odtud rychle zmizet, než nás přepadnou piráti. Nevracejte se do přístavu, protože to od vás čekají, zamiřme rovnou na východní ostrovy!"

"Ale zvládneme řídit loď?" přemýšlel nahlas Bojar.

"Kapitáne" oslovil ho Sergej, " býval jsem prvním důstojníkem, dovedu vás na ostrovy v pořádku. Jen kapitánovi navrhuji" mrknul na Bojara, "aby doplnil posádku svými bratry a uvolnil kuchaře z kuchyně. "

A tak dali dohromady dvě směny - v každé byl jeden z bratrů a jeden zkušený námořník. Bojar s novým kapitánem Sergejem  jeli zpočátku nonstop spolu, ale Bojar se rychle učil, co má ohlídat a dokud bylo pěkné počasí, naučil se co bylo potřeba. Pak se i Sergej mohl v klidu vyspat. Pluli s větrem a dle Sergejova ujištění je piráti dohonit nemohou.

Damil a Varen byli zprvu nešikovní, ale pak se naučili práci námořníků, jen byli samosebou stejně jako Bojar, po práci unavení, když každý musel zastat 2 námořníky. Byli v pohodě, fyzická práce je uspokojovala a nevadilo jim, že je Bojar nebo Sergej půl hodiny potom, co vytáhli plachtu nahoru, posílal zase tutéž plachtu trochu zkasat. Aspoň si procvičili šplhání v lanoví,ne?

Zato v kuchyni, kde měla vládnout děvčata, to neklapalo.

Ukázalo se, že Amber vůbec neumí vařit, na zámku měli na vaření kuchaře. Zpočátku dělala saláty, jenže ze salátů se tvrdě pracující muži nenajedli. Eliana uměla lépe péct, než vařit, jenže upéct chléb na lodních kamínkách dost dobře nešlo, a tak byly místo chleba jen placky. Asi nejlépe si vedla Marita. Po týdnu plavby jim došly zásoby  čerstvých potravin a musely vařit jen z mouky, krup, pohanky, fazolí, hrachu a sušeného masa.  Sergej jim navíc sdělil, že Východní ostrovy jsou při dobrém větru ještě dva týdny plavby a cestou není žádná země, kde by mohli doplnit zásoby. "Leda území vodních lidí...." a bylo vidět, že váhá, zda jim to má vůbec říct.

Marita nakonec kuchyni převzala do své péče. I tak zbylo spoustu práce - úklid kajut a jídelny, nádobí, a tak Amber stále jen vzdychala.

"Vodní národ"...přemýšlela, "mohlo by nám pomoci se s nimi setkat?"

Zeptala se na ně Damila. Nikdo jiný o nich nic nevěděl, jen Sergej a ten o nich odmítal mluvit. Kuchař Pepe nahoře na lanoví pošeptal Damilovi , že ti vodní lidé snad Sergeje kdysi unesli a prožil u nich nějaký čas, ale promluvil o tom jen jednou v opilosti a víckrát nechtěl o nich ani mluvit, ani slyšet, i když ho všichni přemlouvali.  A ať se ho prý na ně raději ani neptá, jestli ho nechce rozzlobit.

Damil také věděl jen to, co si přečetl. Na jednu stranu nechtěl vyděsit už tak dost utrápenou Amber, která byla nešťastná ze své nešikovnosti, na druhou stranu byl i zvědavý, protože v knihách se o vodním lidu téměř nic nepsalo, nepomohla mu ani ta, kterou si zabalil do své batožiny  Vše vyřešil vítr, který se v noci otočil a zesílil a na rozbřesku před sebou spatřili podivnou zemi...vítr hnal Krásku přímo k jejím břehům.

Moře bylo průzračné a jemně světélkovalo, nad lodí kroužili rackové a blížící se břeh byl lemovaný zvláštními stavbami.

Když připluli blíž, zjistili, že ty stavby nemají okna ani dveře.

"To jsou oni...vodní lidé! Dávejte si před nimi pozor, raději to nechte na mně," varoval je Sergej.

"Nikoho nevidím," podivila se Amber.

"Oni vylezou, jakmile přistaneme... a buďte opravdu opatrní. Vypadají docela obyčejně, ale nedorozumívají se řečí...musíte si dávat pozor i na své myšlenky...raději se všichni schovejte a nechte to na mně..."

"neměl byste nám něco vysvětlit?" vyzvídal Bojar. Cítil se za výpravu odpovědný a Sergejovo tajnůstkářství se mu nelíbilo...už dost, že je hned na začátku zradil kapitán.

Sergejovy ostře modré oči ho probodly až do morku kostí: "Ničeho se nebojte. Kdybych vás chtěl zradit, už jsem to udělal. Nikomu se zrovna dvakrát nechtělo plout k Východním ostrovům a jedním z důvodů jsou oni," kývl hlavou k pobřeží. "nejsou zlí, jen nám nerozumí...lépe řečeno, rozumí nám možná líp, než rozumíme my sami sobě. Někdy myslíme na věci, které si ani sami nepřiznáme a oni se snaží svým hostům ve všem zavděčit. Žil jsem s nimi nějaký čas... s jednou dívkou...byla překrásná! "

Posádka i cestující se tedy poslušně zavřeli v kajutách, a jen opatrně vyhlíželi malými okýnky k pobřeží. Nevěřili ale tomu, co vidí - domečky se před jejich očima splaskávaly a k Sergejovi se z vody natahovala průsvitná chapadla, která jej osahávala. Byly tenké jako stužky a rejdily, jak se zdálo, i po celé lodi. Sergej měl zavřené oči a snažil se udržet klid, i když se pod chapadélky ztrácel. V kajutách trnuli hrůzou.

Po nějaké době se chapadélka stáhla zpět do úkrytů.

"To je obranný systém", sdělil jim Sergej. "Něco jako naši hlídací psi" pokračoval. "Poznali mě, a přetlumočili svým pánům, že nás není potřeba zlikvidovat.Ostrov má tvar obruče a ve vnitřním zálivu žije vodní národ."

K lodi se vysunul průhledný most.

"Zvou nás k sobě" oznámil Sergej.

"Nesluší se odmítnout," doložil. "Ale jak jsem řekl. Pozor na myšlenky, mohli byste tady lehce uvíznout. Zkusím jim přetlumočit, že potřebujeme zásoby na další cestu."

Ale to už po mostě kráčela žena, věk jí nebylo možno odhadnout, a s úsměvem vztahovala ruce k Sergejovi. Oba mlčeli. Zřejmě se domlouvali jinak. Žena po chvilce malinko posmutněla, ale pokynula, aby ji hosté následovali.

"Musel jsem jí vysvětlit, že  s ní ještě nemohu zůstat, že máme před sebou ještě dlouhou a důležitou cestu. Nechápe, proč důležitou. Pro ně je důležité to, co se děje právě teď. Máte-li u sebe něco cenného, co byste jim mohli věnovat, neváhejte. Je to gesto přátelství," šeptal Sergej Bojarovi.

Bojar vybral jeden z darů, které mu dal král Jakub pro vládce přístavů, jimiž měli projíždět a vyrazili za Sergejem. Most se sám od sebe prodlužoval podobně jako ochranná chapadla. Dívky měly trochu strach, že z něj spadnou, držely se jedna druhé a nechápaly, že nespadnou, ačkoli pod sebou nic nevidí. Až se před nimi ukázal zámek se stěnami průsvitnými jako křišťál.

Obyvatelé zámku mluvili spíš gesty a pohledy, řeč snad vůbec neznali. Damil začínal chápat, proč je Sergej před nimi varoval...Pohledem se držel Amber, ostatně, neměl s tím potíže, zdála se mu být nejkrásnější ze všech dívek a nic na tom nezměnily ani místní krasavice, které je hned po uvítání usadily ke stolu a začaly nosit jídlo, protože poznaly, že hosté mají hlad.

Do síně vstoupil starý muž. Naši cestovatelé následovali příkladu ostatních a uklonili se.

Vladař vodního lidu se zahleděl na návštěvníky.

"Vím, že máte namířeno  na Východní ostrovy," překvapil je uvítací řečí. "Vím také, že tam máte navštívit ctěnou vládkyni Batridzu a jejího manžela. Děkuji vám za dary, které přinášíte. Buďte vítáni a užívejte pohostinství naší malé říše, dokud si neodpočinete a nenaberete sil. Ač nejsme bohatí tak, jak je to ve světě kolem nás zvykem, nepotřebujeme shromažďovat zlato ani poklady, ale rádi se s vámi rozdělíme o to, co k životu potřebujeme."

Bojar mu předal dar, křišťálovou číši a když mu pohlédl do očí, měl divný pocit, že vládce ostrova si během chvilky prohlédl jeho duši do nejtajnějších zákoutí.

Snažil se na nic nemyslet a přesto se mu do duše draly pochybnosti , zda je opravdu tím správným vůdcem výpravy a zda nemá velení předat Sergejovi.

"To ti neradím," zaslechl v sobě hlas, který nebyl jeho. "Schopnosti máš a to ostatní se dá lehce naučit. I ze syna uhlířova může být jednou dobrý richtář. Škoda, že netoužíš po některé z mých dcer, rád bych tě přijal za syna."

Eliana se najednou rozplakala. Marita, sedící vedle ní, ji objala a ptala se, co se stalo, ale ta nechtěla prozradit.

Amber si všimla zamračené stařeny v rohu sálu. Najednou všechny přešla chuť k jídlu.

Amber věděla, že se někde stala chyba. Vládce ostrova zde asi nebyl tou nejdůležitější osobou. Stařena se na ni zadívala a uvnitř zaslechla její hlas: Jsi princezna, dokonce samotná neteř velectěné Bartidzy, proč tedy děláš práci služky a necháš za sebe mluvit jiné?"

"Protože je to potřeba," pomyslela si, ani na chvilku o tom nezapochybovala. "Ano, uznávám, že mám víc zkušeností s jednáním s vládci."

Zvedla se od stolu, uklonila se před stařenou a stáhla si z prstu prsten se zeleným hadím kamenem, někdejší dar od Lesní panovnice.

"Můj dar pro tebe, paní.

"Klenoty pro nás nemají cenu, nicméně ti děkuji," zaslechla stařenin milostivě-povýšený hlas. "Nejsi ale ta, kdo by se tady měl omlouvat. Chci slyšet omluvu od muže, který tady zanechal svou ženu a syna. A od vás ostatních chci záruku, že se ten muž vrátí ke své rodině, jakmile vaše výprava skončí. "

"Zůstanu dobrovolně," promluvil Sergej. "Ostatní, prosím, propusťte. Přišli v míru, žádní spory mezi nimi a vámi nejsou, není důvod je zadržovat.  Naučil jsem je řídit loď  a vše, co budou potřebovat. "

"Souhlasím," sdělil vládce ostrova. "S jednou podmínkou. Vraťte nám ukradený navigační kámen."

Bojar se vylekal: "Jak bez Sergeje i bez navigačního kamene doplujeme k Východním ostrovům?"

Odpověď zamrazila všechny: "To není náš problém"

Bojar se nadechl, že něco na obhajobu poutníků řekne, ale než se stačil rozhodnout, co říci, předběhl jej Sergej.

"Doprovodím přátelé k lodi. Váš navigační kámen z ní přinesu."

"Jděte tedy, ale běda, jestli se nás pokusíte oklamat!"

Vládce ukázal ke dveřím.

Hosté nezaváhali ani chviličku.

"Podivné způsoby," zlobila se Amber.

