Abych byla upřímná - měla bych tenhle článek nazvat  Upřímnou soustrast, matky školáků.

Ale jednak nikoho nechci strašit, a druhak - není všude všechno tak černý.

Já jsem si školu svýho dítěte, s prominutím, vyžrala do naprostýho dna.

A můžu říct, že ještě dneska si občas pobrečím bezmocí a zuřím nad neschopností těch, co měli zajistit řádnej a klidnej průběh studia mýho dítěte.

Co se stalo?

No co asi - šikana.

 

Holka byla jedničkářka, nadšenej šprt, kterej se ani extra šprtat nemusel, šlo jí to samo, takže pohoda jazz. Ze střední školy, kterou si vybrala, byla naprosto unešená a těšila se tam jako malej Jarda.

Já zavětřila možný potíže ve chvíli, když jsem při nástupu zahlídla v jedný třídě na tabuli namalovanej list marihuany (později jsem zaslechla, že to bylo od starších spolužáků na uvítanou). Mimochodem se na tý tabuli, ve třídě, kterou určitě prošlo pár profesorů, skvěl ještě v pozdním odpoledni.

Venku před školou, když jsem na lavičce pokuřovala a čekala na potomka, jsem se taky zrovna nevodvázala. Defilovalo přede mnou žactvo, který bylo podobný všemu, jen ne studentům diplomacie - dredy (ty by ani nevadily, na chytrý hlavě mi dredy přijdou dokonce krásný), zelenomodrofialový a všelijaký jiný vlasy a podivný sestřihy, odrbaný džíny s půlkama venku, holky výstřihy div ne k pasu a cigáro v koutku; o úrovni dialogů, který jsem zaslechla, ani nemluvím.

No nic, už se stalo, nastoupila, a protože jsme v tu dobu ještě nebydlely v Praze, sbalila si do kufru předepsaný věci a povinnej kostýmek a lodičky, a vyrazila na intr.

 

Zkrátím to:

Necelej první školní rok to šlo, pominu-li velkohubý sliby, že o děti na intru bude postaráno, a že třeba jakákoli nepřítomnost bude okamžitě hlášena rodičům.

K tomu uvádím, že Holka dostala jednoho dne vysoký teploty. Vychovatelka ji poslala ji samotnou autobusem domů (100 km). Jen díky klukovi, s nímž v tu dobu Holka chodila, skončila v nemocnici za Prahou - s podezřením na meningokoka. Taky se jí mohla zamotat hlava a mohla skončit pod kolama tramvaje. Nebo vlaku.

Když mi volali z nemocnice, a já následně na intr, abych se jich přeptala, kde je mý dítě, nevěděli. (Seřvala jsem je tak, že někde cestou pravděpodobně popraskaly kabely.)

Pak třeba individuální kurzy arabštiny: Třídní vybrala od zájemců tisícovku. Nebylo jich málo. Při první hodině arabštiny se rozebíraly rodinný problémy profesorky s tím, že závěrem přednášky nabídla všem tykání a moji Holku pozvala (aniž by mě požádala o nějaký svolení, když holce bylo šestnáct) k nim domů na večeři. Považovala za dostačující, že ji odveze a přiveze, buď ona, nebo její manžel.

Mimochodem - Holka na tykání nikdy nepřistoupila, zdálo se jí to nepatřičný.

Tahle profesorka -naštěstí?- brzo zmizela ze školy (i s penězi) a byla nahrazena jinou.

Ještě horší.

 

 

Pak si jeden ze školních plejbojů usmyslel, že bude s Holkou chodit.

Taktně ho odmítla, s tím, že už kluka má a nebude na tom nic měnit.

Chlapec (mimochodem velmi dobrej student s nadprůměrným IQ) odmítnutí nesl dost těžce;  tak trošku zmanipuloval kamarádíčky, a začala šikana takovýho rozsahu, že jsem to neviděla ani ve špatnejch filmech:

Při hodině jí nalili za kalhoty vodu z láhve.

Nastrouhaná křída nafoukaná na černý sako.

Kabelky a tašky, počmáraný propiskou.

Sms typu: Chcípneš, zmaluju Ti držku, že Tě doma nepoznají.

Atd., atd.

