V naší předzahrádce jsou děti vítány. Nebývá zvykem, aby děti mohly na cizí záhonky, ba spíše naopak. A tak se není co divit, že maminky tahají své ratolesti zpět na chodník, ty se často vzpouzí, a to celé vyvolává mnoho povyku pro nic. Proto jsem často vybíhala před dům, když okolo jdoucí děti komentovaly keramická zvířátka v zahrádce, když chtěly děti vstoupit, zatímco rodiče je tahali zpět. Pobízela jsem jak děti, tak jejich rodiče, že opravdu mohou na zahrádku vejít. Jedině tak se totiž děti dostanou až na dosah ruky k ptáčkům, žábě, kočce ... a dalším drobnostem, často schovaným tak, aby na ně z chodníku nebylo vidět.

Přece nebudu co chvíli vybíhat ven a řešit tyhle záležitosti! Jednou provždy jsem to vyřešila tabulkou, která snad jasně říká, kdo kam můžu, a kdo ne. A funguje to dobře. Maminky už se neostýchají, a děti si to užívají.

I když procházka předzahrádkou nemá žádnou vytyčenou prohlídkovou trasu, všechny děti spolehlivě zamíří nejprve k ptáčkům zavěšeným na stromě. Pohoupat! Ti chudáci na větvičce, ti už toho zažili! Ne každé dítě totiž houpe něžně. Jsou divoši (zejména chlapečci), kteří zřejmě testují, kam až se ptáček vyhoupne, když se pořádně rozhoupá. Nepřekvapí, že tihle dva žluto-modří nejsou ti původní, ale že už jsou v pořadí několikátí. Ale co na tom.

Hned pak se také každé dítě zastaví u pumpy, na to se můžu spolehnout. Zaujme pevný postoj ... a pumpuje ... a pumpuje ... a pumpuje. I když je pumpa jen dekorace zapíchnutá v záhonu.

Není se co divit, že ve studni není voda. Na prameni totiž sedí žába veliká jako … jako … jako prase! Ještě ani jedno dítě žábu nepolíbilo. Ani za příslib, že by se po políbení mohla z ropuchy vyklubat krásná princezna nebo švarný princ.

Hromádky kamenů nejsou pro děti až tak přitažlivé. Pro mě však mají význam velký … takový ten emotivní. Vozím si je z různých cest, z výletů, z dovolených. Kouknu – a hned se mi vybavují vzpomínky.

Kameny vozím nejen domů, ale také z domu. Vždy, když se chystáme na nějakou vzdálenější dovolenou, nabalím si do kufru nějaký kámen, který pochází "od nás". Ten pak nosím na dovolené v batohu. A čekám ... čekám, až mě některé místo pocitově zasáhne, až se mi trefí do srdíčka, a tehdy sáhnu do batohu, vylovím kámen a tajně ho položím. Emotivně si tak propojím domov s oním právě poznaným místem.

Některé kameny poskytly silně emotivní zážitek i mému muži. Tento nádherný patnáctikilový placák se jen tak válel přímo u cesty na Švýcárnu v Jeseníkách. Mně padl do oka, krátce nato mému muži do batohu. S bleskovým příslibem, že do mého batohu vezmu úúúúplně všechny jeho věci, jako byla pláštěnka, svačina a plácačka becherovky, a s pohledem „viď, že mě máš pořád ještě rád“, jsem mu pomohla nasoukat placák do batohu. Zprvu ho nesl zdánlivě lehce a s úsměvem, pak již statečně … a pak už ho jen nesl. Od té doby má klíční kosti o dva centimetry níž než ostatní muži v jeho věku. Už cestou z Jeseníků jsem věděla, co s kamenem udělám. Zabydlí se na něm pěkná půlmetrová mozaikovaná ještěrka.

Za stříšku na domeček děkujeme kamarádovi Karlovi. Vyrobil, přivezl, usadil ... a už bylo možno se nastěhovat.

Původní záměr byl ten, že plynoměr imitací domečku dostatečně zamaskuji, aby ho při odečítání stavu plynu nenašli. To ale nějak nefungovalo, faktury chodily dál.

Když nepomohlo maskování, pokusila jsem se věc řešit šelmou, která by odháněla pracovníky plynáren. Moc se ale nepovedla … tváří se moc laskavě … a faktury chodí dál a dál.

Dětmi jsem začala, dětmi také končím. Pro dospělce je zahrádka jen pár metrů čtverečných, které přejdou napříč jen pár kroky. Keře dospělým sahají sotva do pasu. Pro dítě školkou dobrovolné je to však velký tajemný svět. Mezi keři se děti ztrácí, často jim keře sahají nad hlavu. Ze zákoutí vykukují keramická zvířátka a na stromě hnízdí živí kosi. A hlavně ... každé dítě má dovoleno vstoupit a na vše sahat (vyjma živých kosů).

Takže ... vezměte za ruku nějaké dítě a přijďte se také podívat.