"To je moje vina," řekl jí Sergej. "Utekl jsem, ale moje žena se mnou nechtěla odejít. A o synovi jsem tenkrát ještě nevěděl. Budu se muset vrátit, když jsem to slíbil.  Jinak by bylo s vámi se všemi zle. Vodní národ umí ošklivě rozbouřit moře."

"Ale co máme dělat?"

"Věřte si. Naučil jsem vás toho dost. A bez navigačního kamene se také obejdete,  sám jej nepoužívám. Mapa a sextant jsou přesnější.".

Vypluli tedy bez Sergeje. Už předtím jich bylo málo a tak jim Sergej scházel dvojnásob. Z ostrova si donesli na loď dostatek zásob k osvěžení nudné námořnické stravy, ale zejména Bojar, jak na něj dolehla tíže velení naplno, si říkal: měli jsme se vodnímu národu vyhnout a raději žvýkat samotné suchary!

"Neběduj," napomenul ho Varen. "Obešli jsme se bez kapitána, obejdeme se i bez Sergeje. Měl pravdu, že si musíme věřit. Marita vaření zvládne i sama, Eliana může uklízet jako dosud a Amber...Amber  to jde v kuchyni i s hadrem stejně bídně. Damile, co kdybys ji naučil zacházet se sextantem? Třeba by mohla pomoci s navigací."

"Eliana čte mapy daleko lépe než já," připomněla Amber. "Možná by byla na můstku vedle Bojara užitečnější. A uklízet si může každý sám po sobě, tak ušetříme hodně času. "

Ve skutečnosti myslela na to, jak je Eliana smutná od chvíle, kdy opustili vodní lid. Co se tam asi dozvěděla tak nehezkého? Bojar by měl být ten, kdo ji teď utěší!

Eliana se rychle zhostila nového úkolu. Společně s Amber z mapy krále Jakuba zjistily, že mořský proud je unáší přímo k Východním ostrovům. Jen přistání bude těžší, protože těsně před ostrovy se proud stáčí k severu a bude třeba správně napnout plachty, aby z proudu vypluli včas.

Na Bojarovi bylo odhadnout správný okamžik - aby mořský proud co nejvíce využili. Naštěstí vítr byl příhodný a když Bojar zahlédl na obzoru ostrovy, navigoval loď k největšímu z nich. Vítr svoji přízeň posádce zachoval a tak dorazili do přístavu elegantně a bez námahy. To bylo dobře, že jim příroda pomáhala, protože je pohled na hrad nad přístavem připravoval o soustředění nad prací s ovládáním lodi.

Byl to velký, rozlehlý hrad na skále, celý byl vystavěný z bílého kamene a jeho vysoká hlídací věž sloužila v noci jako maják. Hrad vypadal nedobytně a zřejmě by měl nepřítel potíže , kdyby si vůči jeho obyvatelům něco dovolil. Stráže hlídaly už dole u paty skály a nebýt dopisů od krále Jakuba, asi by je donutily zvednout kotvy a vyplout zpět na moře. I tak museli čekat až do západu slunce, než se přímo ve skále před nimi otevřela brána. Hned za ní je uvítala žena podobná Lesní panovnici, doprovázená průvodem dvorních dam.

Usmívala se, objala Amber a spolu s ní se vracela zpět do hradu. Ostatní nechala v rozpacích stát - až jedna z dvorních dam, mladičká šlechtična, postrčila své kamarádky a sama se zavěsila do Bojara se slovy zdvořilé fráze: "doprovodíte mne, prosím, do velkého sálu?" Tak bratři i Marita s Elianou byli doprovázeni s úctou, která Bartidze nebyla po chuti.

"Vidím, že jsi, Révine, velmi laskavá na naše hosty, děkuji ti" řekla sladce, ale soudíc podle toho, jak hněvivě blýskla očima po původkyni doprovodu, myslela to přesně obráceně.

Amber z toho také nebyla moudrá. Představovala si uvítání, na jaké byla zvyklá u Lesní panovnice.

Raději mlčela, ale umínila si, že dá při první příležitosti tetě najevo, co si o tom myslí. Ta však štěbetala, vyzvídala novinky  a vůbec ji nepustila ke slovu! Dopisy od krále Jakuba měl u sebe Bojar. Jenže ty listiny po nich nikdo nechtěl.

Révine usadila všechny hosty kolem stolu, tleskla na služky a ty začaly nosit pohoštění. K jídlu dostali  ryby a mořské plody a nějaké ovoce.

"Nesmíte se na mou paní zlobit," šeptala. "Ona je moc nešťastná. Bohové ji neobdařili dětmi, říká se, že je za tím nějaká kletba. A možná také ten drak..."

"Drak?"

"Pssst, povím vám to potom..."

Jsem léčitelka," nedalo to Maritě. "Moje stařenka znala různé byliny... Možná bych uměla pomoci."

"Léčitelů se tady vystřídalo...Nechali si zaplatit zlatem za neškodné odvary, které nevyléčí ani rýmu. Paní už nikomu nevěří."

"A co ten drak?"

"Psst! O něm se nesmí mluvit...Révine se rozhlédla a ztišila hlas: "Hlídá prý poklad v horách a vyhnal odtud všechny, kdo tam těžili zlato. Jemu by neubylo, ale je skoupý. Paní se za ním jednoho dne vypravila..."A rychle zmlkla, protože někdo zvenčí vzal za kliku.

 

Kapitola

Poutníci se po večeři rozdělili - Amber byla ubytovaná v prostorné komnatě a její družky v kamrlíku vedle ní. Amber počkala, až sloužící odešli a poté pozvala družky k sobě: "Tady se vyspíte pohodlněji".

Marita se zasmála: "už jsem si odvykla, že si nejsme rovné, Amber."

"Ale nebudu to tetě vymlouvat" zarazila Amber své společnice.

"Cooo?" zklamaně odpověděly.

Eliana skoro uraženě.

"Holky, neblbněte" uklidnila je Amber. "Potřebujeme zjistit co nejvíce o tom, co se tu děje. Bartidga mi vykládá o hloupostech jako vyšívání a nové variantě menuetu, a kromě Révine jsou dvorní dámy na tom podobně. Ale vy byste se mohly dostat do kuchyně mezi personál..." A začala plánovat výzvědnou akci.

"Tetě hned zítra ráno řeknu, že jsem zvyklá mít své služebné u  i v noci...ne, Eliano, nečerti se hned, ona si opravdu myslí, že jste moje služebnictvo. Přijde mi to tady takové..."

"Zakleté," řekly Marita i Eliana , aniž by se domluvily.

"Ale z nějakého důvodu to nefunguje na Révine," doložila Amber.

"Asi proto, že je vílí krev, stejně jako my všichni," odhadla Marita.

"Vílu nelze zaklít dračím kouzlem, ledaže by teta nebyla, za koho se vydává..." přemýšlela i Amber.

"Vidíš, a já brečela, protože mi ta stará žena řekla, že moje pravá matka byla víla," prozradila Eliana. "Vždycky jsem doma slýchala, že víly jsou špatné, že se chovají nezpůsobně, že takovou mne nikdo nebude chtít!"

"Eliano, to mi nenapadlo... promiň. Ale zrovna teď jsme ve výhodě! Mlčte a dělejte, že jste moje komorné, kuchařky nebo vyšívačky. Marito, ani ty příliš nemluv o léčitelství. Raději pečlivě ochutnávej, co tady přidávají do jídla. A já musím dělat, že mne zajímá menuet a vyšívání. Zrovna já!"

Amber", napadlo Elianu, "nezbyde ti nic jiného, než zjistit, jestli Révine neovládá nějaké zvláštní ruční práce a pak se to budeme všechny jako učit. Tedy vlastně budeme se to učit doopravdy, ale myslím, že všechny ruční práce se dělají rukama a tak se nenápadně při nich dají kout pikle," zasmála se.

"I to vyšívání je různé" doplnila Marita, "takže můžeme s Révine obkreslovat vzory"...

"A co naši mládenci?" zeptala se Eliana, "co asi dělají, nebo plánují? A hlavně se musíme domluvit s Bojarem, aby se nezlobil, že něco plánujeme samy"

"Bojar je tvůj snoubenec, měla bys s ním promluvit ty, než ti ho přebere nějaká místní očarovaná kráska, kterou zajímá jen menuet a vyšívání," popíchla ji Marita.

Sama měla obavy, aby její Varen nechtěl zorganizovat výpravu na draka a zutínat mu všechny hlavy. Raději o tom ani nemluvila, aby to nepřivolala.

Bratři, na rozdíl od dívek, neřešili před usnutím nic. Zajásali nad tím, že se konečně v klidu vyspí, padli do peřin a spali až do rána. Za svítání je přišel vzbudit malý mužík.

"Dobré ráno, mládenci" zahlaholil ve dveřích. „Jsem Quiris, na příkaz velectěné Bartidzy váš průvodce a strážce. A na jejich údiv vesele pokračoval: "Ne, nejsem trpaslík, jen jsem moc nevyrostl. Přesto vás klidně všechny tři zvalchuji, jestli hned nevstanete!" ušklíbl se.

Tak co měli dělat?

Vstali a nechali Quira, aby je doprovodil do jídelny. Během snídaně jim vysvětlit, že je správcem hradu a že by rád věděl, proč přijeli, tak mu to Bojar začal objasňovat.

"Mám dojem, že byste měli vidět něco, co je ve sklepení našeho hradu" řekl nakonec Quiris.

Ale nejprve musíme udělat kus práce, abychom na nás nepřivolali pozornost. Myslím, že dřevo by bylo to pravé pro vás" dodal a odvedl bratry k řezání dřeva.

Bratrům šla práce od ruky, takže úplně zapomněli na děvčata. Stačilo jim Quirovo ujištění, že jsou v pořádku a také se snaží v nové situaci zjistit co nejvíce.

A měl pravdu. Amber s Elianou a Maritou rychle zjistili, že Révine háčkuje krásné krajky a rozhodly se, že se u ní budou jako učit háčkovat. Neprozradily, že Marita to umí a během jejich špitání v kroužku postupně háčkuje i za Amber a Maritu, aby ty mohly volat Révine, aby jim poradila s dalším prvkem.

Nejdůležitější věc, kterou zjistily, se zdála zprvu banální - Bartidze chodí každé odpoledne radit kartářka.

"Ale to není sranda" bránila se Révine, "ta čarodejnice naštěstí podvádí, takže se naše spojenectví snad neprozradí, ale má tu asi několik špiclů. A Bartidga ztratila zcela schopnost cokoli rozhodnout."

Navečer, když bylo dřevo pořezané, zavedl Quiris bratry do starého sklepení vytesaného v hrubé skále.

"Tohle je první sklep hradu, útočiště pro případ útoku na hrad", vysvětloval Quiris. Je tu prastará studna vedle původní skály. Ten nápis je starší než hrad.

Prošli chodbou k rozcestí, dali se doprava a na dalším znova. A náhle stáli u kamenné skály, ze které vystupovala světélkující písmena. Užasle četli:

VSTOUPÍ POLOVINA, VYJDE VEN TŘETINA. OSTATNÍ NALEZNOU CO HLEDAJÍ KDYŽ NA LŮŽKO SE VYDAJÍ.

"Co to je, nějaká hádanka?", obrátil se Bojar na Quira.

"A jak se dovnitř vstrupuje?", ptal se Varen.

Jen Damil si mumlal: "vstoupí polovina, ale která?"

Bratry to zaujalo: "jak která, Damile?"