Začala mít problém s veřejným projevem ve škole (když hrozilo čtení nějaký práce před třídou, zvracela, nespala, měla sucho v puse, tlouklo jí srdce atd.). Zhroutila se, začala  školu nenávidět, prospěch se, samosebou, rapidně zhoršil.

Z holky, která měla ráda všechno předem precizně připravený, se stala bez přehánění roztřesená neurotická troska.

Do toho intr - v prosinci, při -20 stupních, začala oprava střechy; sundaný tašky, střecha provizorně pokrytá fólií, v pokoji pod střechou, kde holky bydlely, mrzlo. Teprve na moji důraznou žádost se v pokoji ocitl aspoň infrazářič - přesto spaly ve veškerým oblečení, co měly s sebou.

 

Když už jsem všeho měla tak akorát, vletěla jsem k řediteli.

V několikahodinový diskuzi s ním (kterou do doby, než jsem pohrozila inspekcí, odmítal, že pospíchá na schůzi), zástupkyní a třídní profesorkou jsem se dozvěděla, že:

Ředitel: Ale paní Zuzi, vaše dcera je šéfredaktorkou školního časopisu, jsem s ní denně ve styku, to bych poznal, kdyby byla šikanovaná, to se vám zdá. A já jsem navíc šikanu studoval!

Třídní profesorka: Víte, třeba si to dělá sama. Měla by se jim postavit, měla by jít do třídy a dělat, že se nic nestalo. (Načež jsem se dozvěděla, že ještě ten den ve třídě jako velkou srandu probírala to, co mělo zůstat utajeno - že se holka z jejich -chichichi- šikany zhroutila.)

Zástupkyně vedla všeobecný kecy úplně mimo mísu.

 

Ředitel nakonec prohlásil, že dobře, že se teda zasadí o to, aby si podali ruce a usmířili se.

Idiot.

Řekla jsem mu, že ideály Mirka Dušínů v tomto případě asi moc nezafungujou a taky jsem mu řekla, že tímto žádám o povolení individuálního studia pro dceru. Že si prostě nepřeju, aby s těma fakanama ještě přišla do styku.

Zástupkyně byla z nějakýho důvodu těžce proti, ale prosadila jsem to - psychiatr jednoznačně konstatoval sociální fobii v důsledku neřešený šikany a špatných vztahů ve třídě.

 

Individuál si představuju tak, že se člověk něco naučí a přijde, dejme tomu jednou či dvakrát týdně,  na konzultaci/ zkoušku.

Přestože byl úplně každej z profesorů upozorněn na to, že Holku nemá za žádných okolností konfrontovat s bývalýma spolužákama, úchylná specialitka její třídní byla, že nemám na tebe čas, buď půjdeš na zkoušku normálně do třídy, nebo máš smůlu a nebudeš klasifikovaná.

Samotný individuál probíhal stylem - ráno v sedm jedna zkouška, v jedenáct druhá, v patnáct třicet další. Takto každý, každičký den. Jelikož to měla domů přes celou Prahu, musela na každou zkoušku čekat ve škole a o přestávkách čelit posměškům bývalých spolužáků.

Trochu pomohla až moje další návštěva školy, kde jsem zařvala, že buď se budou chovat jako pedagogové, nebo jejich školu nechám srovnat buldozerem se zemí, i kdyby to měla být poslední akce před mým infarktem,  a že už si nikde ani neškrtnou.

Ano, přiznám se, byla jsem poněkud hysterická, ale jinak už to nešlo.

Mezitím se ale stalo tohle.

Možná jsem nebyla dobrá matka.

Určitě ne.

Mám svý mouchy a vím o nich.

Ale to, jak moje Holka dopadla, dávám za vinu vedení školy.

Proč píšu dopadla?

Následky trvají.

Ta knížka s dobrým koncem totiž ... už není pravda.

Její pokračování zrovna sepisuju...

 

 

Chci vám, matky (a otcové) školáků, dát radu:

Hlídejte si to.

Nepodceňujte okamžik, když vaše dítě prohlásí, že se mu nechce do školy.

Kontrolujte mu mobil.

Ptejte se ho.

Stůjte při něm.

 

Přeju vám víc štěstí, než jsme měly my dvě.

 

 

P.S.

Ta škola měla i pár dobrých pedagogů.

Měli to těžký.

Většina z nich školu opustila.