Na začátku bylo přání: dárek pro paní ředitelku - květináč - škola s malou cukrárničkou místo podpisu dárce. Když draculka viděla fotky, sama pro sebe si řekla, že takhle krásná škola se jen tak nevidí a ještě k tomu škola pro cukráře!!! Pro sladké má draculka slabost - hóóódně velkou slabost - ostatně mnohé cukrářské výtvory považuje draculka za umělecká díla - byť třeba jen krátkého trvání, ale každopádně potěšující tělo i ducha. Takovouto zakázku prostě nelze odmítnout.

Následovaly nákresy, pak nákup hlíny, válení plátů a když už byla škola hotová, tak trnula draculka hrůzou, že to všechno nakonec praskne a bude na vyhození. Prostě čas od času něco praskne - a když to praskne v syrovém stavu, tak se dá alespoň hlína zachránit, když to však praskne v peci při přežahu či následném výpalu, tak je to celé na vyhození a to zamrzí. Takové výtvory pak končí na pidizahrádce před domem, odkud mizí závratnou rychlostí kdovíkam - draculku by strašně zajímalo kam a co s tím dotyční dělají, ale ještě nikdy nikoho neviděla a to má zahrádku přímo pod oknem.

No, naštěstí to tentokrát neprasklo a i do Vánoc se to stihlo, takže si paní cukrářka pro svůj domek přijela, no a přivezla draculce nádherný dort ze své dílny - že prý ke kávě. Přesně takový ten dort, u kterého si draculka říká, že je to škoda sníst. Raubířáky samozřejmě nic takového nenapadlo - dort zmizel takřka okamžitě. Takže na konci tohoto vyprávění je okouzlující a vskutku vynikající dort - vlastně ten už také není - zbyly po něm jen upatlané prsty a sladké úsměvy našich raubířáků.

Tímto bych krásné a šikovné paní cukrářce chtěla za vše poděkovat :o)

draculka