"Napadlo mne, že je nás právě šest. Když polovina z nás, tedy tři, vstoupí, tak se jeden vrátí, to je třetina. Vychází to, ale důležité bude, kteří tři se mají vydat do skály. Vlastně kdo se odváží, když zpět se může vrátit jen jediný?"

"Když na lůžko se vydají..." přemýšlel Damil nahlas. "To znamená, že správná cesta bude prozrazena někomu z nás ve snu. Nebo těm, kdo zůstanou tady...Měli bychom to na sebe vzít my chlapi. Holky jsou ve vykládání snů přece jen lepší, než my. Snad na něco přijdou a budeme se moci vrátit všichni.

 

"Měl bych jít jen sám" protestoval Bojar. "Jsem vůdce výpravy. A Eliana si lehce najde ženicha, kdybych se nevrátil...otec ji provdá za někoho, koho si pro ni už prve vyhlídl."

"Amber je princezna, také by se lehce provdala... a možná lépe, než za někoho, s nímž pozná jen  dřinu...Přece bych neopustil svého bratra!" vyhrkl Damil. "Varene, ty zůstaň s Maritou a doveď děvčata domů, kdyby něco."

"To tak, přece neopustím bratry, a ranhojič mne naučil mnoho užitečného, co se tam uvnitř může hodit," nedal se Varen. "Skálo, pusť nás dovnitř, než se rozzlobím! Kdysi jsem uměl vytrhávat ze země dubiska jako tři chlapi dohromady, nějaký kus kamene vytrhnu jako nic!"

"Zadrž! Ta skála jakoby žila...Nepřipomíná vám to něco?" vzpomínal Bojar.

"ano..z Černé skály se nakonec vyklubal drak a zlý čaroděj... neříkal  někdo, že je to tady jako zakleté? Všechny ty dvorní dámy, a dokonce i ta Bartidga...o čarodějnici, co údajně vykládá karty, ani nemluvě...A jak to, že se nikde ve městě neozývá dětský smích? Kam se poděly všechny děti?" uvažoval Varen.

"Počkej, jak to víš, když jsi uvnitř hradu ani nebyl?" podivili se bratři.

"Mluvím s Maritou...na dálku, už dávno... Jen my dva. Slova k tomu nepotřebujeme. Ať jsme kdekoli, víme o sobě. Kdyby se se mnou něco stalo, ona zůstane žít ve mně a já s ní...už proto nemám obavy odejít s vámi," prozradil Varen.

Quiris zakašlal. Bratři se na něj otočili, uvědomili si, že úplně zapomněli, kdo je ke skále zavedl.

"Ještě bych vám rád pomohl, otec mi kdysi vyprávěl legendu, ale byl jsem v té době malý chlapec a tak si ji nepamatuji. Bylo to o této skále a o nějakém meči, vím, že jsem si pak dlouho hrál s dřevěným mečem a bojoval ve své fantazii s drakem."

"Drak?"

Bratři na sebe jen pohlédli.

"Neměl na východě hledat poklad?"

"Tím pokladem byla myslím jistá princezna," odtušil Quiris. "Manžela paní Bartidzy nikdo neviděl od té doby, co se k nám vrátil...nebo ještě dřív?"

"A kdo to byl, ten její manžel? Očekával bych, že nás pán domu uvítá..." vyzvídal Bojar.

"Pán domu byl věčně na lovu," posteskl si Quiris. "Jednou to byly sluky, podruhé divoké kachny, jednou dokonce kanec, ale vrátil se pokaždé a s dobrým úlovkem. A čím déle byl pryč, tím horší nastaly časy pro náš lid. Teď je to obzvlášť špatné. Objevila se zvířata, jaká u nás nikdy nežila. Všechna úroda vyšla vniveč. Nebýt moře a rybářů, neměli bychom ani co jíst."

"Víte co? Dovedu vás za starým Jeronýmem. Tomu je snad 100 let a hodně si pamatuje. Třeba si bude pamatovat i tu legendu o meči, drakovi a jantarovém náhrdelníku."

Quris si to hned uvědomil a vytřeštil oči: "Co že jsem řekl?"

"O jantarovém náhrdelníku" opakoval po něm Damil.

"Ale já si na žádný jantarový náhrdelník nevzpomínám," vrtěl hlavou Quiris. "Ale má ústa to asi ví lépe.

Legenda o meči, drakovi a jantarovém náhrdelníku," opakoval znovu. "zní mi to nějak správně a nevím proč"

Starý Jeroným vypadal nanejvýš na sedmdesát. Měl bílý plnovous až na prsa a stejně dlouhé vlasy. Na hlavě nosil směšnou vlněnou čapku s velkou bambulí. Bydlel v chýši u moře, co ani nevypadala jako chýše, spíš jako hromada kamení. Ale uvnitř bylo teplo a útulno.

"Miracle, uvař hostům čaj," křikl do otvoru ve skále a usadil bratry na kamenech , měkce vystlaných polštářky z kajčího peří. "Dcera. Dělala kdysi dvorní čarodějku mamince našeho krále. Hned tady bude čaj. Určitě jste promrzli v tom větru venku. Co vás ke mně přivádí?"  A otevřel před sebou velkou knihu, v kůži vázanou, se zažloutlými listy popsanými podivným písmem.

"Legenda o drakovi, jantarovém náhrdelníku a meči, který vězí ve skále? " četl z pergamenových stránek. "Vytáhne ho pouze  ten, kto ho bude hoden... " napovídala Miracle.

Také vypadala mnohem mladší, než jí muselo být let. Nesla konvici z nažloutlého kovu  s bublající tekutinou, kterou hned rozlévala do misek. Na Quirida se usmála: "Vítám tě, příteli. Představíš mi své hosty?"

Byli netrpěliví, ale dokud nevypili čaj a nesnědli placky, které Miracle vylovila ze spíže, odmítal Jeroným pokračovat. Tak si povídali o tom, odkud a proč bratři přijeli na Ostrovy.

"Tak tedy já vám to přečtu",  dočkali se nakonec.

"Na vrcholu Mlžného ostrova vězí ve skále meč. Byl ukut bohem Perunem v době, kdy země byla mladá ze železa spadlého z hvězd. Perun meč nepotřeboval, vyrobil jej jen pro radost z jeho výroby, a když byl meč hotový, chtěl jej darovat králi Matiasovi. Matias meč odmítl, nechtěl být Perunovi zavázán. Nedbal ani na Perunovo varování, že jednou bude jeho potomek litovat, že meč nemá v rukou. Perun zatnul meč do skály se slovy - ať tě získá ten, kdo tě bude hoden.

Manželkou Peruna byla víla Serenie. Ta pravnučce krále Matiase, princezně Kassile, věnovala jantarový náhrdelník. Tušila příchod draka a chtěla po svém královské rodině a tím i všem jejich poddanným pomoci. Jantarový náhrdelník měl v sobě zvláštní kouzlo - udržoval lidi zdravé, veselé, aktivní. Kassila byla moudrá a vílu Serenii pozorně vyslechla. Jantarových perel bylo na náhrdelníku omezené množství, ale bylo možné jich až polovinu vyndat, rozdat potřebným a doplnit novými kousky jantaru. Po roce nošení náhrdelníku i nové jantarové kousky získali moc původních. Zprvu dostávali jantar na krk jen nemocní a zranění a po dobu jejich života jim očarovaný jantar pomáhal. Náhrdelník se v královské rodině dědil několik staletí, až jedna z nevěst, která se do země přivdala, náhrdelníku nevěřila a ten se ztratil.

Jenomže náhrdelník neměl pouze léčivé a povzbuzující schopnosti. Sám o sobě odpuzoval draka. Náhrdelník se jen neztratil, musel být odvezen ze země.

Protože drak nakonec zemi ovládl.

Nad drakem lze zvítězit dvojím způsobem - může být zabit mečem zatnutým v kameni, nebo odpuzen pomocí jantarového náhrdelníku."

"A kde je ten meč?" netrpělivě vyhrkl Bojar.

"Ne tak zhurta, mladíku," krotil ho Jeroným. "Svaly máš, ale rozumu jsi moc nepobral...bez urážky. Cestu k meči může ukázat jen čistá panna, a to jen jedinkrát v roce,  za úplňku po zimním slunovratu. Na tvém  místě bych se raději vydal hledat náhrdelník, to je schůdnější cesta. I když nikdo neví, kam byl odvezen. "

"Jestlipak nějak tahle legenda souvisí s Amber?" zeptal se Damil. "Ta přece dostala od otce prsten s jantarem".

"Možná v něm bude kousek toho jantaru...Proč by nás ale Lesní panovnice posílala sem?"

"Lesní panovnice nejspíš věděla, co dělá... "

"Má hrad nějakou knihovnu? Každý pořádný královský rod si vede rodokmen. V něm musí být záznam i o přivdaných princeznách, které opustily říši poté, co ovdověly," uvažoval Damil.

"To, co hledáš, ti mohu říct já sám, a hned," odpověděl Jeroným. "Žádná z princezen tuto zemi ještě nikdy neopustila. Dokonce ani Bartidga ne, a ta by k tomu měla tisíce důvodů. Její muž ani nezemřel, ani nezmizel, ani ho nezakleli jako ty ostatní.  Do poslední chvíle se snažil najít nějakou pomoc pro svůj lid. Naposledy ho viděli na moři, když házel sítě do moře. Vítr vál k západu. Jeho loď nejspíš vplula do proudu, který ji odnesl jako skořepinu ořechu. Nikdo neví, jak se to mohlo stát. Na jaře se vítr otočí. Proto všichni, kdo nejsou zakleti, netrpělivě čekají na jaro. "

"A nikdo nic neudělal?" vyzvídal Varen.

A pokračoval: "Jak se dá vstoupit do skály? Neměli bychom začít v ní?"

„Tak nejprve k Tvé první otázce: Znáš tu bajku o žábě a teplé vodě? Když žábu vložíš do horké vody, je jí to nepříjemné a vyskočí. Ale když vodu pomalinku ohříváš, žába se uvaří. Tak se stalo i zde, změny byly postupné, pomalé, nenápadné - a když už si lidi všimli, že není všechno v pořádku, tak není možné něco řešit. Jsou, jako kdyby byli na klíček, jí, spí, mluví - a nevidí, jak se všechno pokazilo. A my, co to vidíme, nemáme dost sil věci změnit. Já už meč neuzvednu, i kdybych byl hoden jej použít.

A druhá otázka - jak se dá vstoupit do skály? Možná proroctví o zimním slunovratu a panně patří právě ke skále. Nejsem si jistý. A právě proto neznám odpověď ani na třetí otázku, jestli je vstup do skály začátkem vaší cesty."

Miracle , když domluvil, řekla bratrům: "já jsem nejvíc přemýšlela o tom jantarovém náhrdelníku. Bývalo na něm 25 broušených kamenů, ze kterých se 12 každý rok rozdalo a ke 13 zbývajícím se vybrousily z nalezeného jantaru nové. Za ty roky je mezi lidmi spousta jantarových korálků. Ale dnes už se nepozná, které jsou kouzelné a které ne. Možná, kdyby se ty, co někdy bývali součástí náhrdelníku posbíraly a složily do nového náhrdelníku? Totiž korálky měly každý jinou barvu, světlé byly na okrajích tmavé uprostřed, byly i různě broušené, prostě - není jednoduché sestavit náhrdelník znovu. Já vám to ukáži" a odběhla dozadu a přinesla jelenicový starý sáček. Vysypala 17 korálků. "Vidíte, tenhle je krajový a tenhle patří vedle něj. Tyhle jsou totožné," ukázala 2 dvojice, "takže mám vlastně jen 15 různých. Musím ještě najít 9 korálků, které nemám. Tyhle jsem postupně skoupila na trhu."

Jeroným k tomu podotkl: "něco, jak vidíte, děláme. Ale netušíme, zda poskládat náhrdelník z kamenů, co v něm kdysi byly, bude vůbec k něčemu. Bude znovu kouzelný?"

Bojar mu odpověděl: "přinejmenším víme, jak asi celý vypadal, takže víme, co máme hledat. Tedy pokud vůbec existuje ještě celý náhrdelník. Třeba se jen rozdělil mezi lidmi, kteří nechtěli čekat, až dostanou korálek pro zdraví?"

"Amber má v prstenu zřejmě ten, který býval uprostřed," vzpomněl si Damil. "Musel bych se jí zeptat, zda by mi ho neopůjčila, než se vydáme ke skále. Jenže paní Bartidga si ji tak oblíbila, že ji ani nechce pouštět z hradu," posteskl si.

"Lehká pomoc," pousmála se Miracle. "Znám kouzelný odvar, který na nějaký čas změní lidskou podobu. Kouzlo je kratičké, trvá jen do západu slunce, a to znamená, že do západu slunce by tvoje dívka musela být zpátky a vyměnit se s tou, která si na ten čas vypůjčí její obličej. Pokud se někdo takový najde. Musí to být žena. ne muž, a stejně stará...a musí mít alespoň kapku vílí krve, jinak kouzlo neúčinkuje.

"A nebylo by lepší vyrazit na trh a zkusit získat ty ostatní?" ozval se i Bojar. Pramálo se mu líbilo, že by měli tahat do tak nebezpečného podniku ještě i děvčata. A zejména ne Elianu. Byla to jediná dívka s vílí krví, na kterou si v té chvíli vzpomněl.

"Co, kdyby se dívka s vypůjčenou podobou někde zdržela a nestačila by se vrátit?" řekl nahlas. "Kdoví, co by se mohlo stát, kdyby Bartidga odhalila lež! Ne, já odvarům nevěřím. Raději bych se vydal na trh skoupit zbylé kameny. Jeden má Amber, a jestli Damila opravdu miluje, prsten mu ráda půjčí. Takže jich zbývá osm. "

"To je moudré rozhodnutí," pochválila ho Miracle. "Ty poslední čtyři jsem kupovala od jednoho tesaře, co býval námořníkem, a od jeho dcery. Nevím, zda jim ještě nějaké zbyly a neměla jsem víc peněz.''

"Občas prodáváme léčivé byliny, co rostou tady kolem na skalách," vložil se do toho Jeroným. "My sami peníze nepotřebujeme. Moře nám daruje tolik, že máme pro sebe dost. Bývalo lépe, dokud byla Miracle dvorní čarodějkou, ale co se to semlelo s tím drakem... Lidé říkají, že mu snad sama Bartidga vydala naši zemi, protože jí kdosi nakukal, že jí dračí krev pomůže k vytouženému synovi. Nevěřte všemu. Najděte tesaře, jmenuje se Petar, prodává násady do seker. Možná mu ještě zbyly nějaké korálky, které nepotřebuje."

Petara našli v krčmě u přístavu. Bohužel korálky z jantaru žádné neměl, ale rozhovor vyslechli jeho společníci u stolu a slíbili, že zítra nějaké korálky, co mají v rodině, přinesou. "Bude na pivo" radovali se.

Druhý den Bojar pověřil  Damila, aby se pokusil setkat se s Amber a získat od ní prsten. A Varena poslal za Maritou, zda by se nepřeptala na jantarové korálky u dvora. Do krčmy za Petarem zašel jen sám. Stačilo říct, že ho posílá Jeroným a chlapi byli hned samá ochota. Však jim také Bojar za jantarové korálky dával víc, než kdy dostali u jiných! Ten den získal z chybějících korálků čtyři, ale ani Miracle nedovedla říct, zda jsou to ty kouzelné. Zašel tam i další den, ale neměl už tolik štěstí. Z korálků se hodil jen jediný.

Zaplatil tedy útratu, v měšci mu už moc nezbývalo, a vydal se podél pobřeží do Jeronýmova domku.

Byl v půli cesty, když za sebou zaslechl kroky. S rukou na noži zrychlil krok.

"Počkejte," zaslechl za sebou udýchaný hlas. Otočil se a spatřil vousáče v otrhaných hadrech.

"Mám nemocné dítě," vydechl ten muž. "Do krčmy nechodím, tak bohatí nejsme... Přimluvte se za mne u Jeronýma, potřebujeme jeho byliny a péči kouzelnice Miracle, jinak můj syn zemře. Nic jiného nemáme," vtiskl mu do ruky ošuntělý kožený váček. Bojar chtěl odmítnout, ale muž se nenechal odbýt.

"Prý je skupujete," vytáhl z váčku velký broušený jantar barvy lučního medu. "Pár mi jich zbylo po nebožce, dostala je kdysi od báby."

Bojar zaváhal zda mu nemá dát raději peníze, ale v duchu si pomyslel, zda ten chlap nelže a peníze by vzápětí neprolil hrdlem.

"Pojďte se mnou, vezmu vás za Jeronýmem. Domluvíte se s ním a s Miracle. Léčbu synkovi zaplatím," svolil.

"Nebude se mnou chtít mluvit...Kdysi dávno jsem mu ublížil," obával se muž. "Proto žiji, jak žiji... ale můj syn za to přece nemůže."

"Lidé si mají odpouštět. Jen pojďte," povzbudil ho Bojar.

Muž se vlekl za Bojarem, očividně měl strach. Jeroným ho však přijal vlídně a bez zášti.

"Cos provedl, tos provedl, je to už dávno...ale chraňte tě bohové, Ravene, jestli  se ještě někdy pokusíš o něco podobného! Dobře víš, jaký by byl trest...

Raven sklonil hlavu, v té chvíli byl skutečně podobný havranovi.

"Tvůj syn za nic nemůže, narodil se, když sis ty svůj trest už odepykal. Vrať se domů a přines malého sem k nám, Miracle zná i lepší kouzla a účinnější léky, než jsou moj byliny. A ten jantar tady nech, beztak vím, odkud pochází. Bajky o bábě tvé ženy si nech pri ty, kdo tě neznají. A teď se napij odvaru pravdy, abych poznal, jestli mi zase nelžeš," podstrčil svému hostu misku s pařící se tekutinou.

Raven ji váhavě ochutnal, nestalo se však nic. S úlevou se poroučel.  Zanedlouho přinesl v náručí plačící dítě, položil ho na měkce vystlaný kámen a zase zmizel do noci.

"Zaklel jsem ho v havrana, protože ukradl šperky z královské pokladny," prozradil Jeroným. "Vinu svalil na Miracle. I když se ukázalo, že je nevinná,  na dvůr se mezitím už vetřela ta čarodějnice, co Bartidze popletla hlavu."

"Dítě za nic nemůže," připomněla Miracle. "Má horečku, chudáček, a zřejmě se už dlouho pořádně nenajedl."

Bojar se zatím probíral  jantarovými korálky a našel čtyři, které byly tvarově podobné těm  nakoupeným od Miracle, velký jantar ze středu náhrdelníku a čtyři menší z obou stran.
A to nebylo zdaleko všechno... protože další hromádku korálků přinesl Varen a Damil se vrátil s Ambeřiným prstýnkem na malíčku.

"Amber ji ho dala jako zásnubní dar," pochlubil se bratrům a zářil štěstím. "Měl bys zajít za Elianou, byla zklamaná, že ses  neukázal," sdělil Bojarovi.

"Z té spousty jantaru jí nechám vyrobit čelenku jako pro královnu, aby  mi odpustila," sliboval Bojar. Ale nejdřív nám musí Miracle říct, které korálky jsou pravé."

Kapitola

Dívky háčkovaly u krbu v komnatě a Amber usoudila, že přišel čas sdělit jim tajemství, které jí prozradil Damil, když se naposledy setkali.

"Cestu k meči najde jen čistá panna," řekla nakonec.

"Co znamená čistá?" vyděsila se Eliana. "Bojarovy polibky ze mne ani mořské vlny nesmyjí. "

"To jsme na tom stejně," vyhrkly naráz Marita i Amber, zaskočené poznáním, že tentokrát asi svým milým nepomohou.

"Že jsem tak smělá...Mne ještě žádný muž nepolíbil," hlesla Révine, "ale s mečem to neumím."

"To nemusíš umět" zasmála se Amber úlevně, "jen musíš ukázat cestu."

"Copak já znám cestu?" divila se Révine.

"A byla jsi někdy u té skály?" vyzvídala Eliana.

"Nebyla"

"Tak možná, až tam přijdeš, budeš najednou nějak vědět", přemýšlela Marita.

"Ale děvčata", vylekala je dvorní dáma Hortenzie. "Královna by s vámi ráda mluvila, máte večer přijít do její komnaty".

"Zve nás všechny?" ptála se Amber.

"Všechny tři" potvrdila Hortenzie a odkráčela.

Ravine zašeptala: "já nemusím s vámi..."

"Pssst" špitla Eliana, "než jim dojde, že udělala chybu, když tě vynechala".

"Kdybychom se nevrátily, hledej Jeronýma," pošeptala jí Amber.

"Mohou nás poslouchat krbem," upozornila Eliana, které hned prakticky napadalo, jak se služky dozvídaly, co se děje nahoře u rychtářů.  "Měly bychom si s tím háčkováním sednout dál."

"Lehká pomoc," usmála se Marita a vytáhla z kapsy kousek dřívka, které s polenem přihodila do krbu.

"Je to hučivé dřívko, jak se hodí do kamen, vyje komínem jako meluzína... Dávaly jsme ho s bábou do kamen, abychom zaplašily skřety, kteří sedvali za komínem.

 

Počkaly, až to v krbu začne doopravdy hučet.

Pro jistotu mluvily jen tak , aby se navzájem slyšely.

"Za královnou musíme, i když se mi to vůbec nelíbí," řekla Amber. "Poslední dobou je čím dál, tím divnější. Jakoby ji něco nebo někdo ovládal a jejími ústy mluvil. Nemám žádnou jistotu, že nás nezavře do hradu nebo nám nezakáže vycházet za hradby. Révine, umíš se bránit alespoň nožem? Cesu ti vysvětlím, jak ji mně vysvětlil Damil.   Eliana ti nakreslí mapu a Marita ti dá bylinu neviditelnosti. Musíš ji rozžvýkat, než vyrazíš, a pozor, účinkuje jen do setmění."

Vzali kousek pláténka na vyšívání kapesníků, vlastně už byl zčásti olemovaný vyšívkou. Na druhou stranu Eliana nakreslila mapu, a hned Révine vysvětlovala, co značky znamenají. "Tady to je schodiště, tady odbočíš,tady je další schodiště,tohle chodba, tyhle značky, to jsou posty strážných a tady se sejdeš s Varenem, Damilem a Bojarem. No a pamatuj si, že tvoje mapa vychází z nevyšívaného rohu, dodala nakonec a z dalších rohů dokreslila obdobné cesty, aby mapka nebyla nápadná".

Dobře udělala. Révine se nemohla zneviditelnit před zraky ostatních, ale než vyšla na chodbu, zadržela ji Hortenzie.

"Co jste si to špitaly u krbu? A co to máš za vyšívku?" rvala kapesník Révine z rukou.

"To je starý vzor, který chtěla Amber vyšívat. Jenže se jí překreslení nepovedlo, tak mě poslala, ať to vyperu, že to zkusí znova..."

"Tak proč tady okouníš?" rozčílila se Hortenzie a mávnutím ruky poslala Révine pryč.

"A vy, milé slečny," usmála se na spiklenkyně, "pojďte se mnou, královna vás očekává."

"Provinily jste se proti dračím zákonům," škodolibě se uchichtla Hortenzie.

Dívky na sebe pohlédly, nebyly si vědomé nějakého provinění.

"Vítám vás," začala Bartidga docela mile. "Dnes je velká slavnost na počest nového návratu Slunce. Pomůžete mi s přípravami? Všechny šperky ovšem musíte nechat tady," zpřísněl jí hlas. "A zejména prsten s jantarem...Amber, kde ho máš?"

"Ztratila jsem ho, když jsem se s družkami koupala v moři," vymlpouvala se Amber.

"Svolám všechny ryby, aby ti ho pomohly hledat...Nebo..?"

"Není třeba, otec mi nechá udělat jiný," skočila jí Amber do řeči. "Vždyť to byla jen cetka."

"Když cetka, tím lépe," Bartidga kývla na své dvorní dámy. "Kam zmizela Révine?"

"Asi za svým milým," hádala Eliana. "Má přece dnes večer volno."

"Révine? To jsou mi novinky...Ale jak chcete. Vždyť já se dozvím pravdu."

"Proč bychom lhaly?" namítla Marita. Věděla, že Bartidga ví jen to, co jí donesou její dvorní dámy.

"Každopádně budete mít spoustu času na vzpomínání. Pod námi je velká síň plná drahocenných látek. Ty látky ti, Amber, daruji do výbavy. Ale z té síně nevyjdeš, dokud svému milému nevyšiješ tu nejkrásnější svatební kočili, jakou kdy spatřlo lidské oko. A tvoje družky ti rády pomohou, nepletu-li se. Révine si už najdu sama. Mým zrakům a dračím pařátům jen stěží něco unikne."

Dvorní dámy postrčily dívky do velikého koše, který se s nimi spustil do obrovité komnaty plné sukna, lněného plátna a hedvábí všech barev.

"Jen láska silnější než smrt vás odtud vysvobodí, ha-ha-ha..." slyšely nad sebou smích.

Amber měla pláč na krajíčku. "Vždyť já neumím vyšívat" vzdychla.

"Ale jdi" utěšovala ji Eliana. "O tu košili přece nejde."

"Ne?"

"Potřebovala záminku, proč nás uvěznit"

"A nezapomeňte, holky," připomněla Marita, "ostatní naleznou, co hledají, když na lůžko se vydají!"

Před Révine se rozsvěcovala světýlka, které zhasla, jakmile všichni prošli.

"Už to nemůže být daleko," šeptala Révine. Jakoby slyšela blízkost hukotu mořských vln! Marně si vzpomínala, že tudy už prošla...ale kdy? S kým? S matkou? Otcem? Nebo...

A najednou se skála rozevřela a nad hlavou spatřila tisíce hvězd. Úplně bílý jednorožec k ní sklonil hlavu.

Oslovila ho jménem: "Já vím, že jsi to ty, Juriko... hrávali jsme si spolu jako děti...snad tě vysvobodím ze zakletí jako kdysi moje matka otce...veď mne!" Pohladila bělostnou šíji a vyhoupla se do bohatě vyšívaného sedla .

"Dál už nechoďte, pro muže je to velmi nebezpečné," řekla cizím, sebevědomým hlasem. "Počkejte, až projedu já a dám vám znamení."

"Draka musíš zabít jadnou ranou," našeptával jí jednorožec. "Meč je z čistého, nejtvrdšího ledu... Jdi mu po žíle na krku, jinak to nezvládneš...A pozor, ať tě neostříkne dračí krev. Stala by ses navždy zajatkyní ostrova."

"Jen když budu s tebou, Juriko," šeptala Révine. "Když ti vrátím lidskou podobu, ráda s tebou budu žít kdekoli, třeba i na vrcholku tamté skály," ukázala před sebe na skalní ostroh, který bičovaly mořské vlny."

"Vždyť ani nevíš, jak vypadám jako dospělý muž...Třeba jsem ošklivý," dobíral si ji jednorožec.

Projeli vlnami a za nimi zůstal most suché země. Révine seskočila, kývnutím přivolala bratry a nedočkavě se vydala hledat meč, zatímco jednorožec Juriko naoko klidně obíhal ostrůvek a pásl se na trsech mořské trávy. V jeho šlépějích zůstával suchý písek a skály, v jejichž puklinách i v měsíčním svitu zářila zrníčka jantaru.

"Nesbírat," upozornil bratry, kteří se už k němu blížili. "Na to budeme mít čas až pak. Révine musí najít ledový meč, než se rozední. Zítra brzy ráno začne pravý boj!"

"A nemohli bychom jí pomoci?" vyhrkli bratři jedním hlasem.

"To teď bohužel nemohu ani já, a jak bych rád,"povzdychl si Juriko. "Raději přemýšlejte, jak pomoci vašim uvězněným milým. Vzpomínáte, co bylo psáno na té skále?"

Bratři příliš nepochopili, kam Juriko míří.

"Sny jsou cestou, jak se setkat s těmi, kdo jsou od nás daleko," napovídal jednorožec. "Révine a já se takto setkáváme od chvíle, kdy nás jako děti rozdělily zlé síly, které ovládly Východní ostrovy. Naši rodiče nás zasnoubili, ale všichni čtyři zemřeli v tom  těžkém boji u Rozeklaných skal."

Kapitola

V Bartidziných komnatách probíhala divoká oslava, dupot tančících nohou a ostré tóny rytmické hudby se přenášely hradními zdmi až do komnaty uvězněných dívek. Bartidga a její věrné družky se radovaly, že zažehnaly další nebezpečí a nový rok dračí vlády mají zajištěný. Uvězněné dívky dlouze rozmlouvaly, jak z toho ze všeho ven, ale nakonec usnuly únavou na hromadách látek. Netušily, že jejich snoubenci tráví noc na ostrůvku plném skal, bičovaném vlnami a hlídaném podivným mluvícím jednorožcem, který umí přikouzlit pevnou zemi i tam, kde nikdy nebyla.

Sny jim přinesly podivná setkání...

Bojar usnul s myšlenkou na milou Elianu: "Možná jsem ji měl zabránit, aby s námi jela na tuhle výpravu?"

"Ale hlupáčku" uslyšel ve spánku její hlas. Věděl, že spí a Eliana také, ale najednou byli spolu ve staré věži.

Eliana stála u jednoho z oken. Objal ji a pak neodolal a vyhlédl z okna. "To je krásný výhled" poznamenal.

Před nimi se rozestírala krajina plná kvetoucích stromů a se zelenými loukami s bělostnými ovečkami.

"V dalších oknech je léto, podzim a zima" potvrdila mu jeho podezření Eliana.

"Neptej se mne, jak to vím, ale já mám vybrat okno a ty jej otevřeš. Co bude dál, nevím."

"A vybrala jsi?"

"Vždycky jsem měla ráda jaro. A taky ovečky. Já myslím, že mám vybrat toto okno."špitla Eliana.

Bojar otevřel okno.

A hned si všiml bílé holubičky, která nesla v zobáčku klíček. Vztáhl po něm ruku - a nedosáhl. V tom se přihnal jestřáb a málem uchvátil holubičku. Ta máchla křídly, otevřela zobáček - a padala k zemi stejně jako nesený klíček. Bojar věděl, že klíček je velmi důležitý, ale přesto rukou nechňapl po padajícím klíčku, ale po nebohé holubičce. Druhou rukou odehnal jestřába a rychle zavřel okno.

"Chudinka," politovala ji Eliana, "chtěla nám pomoci a málem zaplatila životem."

Také Varen myslel na svou Maritu. Sotva zavřel oči, ocitl se v lese, nádherně smaragdově zeleném. Stál na palouku a jeho milá stála naproti němu. Kolem nich se procházelo stádo srnek se srnečky.  Varen přistoupil k Maritě, objal ji  a šťastně se zasmál. Marita opětovala jeho objetí, a pak se spolu kochali tou krásou.

"Oni snad tančí" zašeptala Marita.

"A támhleten srnec má nějakou kůži přivázanou na paroží" podivil se Varen. Natáhl ruku, že srnečkovi smotek kůže sundá, když v tom kde se vzal, nikdo netušil, skočil na palouček ohromný vlk a zaútočil na srnečka před Varenem. Varen nechal kůži kůží a skočil po vlkovi. Vlk se zalekl jeho útoku a zmizel. Ovšem Varen jej stačil chytit za zadní tlapu a v ní něco křuplo. Vlk se bleskurychle, i když pokulhávaje, ztratil v lese.

"Srnčí je pryč" řekla Marita. "Škoda, že se nedozvíme, co nám ten srneček nesl"

"On to nesl nám?" podivil se Varen.

"No samozřejmě"

"Tak to je mi líto, že jsem si tu kůži nestačil odvázat z parůžků."

"Opravdu je ti to líto? zeptala se Marita.

"Je mi to líto, ale víc by mě trápilo, kdyby se srnečkovi něco stalo" odpověděl Varen. My si snad poradíme i bez toho, aby to odnesl životem malý srneček"

Damil nemohl dlouho usnout. Převaloval se z boku na bok a přemýšlel o tom, čím by mohl pomoci Amber, jejím družkám i celému království. Nakonec také on usnul.

Ocitl se v loďce na průzračném jezeře. Seděl u vesel, na sedátku proti němu Amber. Vlasy jí vlály v mírném větru, oči jí zářily - kdyby ji nemiloval, zamiloval by se do ní teď dozajista. Usmál se na ni a než si stačil rozmyslet, jak ji obejme, aby loďku nezvrátil, tulila se mu sama v náručí. Damil měl oči jen pro Amber, ale ta šibalka si najednou všimla, že se kolem lodi soustředily krásné duhové rybičky a ta největší z nich držela v tlamičce prsten. Zlatý kroužek s jakousi rytinou dokola, víc si Damil neprohlídl, natáhl ruku po prstenu a vtom se na rybičku řítil veliký sumec. Damil neváhal a chtěl sumce zaplašit - a spadl do vody. Sumce zaplašil, ale duhové rybky také.

"Ty chceš být taky ryba?" smála se Amber.

Chtěla pomoci Damilovi do člunu, ale nepovedlo se jí to. Nebo možná povedlo, ale najednou se Damil i oba bratři vzbudili. Něco zaslechli - jakoby cinkání tisíce stříbrných zvonků.

Udiveni rozevřeli sevřené dlaně. Bojar držel zlaté pírko, Varen dýku s rukojetí z parohu a Damil svíral vestu z rybích šupin.

Netušili, že v té samé chvíli probudil dívky uvězněné v komnatě s látkami jeden jediný úder půlnočního zvonu.

Eliana držela v ruce malý zlatý klíček, Marita mapu nakreslenou na jemné kůži a Amber zlatý prstýnek s rytinou.

A co se zdálo Révine s Jurikem?

Révine  usnula brzo, Juriko dlouho usnout nemohl. Ale hned jak zabral do spánku, ocitl se po boku Révine ve své lidské podobě. Jen se na ni usmál, a když se mu chtěla vrhnout do náruče, malinko couvl.

"Já tě hrozně miluji, Révine, ale buď tak hodná, vydrž to ještě chvíli." Smutně se usmál : "už nemáme nikoho jiného, kdo by mohl vytáhnout meč z kamene."

Révine zrudla, sklopila oči a vzdychla. Pak v sobě našla odhodlání a znovu pohlédla Jurikovi do očí.

"Máš pravdu, promiň."

"Pojď za mnou" poprosil ji Juriko a stoupal vzhůru po úzké cestě vinoucí se po úpatí skály stále výš.

Došli spolu ke skalní průrvě, moc široké na přeskočení. Na druhé straně viděli smotaný provazový žebřík. Jak se k němu dostat? Najednou přiletěla bílá holubička, která nesla v zobáčku malou špulku s pevnou nití.

Něco zahoukala a Juriko pochopil - vzal si špulku do rukou, vložil do zobáčku holubičce konec nitě a odvíjel niť, zatímco ona přelítla k provazovému žebříku a prolétla okolo poslední špricle zase zpátky k Jurikovi a Révine. Za chvíli Juriko držel v ruce i druhý konec nitě a podařilo se mu přitáhnout žebřík k jejich straně průrvy.

Révine převzala od Jurika niť a schovala ji do kapsy - co kdyby ji ještě potřebovali?

Nebylo snadné spolu s Jurikem překonat i s pomocí žebříku průrvu, ale Juriko na Révine dával pozor a tak se to podařilo. Byly za průrvou a nahoře na skále, cesta dál vedla rovně do lesa.

Les byl  tmavý, sotva se mezi větvemi Juriko s Révine prodrali. Snažili se jít dál a dál, ale přes veškerou snahu držet se cestičky se v lese ztratili. Najednou nevěděli, odkud přišli ani kudy se dát dál. Révine se začala bát, Juriko byl nešťastný, že ji nedokáže ochránit. Najednou se vlevo rozhrnuly větve a vykouknut na ně srneček.

"Jé, ty jsi krásný" zašeptala Révine.

"Půjč mi tu niť" obrátil se Juriko na Révine. Ta sáhla do kapsy a podala mu špulku se znovu namotanou nití. Juriko ji uvázal srnečkovi za parůžky a tak se jím dali ve tmě a v hustých větvích vést.  Les brzo prošli, a když se ocitli venku, odvázal Juriko nitku z parůžků a srneček odběhl.

"Juriko, proč nám ta zvířátka pomáhají?" zeptala se Révine.

"Myslím, že někdo pomohl jim, ale pojď, musíme jít dál."

Cesta pokračovala podél potůčku. Ozvalo se šplouchnutí a přilákalo pozornost obou. Malá duhová rybička jim ukazovala v písku žlutý kamínek - jantarový korálek. Juriko jej vylovil, a podal Révine.

"Ten určitě patří do kouzelného náhrdelníku!"

Révine sundala jantarový náhrdelník, který měla na krku a vyměnila jantar od ryby za jiný, zdánlivě stejný korálek. Když opět korálky navlékla a položila si návrdelník na krk, začal jemně zářit a oba věděli, že teď už je kompletní. Révine pociťovala ohromnou sílu a odvahu. Juriko ji dál vedl, ale kráčela svěží, po únavě ani stopa.

Mezitím už dívky uvězněné Bartrigou v komnatě prozkoumaly nakreslený plánek. Rychle poznaly, že znázorňuje hrad, ve kterém jsou. Marita se zorientovala první a ukázala prstem do mapy: "jsme tady v této komnatě!"

"To není možné, divila se Eliana, protože z této komnaty není jiný východ než támhle nahoře, kam nevylezeme a tady na mapě je nakreslený ještě jeden." Rozhlédla se: "v tamtom rohu?"

"Třeba jsou dvířka schovaná pod haldami látek" napadlo Amber. "Když přesně víme, kde hledat, bude to snadné" dodala.

Snadné to nebylo. Štosy látek stále padaly, dívky je musely pečlivě přerovnávat a skládat, ale nakonec se v místě, které vyznačila mapa, dostaly až na koberec. Naštěstí koberec na podlaze byl malý a tak jej uvolnily až ho mohly smotat a pod ním byl poklop!

Na poklopu zámek, ale Elianin klíč do něj pasoval a když poklop odklopily, otevřela se jim chodba vedoucí pryč.

"Kam to vede?" ptala se Amber Eliany. "Tolik jsme se soustředily na únik z tohoto vězení, ale musíme být opatrné"

Révine se probudila. Juriko jí stál po boku, ale už zase v podobě jednorožce. Síla a odhodlání, o kterém se jí ve snu zdálo, Révine zůstaly. Stála před hladkým žulovým kamenem, do kterého byl zatnut třpytivý ledový meč.

Bylo třeba vylézt nahoru, strašlivě to klouzalo, ale jakási neznámá síla Révine pomáhala, podepírala jí podrážky bot a nedovolila jí upadnout. Pak si vzpomněla, že jednou už na takový balvan lezla a tenkrát to byla maminka, kdo jí pomohl nahoru.

"Neohlížej se," zaslechla Jurikův hlas, "jsem s tebou, ale neohlížej se, zničila bys kouzlo."

Ovládla tedy zvědavost a sáhla po meči, ten ihned povolil a vyletěl ze skály jako šíp. Révine uklouzly nohy, ale měkce dopadla na jednorožcův hřbet.

"Neublížila jsem ti, Juriko?"

"Neboj se, my chlapi přece něco sneseme," ujistil ji Juriko. "Teď mne musíš poslechnout na slovo, i kdyby to vypadalo nebezpečně. Mysli jen na to, že navždy zlomíš kouzlo."

"Budu silná," slíbila Révine.

"To také musíš být," připomněl jí Juriko. "Dál musíš sama. Odtud na Dračí skálu vede jen ledový most, který se vytvoří, když se dotkneš mečem mořské hladiny. A musíš si pospíšit, než se rozední. Prvními paprsky slunce led ztvrdne na ocel. A když se slunce vyhoupne nad obzorem, probudí se drak. Musíš zaútočit ještě předtím. Se sluncem roste drakova síla. Pak by sis už s ním  neporadila a drak by tě zabil. Země by musela sto let čekat na jinou nepolíbenou pannu.  Miř mu mečem na žílu na krku.  Věř si. A pospěš si, lásko. Jak rád bych tě políbil, nebo tě tam alespoň donesl na svém hřbetu, ale pode mnou by se led prolomil. Musíš to zvládnout pro nás dva."

Révine se rozběhla k moři, meč byl strašlivě těžký, ale pořád si opakovala, že to musí udělat, pro zemi, kde vyrostla, pro památku rodičů, pro sebe i pro zakletého Jurika, pro ty všechny, koho kletba vyhnala z domovů. Nakonec se jí poštěstilo dotknout se ledem meče rozbouřených vln a ty se proměnily ve stejně tvrdý led, z jakého byl ukován i meč v jejích dlaních. Vstoupila na most z ledu a ten ji vedl dál a dál, a když se užuž zdálo, že je mostu konec, přibyl na moři další led. Až v prvních paprscích slunce se na obzoru ukázalo pusté skalisko a Révine na něm rozeznávala i spícího draka, ale zdálo se jí, že tak daleko nikdy nedojde.

"Vzpomeň si, jak jsme se jako děti klouzaly na ledu!" zaslechla za sebou Jurikův hlas.

Zkusila to a opravdu, byla o dost rychlejší a než se nad obzorem ukázal kousek slunečního kotouče, narazila nohama na tvrdou skálu. Dračí hlava byla kousek od ní...

"Vzpomeň si, jak jsme jako děti na nádvoří šermovali dřevěnými meči!" vyzýval ji Jurikův hlas. "Jak jsi mne udeřila na krku, až mi z toho naskočila boule! A můj táta se zlobil, že nemám učit holky šermířskému umění..."

"Napadnout bezbranného?" váhala Révine.

"Drak není bezbranný. Má v tlamě oheň, šupiny ostré jako nože a zabil by tě bez váhání. Miř mu na žílu na krku!"

Révine zvedla meč nad hlavu. Drak otevřel oko, ale nezalekla se ho. Meč dopadl, nejdřív se lekla, že se netrefila, pak nestačila uskočit před gejzírem dračí krve, která jí potřísnila šaty.

Dívky se mezitím prodíraly předlouhou chodbou, plnou odporných pavouků.

Eliana hledala na špinavých stěnách znaky, které tam podle mapy měly být.

"A co tohle?" ukázala Marita na dolík ve skále. Amber ho očistila  odstřižkem látky: "Nějaký nápis."

"To bude ono," kývla Eliana. "Měl by tady být východ z chodby."

"Vždyť bylo načase!" oddychla si Marita. "Vidíte tady nějaké dveře?"

"Počkej," Amber obešla stěny se svíčkou v ruce. Na jednom místě se plamínek rozkýval. Zatlačila na skálu a ta se otevřela.

Přímo před sebou spatřily strašlivý obraz. Zraněný drak chrlil plameny na zesláblou Révine, která, ač slabostí klečela na kolenou, stále  třímala v rukou ledový meč.

Amber to nevydržela, vytrhla jí meč z ruky: „Nepolíbená sice nejsem, ale panna zatím ano...Snad to zvládnu místo tebe!" Rozmáchla se a uťala dračí hlavu. Révine se zatím ujala Marita: "Nebude to tak zlé, jak to vypadá... Na tu kapku dračí krve, co ji zasáhla, stačí  hadí bylina. Mám ji s sebou," sáhla do svého váčku.

"Tak proto nás Bartidga zamkla!" domyslela si Eliana. "Jediná cesta z komnaty vedla do dračího chřtánu! Nebýt Révine..."

"Jenže jak se dostaneme odtud?" připomněla Amber.

"Meč..." vydechla Révine. "Meč vytvoří most...A jantarový náhrdelník...vezměte ho a běžte! Musíte ho dát Jurikovi na krk, než se setmí!"

Juriko zatím našel Damila, Varena a Bojara.

"Dívky se dostaly tajnou chodbou až na Dračí skálu, ale samy draka nezvládnou...musíme jim pomoci!" vydechl. "Jako jednorožec bych vás mohl odnést  k ledovému mostu, ale slunce je už dost vysoko..."

"A k čemu máme pírko?" vzpomněl si Bojar. "Pírko nám dá křídla!"

"Třeba se hodí i vesta z rybích šupin," připomněl Damil.

"Mám nůž se střenkou z paroží," vzpomněl si i Varen.

"Tebe vezmu prvního," sklonil Juriko hlavu před Varenem. "Nožem je třeba probodnout dračí srdce, aby drak už nikdy neobživl. Ty, Bojare, se spolehni na křídla, vzneseš se do výšky...A Damile, ty poplav za námi, vesta ti dá rybí ploutve!"

Varen se vyšvihl na Jurika. Ten se s ním tryskem rozběhl k mořskému břehu, kde jej vyklopil a pospíchal pro dalšího.  Bojar foukl na pírko a najednou měl místo rukou křídla. Chvíli mu trvalo, než se je naučil používat, ale pak se nestaral o ledový most a letěl na křídlech směrem k ostrovu. Zatímco Juriko se vrátil k mořskému břehu s Damilem a ten šplouchl do vody a statečně plaval za bratry, Bojar připlachtil za Varenem a posledními silami jej přenesl rychle za drakem.

"Ještě že jsi po mostě doběhl tak daleko, celou cestu bych tě neunesl", zašeptal a svalil se únavou na zem. Jím nesený Varen si během chvilky, kdy jej nesl bratr, odpočinul natolik, že měl dost síly a hned vyrazil na draka.

Nestačil přemýšlet, nestačil se bát. Rychle doběhl k bezhlavému dračímu tělu a tam, jako terč, viděl světlou skvrnu na dračí hrudi. Zdálo se nemožné chtít malou dýkou proklát dračí srdce v šupinatém těle, ale světlé ještěří šupiny byly měkké a Varenovo odhodlání veliké. Nebál se kácet sekyrou veliké stromy, nezalekl se ani draka. Mezerou mezi žebry zatnul dýku až do dračího srdce.

Vyvalil se proud černé krve a zaplavil i skály kolem. Varen rychle spěchal k moři, aby se opláchl ve vlnách.

"Chyť se mých ploutví," vyzval ho Damil a vší rychlostí plul k pobřeží.

"Vezmi odtud tu dívku!" křikl na Bojara a mávl ploutví k bezvládné Révine, nad níž stála Marita i  zoufalý Juriko.  Oba věděli, že dívka přežívá jen díky hadí bylině a Marita už víc udělat nemohla.

"Pospěš si s ní k Jeronýmovi a Miracle, snad není ještě pozdě!"

"Poběžím za vámi," zvedl se Juriko. "Neopustím Révine!" a rychle běžel za letícím Bojarem.

"A co my?" pohlédly na sebe dívky.

"Vraťte se chodbou, kterou jsme sem přišli já a bratři," poradil jim Damil. "Vezměte s sebou meč a náhrdelník a najděte Jeronýmovi jeskyni. Tam se všichni sejdeme."

"Ale kde máme hledat tu chodbu?" znejistěla Eliana.

Bojar jí spustil k nohám svou mapu a rozletěl se k Jeronýmově jeskyni.

Kapitola

Jeronýmovu jeskyni našly dívky rychle. Sněhobílého jednorožce postávajícího před vchodem viděly už zdálky.

"Mám nejvíc sil," řekla Amber svým družkám, "svěřte mi jantarový náhrdelník!"

Rozběhla se podél břehu. Slunce už zapadalo do vody. S posledními paprsky stačila přehodit jednorožci náhrdelník kolem šíje.

"K čemu?" bránil se Juriko. "Révine umírá! Můj život nemá cenu, lépe by mi bylo jako jednorožci.

"Bartidga mi na rozloučenou řekla, že jen láska silnější než smrt nás může vysvobodit! A smála se !" vzpomněla si Amber.

"Bartidga! Jak já ji nenávidím! Zradila nás všechny, přidala se na stranu zla!"

"Dojde zaslouženému trestu," soudila Amber. "Lesní panovnice, by nás sem k vám neposlala jen tak pro nic. Nestarej se o Bartidgu. Pomoz Révine!"

"Ale jak, když jí neumí pomoci ani Marita, ani Miracle?" zoufal si Juriko.

"A to tě mám učit já?" ušklíbla se Amber, zaskočená mládencovou bezradností. "V dětství vám snad někdo vyprávěl pohádky!?"

Juriko vběhl do jeskyně, kde vedle sebe leželi Varen a Révine. Varen se rychle zotavoval z účinků dračího jedu, zato Révine na tom byla velmi zle.

"Pamatuješ?" sklonil se nad ní Juriko. "Ve snu jsem tě odmítal políbit a teď toho lituji. Alespoň naposledy, na rozloučenou, lásko moje," sklonil se nad bezvědomým děvčetem a zlehka se dotkl jejích rtů.

Ve chvíli se celý ostrov zachvěl, moře se rozbouřilo, vlny se rozbíjely o pobřeží, na nebi se s bleskem křižoval blesk. Hora daleko na obzoru začala plivat oheň do výšek.

"Co se to děje?" ptaly se dívky Miracle.

"Láska je silnější než smrt," usmívala se kouzelnice vševědoucím úsměvem.

Jeroným mlčky přisvědčil.

"Jděte spát," poradil ostatním. "I ty, Juriko. Ve snu se opět setkáš se svou Révine. A zítra ráno bude kouzlo dokonáno."

"Spát? Když jsme vzrušení bojem s drakem? Když soptí Hora? Když jsme se každý setkal se svou milou? A když mám obavu o život statečné Révine? Copak to jde, usnout?" protestoval potichu Juriko a vyjádřil tak mínění všech. Ale všichni se poslušně uložili na zem, jen spánek nepřicházel. Miracle chodila kolem nich a mezi nimi a postupně, jak se zklidňovali, uslyšeli její tichý baladický zpěv.

Byl to smutný nápěv, přesto je všechny uklidnil a ukolébal na vlnách spánku.  Usnuli tvrdě a nic se jim nezdálo.

Jediný Juriko se opět setkal se svou Révine. Stáli spolu na návrší s výhledem na m a drželi se za ruce.

"Teď už nejsi jednorožec," šeptala Révine. "A vůbec nejsi ošklivý, líbíš se mi takový, jaký jsi!"

"Tak mi neodcházej," prosil ji i ve snu.

"Kam bych chodila? Budu přece už navždy s tebou! Zítra ráno se vrátíme do hradu mých rodičů."

"Proč zítra? Hned teď! A požádáme je o svolení k sňatku."

"To nám přece dávno dali. Zasnoubili nás v den mých devátých narozenin, pamatuješ? " Révine si stáhla z prstu stříbrný prstýnek s jantarem a navlékla jej Jurikovi na prst. "Jsem navždy tvoje, vždyť to přece víš. Láska je silnější než kletba. Silnější, než smrt."

"Ano, láska je silnější než smrt," souhlasil Juriko a navlékl Révine na krk kouzelný náhrdelník.

"Nedělej to, Juriko, ještě se z tebe stane jednorožec!"

"I kdyby...Moc dračí krve  nezlomí nic, než moc náhrdelníku. Co bych měl ze života, kdybys v něm chyběla ty, lásko!"

Políbili se. Konečně, po tolika letech odříkání!

"Révine, podívej!"

V místech, kde stávala dračí skála, vyrostl z mořských hlubin hrad.

Miracle dozpívala, zapálila hrst bylin ve zlaté misce a foukla dým tím směrem, kde stálo Bartidzino pyšné město.

"Budiž navždy zlomena, moci zlovolná!" opakovala a dívala se do plamenů Hory.  Hora vyplázla ohnivý jazyk a ten si to jako obrovitý had namířil přímo k hradu na skále.

"Neměla by ses mstít," napomenul ji Jeroným.

Miracle se usmála: "Tak mocná moje kouzla nejsou. Matka Země se zlobí a přála bych si, aby její hněv ušetřil nevinné. I Bartiga se ještě může vykoupit, když sleví ze své pýchy a poví lidu pravdu, jak se dostala k moci a kdo byl jejím skutečným manželem."

Bouře se utišila až k ránu, kdy z vln vykouklo slunce. V jeho paprscích začal roztávat i ledový meč, který večer zapomněli na pláži. Ve chvíli, kdy slunce sežehlo i poslední kousek ledu, pobřeží rozkvetlo podivnými květinami. Hýřily všemi barvami a omamně voněly.

Damil s Amber se probudili první a v písku v dosahu mořských vln jen tak pro zábavu hledali jantarové oblázky.

"Co je to támhle?" ukázala Amber směrem, kde se  ze skal tyčil k nebi Stříbrný hrad.

"Na té skále kdysi stával hrad někdejších vládců ostrova," poučil je starý Jeroným. Měl v ruce hůl a na zádech koš. "Říkalo se tam také U rozeklaných skal.  Před lety se tam odehrála strašlivá bitva. Hrad shořel do základů a zůstaly jen ruiny. Drak si tu skálu vybral za své sídlo...ale to už nejspíš víte. Neměli byste vyplout k domovu, když je drak mrtev? Hora soptí a podle starých mýtů je to příznak, že dračí moc už neobživne. Miracle usnula po probděné noci. Révine se nejdřív přitížilo, ale k ránu jí horečka klesla a usnula. Na krku měla zářící jantarový náhrdelník. Divné, moc divné. A ten její chlapec, Juriko, přísahal bych, že byl ještě včera jednorožcem, nehnul se od ní ani na krok a přesto má na malíčku prsten vládců Rozeklaných skal. Odkud by ho asi vzal?"

Amber se pousmála. Přísahala by, že Jeroným všechno ví a zapomnětlivost jen předstírá.

"Musím už jít... byliny je třeba sbírat, jakmile rozkvetou, jinak ztratí svou léčivou moc. Kvetou jen jedinkrát v roce, když je zima na ústupu."

"Jantar počká...Pomůžeme ti," nabídli se Amber s Damilem.

"Raději pomozte támhle," mávl starý muž rukou tím směrem, kde stával hrad paní ostrova, Bartidzy.

Strčili nasbíraný jantar do kapes a ruku v ruce se vydali k troskám hradu.

"Je to zvláštní, viď, Amber, jako kdyby tady na ostrovech bylo místo vždy jen na jeden hrad? Když jsme přijeli, stál tu Bartidzin Dračí hrad a my ani netušili, že naproti přes průliv stával Stříbrný hrad. A teď stojí Stříbrný hrad a po Dračím zbyly jen trosky..."

"Dračí hrad?" jaks na to jméno přišel? "

"bylo to v jedné legendě - o dvou hradech. Nenapadlo mne, že vypráví o těchto, vždyť jsem viděl jeden".

"Jeroným nás sice posílal domů, ale také nás poslal na pomoc městu" odpověděla Amber."Co myslíš, že bychom měli udělat s Bartidzou?"

"Asi bychom to měli nechat na obyvatelích města, ať sami rozhodnou, kdo jim bude vládnout."

"Ale můžeme jim poradit, viď, Damile?"

"Někdy je každá rada drahá," pousmál se Damil. "Lesní vládkyně své dceři jistě nevybrala za muže draka, ale někoho úplně jiného....Jenže ona se zamilovala do té obrovité moci, kterou jí spojenectví s drakem přineslo, a zradila ty, koho měla chránit...Neposlala nás nakonec tvoje babička na Východní ostrovy, abychom Bartidgu ještě zkusili přivést k rozumu?"

"Nejspíš si přála, abychom ji přivedli zpátky, a živou," povzdychla si Amber. "Hezky se k nám Bartidga nezachovala, ale Lesní panovnici hodně dlužím...vlastně my oba."

Došli až k městu, tedy k místu, kde město stávalo. Obyvatelé je opustili, když začala hora plivat plameny a schovali se v horách. Tam, kde stávaly domy, ležela vrstva dýmajícího popela. Celý den bloudili zasypanými rozvalinami, už ani nedoufali, že by mohli potkat někoho živého, když jim cestu zkřížila smutná postava s vlasy předčasně bílými a s obličejem stařeny. Téměř by v ní nepoznali mocnou vládkyni ostrova!

Amber se jí zželelo.

"Pojď s námi," oslovila ji a vzala ji pod paží.

A Bartidga s ní šla bez odporu, jako zoufalý člověk, který už nemá co ztratit. Nechala se odvést až do Miracliny jeskyně.

"Nebude lehké ji uzdravit," soudila Miracle. "Zvykla si na svou dávku dračí krve. Po kapkách na ni působila jako omamný nápoj, otravovala jí tělo a duši. Navenek to vypadalo, že jí udržuje věčné mládí, ale byly to jen dračí lži. Sblížení s drakem ji navždy připravilo o možnost mít dítě. A nejen ji, ale i ostatní ženy z hradu, které si nechaly posílat víno z drakových sklepů. Pouze Révine, dcera vládce Stříbrného hradu, musela jíst se služkami jejich jídlo a pít čistou vodu, jíž ostatní urozené dámy pohrdaly. A to ji zachránilo."

Kapitola

Za několik dní se hora utišila. Lidé se začali  vracet do města i do okolních vesnic, odklízeli popel a opravovali pobořené domy. Jediné, co už nikdy nepostavili, byl Dračí hrad. Nepostrádali ani Bartidgu a přestali mluvit i o jejím manželovi, který údajně odplul s mořským proudem. Měli spoustu práce a tři bratři-siláci jim ochotně pomáhali s opravami.

Stříbrný hrad jim stačil k obraně města.Trochu se však báli vyplout tím směrem. Věděli, že všichni někdejší vládcové padli v boji. Jediný, kdo se tam odvážil, byl Juriko. Opravil si malou plachetnici a vyjížděl s ní rybařit. Svými úlovky pak zásoboval ty, kdo stavěli nové město.

Rozhodl se, že za všechny prozkoumá, zda-li někdo ve Stříbrném hradě bydlí. Přistál u břehu skalnatého ostrůvku. Jak se tak rozhlížel, říkal si - "úžina mezi Stříbrným hradem a novým městem je úzká. Hrad je nedobytný, protože v úzkém průlivu teče silný proud, jen zde se dá přistát. A z támhle těch věží by, kdyby někdo chtěl, mohl přístav zasypat střelami. Dobré místo na obranu - jen mít mezi hradem a městem most."

"Ale tam most je" ozvalo se za ním.

Stál za ním starý muž a moudrýma očima pohlížel na Jurika. Ten nevěděl, že mluvil nahlas, už to jej zaskočilo. Neznámý, i když přátelsky se tvářící muž také. Ale nejvíce se podivil odpovědi na svou otázku, přesto dobré vychování nezapomněl.

"Dobrý den, pane. Já jsem Juriko a přemýšlel jsem, jak využít hrad ke prospěchu mých lidí, ale nevěděl jsem, že je hrad obydlen!"

"Jsem rád, že Tě poznávám, když už mi brousíš za dcerou" řekl vlídně Gralen, jak se domyslel Juriko.

"Promiňte, pane Stříbrného hradu" zakoktal se Juriko, "nevěděli jsme, že jsi naživu" pokračoval dál a v duchu si spílal, co že to trapného říká.

"Já už vlastně naživu nejsem, jsem jen duch" odpověděl Gralen a na důkaz svých slov se trochu rozředil a byl takřka průhledný. Ale smím vystrojit svatbu své dceři a tak se také stane."

Náhle vytáhl z pochvy meč a pokynul Jurikovi: "poklekni. Tímto Tě pasuji na rytíře Stříbrného hradu" a dotknul se mečem obou ramen klečíčího Jurika. "Už můžeš vstát" zvedl k sobě mládence a objal jej. "Lepšího zetě jsem si nemohl přát".

Po chvíli se Gralen rozhovořil:"a teď k tomu mostu. Pojď se mnou, ukáži ti to" a začal stoupat schodištěm. "Přístav jsme moc nepoužívali, tak je tu jen úzké schodiště sem pod věž a pak se pokračuje výtahem - ten mohou obsluhovat muži z hradu nebo menší kůň. Já se nahoru vznesu, ale ty použij provazový žebřík. Když se obojí vytáhne nahoru, výtah i žebřík, nedostane se od moře do hradu ani myš. Tedy s vyjímkou ducha", zasmál se, rozplynul a už jej viděl šplhající Juriko na hradbách věže.

Došli spolu k vstupní bráně, vedoucí nikam - tedy nad propast nad průlivem oddělujícím ostrůvek se Stříbrným hradem od velkého osídleného ostrova s městem a vesnicemi.

"Most není vidět, takže si každý myslí, že není. Tuhle víru jsme my, páni hradu, utvrzovali tím, že jsme jej při používání zviditelňovali. Je to snadné," a sáhl do výklenku u brány, "stačí když strážný brány začne hrát na píšťalku. Na, zkus si to."

Juriko začal pískat jednoduchou melodii a najednou jako z mlhy, vystoupil k vidění krásný stříbrný most.

"Píšťalku si vezmi sebou" řekl Gralen. "Vrať se pro loď a za týden, o svátku Luny, přijď se svými hosty na veselku. Ale nejprve mi sem pošli Révine. Zahraj jí, aby mohla most přejít. Můžeš s ní poslat kamarádky, ale ty nechoď. Musí si ušít svatební šaty a na to potřebuje klid."

Juriko nasedl na loď, cestou zpět rozhodil sítě a vytáhl spoustu ryb. Do města s rybami tentokrát vypravil Bartidzu převlečenou za venkovanku a poslal s ní i Miracle, aby Bartiga nezkoušela podvádět. Když se přesvědčil, že je bývalá vládkyně ostrova již dost daleko, rychle seznámil Révine, bratry a jejich dívky s přáním pána Stříbrného hradu a předvedl jim kouzlo stříbrné píšťalky.

Počkal, až dívky přešly most a  schoval píšťalku do kapsy. O kouzlu věděli jen bratři, kteří se přišli rozloučit se svými milými.

A pak všichni čtyři netrpělivě čekali, až Luna doroste.

Miracle zatím chodívala s Bartidzou na trhy do města. Prodávaly byliny a rozdávaly ryby potřebným. Jednoho dne  se u stánku zastavil hubený a zanedbaný chlapec.

Copak, Brane?" oslovila ho Miracle. "Už ses uzdravil ze své nemoci?"

"Ano, paní, děkuji vám za vaše byliny," chlapec se uklonil.

"Mně se klanět nemusíš," napomenula ho Miracle. "Pověz mi, co je s tvým otcem?"

"Pomáhá ostatním támhle na hradbách," mávl chlapec rukou. "Staví pro nás dům, abychom nemuseli přežívat v té chatrči na pobřeží."

"A kde máš maminku?" zeptala se ho Bartidga.

"Umřela. Byla moc nemocná. Já si ji nepamatuji, říkal mi to otec, když přestal poletovat v havraním peří."

"V havraním peří? A za co?"

"Něco prý ukradl na královském hradě, ale hrad už není, ani zlá královna, která mu vládla."

"Ano, máš pravdu, královna už není," přisvědčila Bartidga. "Až si postavíte domeček, mohla bych k vám občas zajít uvařit a vyprat."

"A ty nikoho nemáš, teto?"

"Ne, už ne. Měla jsem muže, ale umřel mi a děti nám bohové nedopřáli. Vždycky jsem si přála chlapečka, jako jsi ty. Jak ti říkají? Bran?"

"Bran," přisvědčil chlapec. "Tatínek se jmenuje Raven.  Bran je stejné jméno, ale v řeči mé zemřelé maminky. Zeptám se táty, jestli to dovolí...Nemá rád cizí lidi. Jak se vlastně jmenuješ?"

"Barča," řekla Bartidga a vlastně si na jiné jméno ani nevzpomněla. "Umím péct i koláče, a naučím tě i číst a psát, chceš?"

"To bys měla naučit všechny děti. Skoro  nikdo to neumí," Bran si vzal nabízenou rybu a odběhl.

Miracle se usmála a použila neviditelné kouzlo, aby se Bartidze ztratila z očí.

Věděla, že teď si Bartidga už poradí sama.

Luna rychle dorůstala. Dívky v rozlehlém Stříbrném hradě vyšívaly krásné hedvábné šaty stříbrnými nitěmi. Nic jim nechybělo, na stolech bylo ovoce, chléb i pečené ryby, v krbu plápolal ohýnek, ráno je čekaly vyžehlené šaty, večer voňavá koupel, ale nikdy nespatřily toho, kdo jim to všechno připravoval.

"Už ti to docela jde, Amber," pochválila Révine svou nejpilnější žačku. "Tvoje květinové vzory jsou opravdu nádherné!"

"Snad se mi to brzy bude hodit," usmála se Amber. "U nás je zvykem vyšít ženichovi svatební košili."

"A nemohly bychom mít svatbu společně?" zaprosila Révine.

"Bez mých rodičů? To přece nejde! Ještě jsem neviděla ani svou malou sestřičku nebo bratříčka...Určitě ti pošlu holuba s pozváním. A jak znám Maritu a Elianu, udělají to stejně jako já."

KAPITOLA

Ráno v den, na který všichni tak dlouho čekali, bylo jako malované. Varen, Bojar a Damil se střídali o píšťalku a udržovali most viditelný a použitelný, aby všichni hosté mohli přejít do hradu. Na obřad se sešlo tolik obyvatel Ostrovů, že se nemohli vejít do hradní kaple a tak stáli i na nádvoří a poslouchali obřad z otevřených oken a dveří. Upracovaní stavitelé domů, řemeslníci i mámy s dětmi byli rádi za slavnost, která oslavila nejen svatbu Révine s Jurikem, ale i nový začátek pro všechny.

Jeronýma ve slavnostním hávu oddávajícího nešlo ani poznat, Juriko se svými mládenci, což byli samozřejmě bratři Varen, Bojar a Damil, čekal u oltáře a špalírem všech přiváděl Gralen svou dceru. Sálem zněla nádherná melodie vílích balad, ale všichni se usmívali, hosté, mládenci, družičky, no ano, jiné než Amber, Maritu a Elianu Révine nechtěla, usmíval se i Juriko a Révine.

Už kdysi si slíbili, že budou spolu snášet dobré i zlé, teď svůj slib zopakovali veřejně a Jeroným jim požehnal. "Sláva novomanželům!" volali všichni, když se Juriko s Révine políbili.

Pak předstoupil Gralen, sejmul z hlavy zlatou obroučku a korunoval jí Jurika na vládce Stříbrného hradu. "Ať žije král Juriko!" znělo kaplí i nádvořím. Gralen ještě políbil na rozloučenou Révine a rozplynul se.

"Ať žije královna Révine!"

Ta měla slzy na krajíčku, ale Juriko ji vzal do náručí a odnesl z kaple do hodovního sálu. Cestou si něco špitali a Révine zčervenala a už neplakala.

Ve svých krásných šatech svítila jako luna na nebi, s každým, kdo chtěl si zatančila, zatímco Juriko už využíval hostinu k domlouvání, jak bude dál město řídit, aby to bylo k dobrému pro všechny.

Po svatbě se přátelé ještě několik dní zdrželi, ale všem se už stýskalo za domovem.

Amber ještě naposledy zašla do města, aby zkusila přemluvit tetu Bartidzu k návratu, ta si však natolik oblíbila malého Brana, že se přestěhovala do domku na kraji města, aby s ním mohla být co nejčastěji. Starala se i o jiné děti, jejichž rodiče stavěli své domovy a učila je číst a psát. Říkaly ji "teto Barčo a na zlou Bartidzu si nikdo ani nevzpomněl, kdo by ji také hledal v ženě  ve skromných vesnických šatech. Ona sama po královském hradě ani nezatoužila, na to měla příliš mnoho starostí a mezi dětmi byla konečně šťastná! Lesní paní nechala jen pozdravovat a vzkázala jí, že se nevrátí, ale že se už nikdy nezpronevěří jejím zásadám.

Počkali na příznivý vítr a vraceli se domů.

Pokud se cestou neztratili, zazvonil zvonec a pohádky je konec.

A pokud se ztratili, tak to bude jiná pohádka.

v klubu Klíčení pro vás  a vaše děti napsaly Aggitta a veronica-eve