Jmenuji se Deny a jsem statný labrador. Tedy takhle to říká můj člověk, když o mně s někým mluví.

(Upozornění! pro větší autentičnost byl dodatečně přidán do záhlaví obrázek opravdického a opravdicky hladového labradora;) )

Letos zase jedeme s mými lidmi na dovolenou. Původně jsem chtěl na Azory, už jen jméno těchhle ostrovů je mi sympatické, ale pojedeme opět, jako v několika minulých letech, k Máchovu jezeru. Zas na druhou stranu, jednou jsme byli na Kanárech (divil jsem se, že Lora zůstala doma, ale ona má ptačí mozeček a asi by z toho výletu nic moc neměla) a řeknu vám, moře dobrý, ale ta voda se nedala vůbec pít. A letět jsem musel sám v nějaké kleci a Mindě bych to doma nepřiznal, ale vám to řeknu – to jsem se dost bál a hodně se mi ulevilo, když jsem zase své lidi viděl.

Cesta na Mácháč je mnohem lepší. Musím sice taky jezdit v autě v přepravce, ale lidi vidím a báječně se bavím skučením a vytím. Lidi jsou nervózní a hádají se, jestli mají zastavit, jestli to dělám schválně (to si pište, že jo), jestli se mi nechce čurat, jestli nemám žízeň… Nakonec vždycky zastaví, ale od té doby, co jsem jim jednou zdrhnul do lesa, a užili jsme si báječnou půldenní honičku, mě nepustí z vodítka.

Když budu mít štěstí, zase tam budou nějaké bezva děti, co nechtějí jíst a budou mě pod stolem krmit. Jako správný labrador jsem pořád při chuti a můj člověk se tomu vždycky snaží marně zabránit, abych se pořádně najedl, mluví o obézních psech, bolavých zádech a špatných kloubech, ale peskovat cizí děti se mu, srabovi, nechce.

S mým člověkem chodíme do lesa a aportujeme. On si myslel, že aportovat budu jenom já, ale to se teda spletl. Občas donesu klacek pěkně jen napůl cesty. Volá na mě, že ho musím přinést blíž. Ani mě nehne, lehnu si a hypnotizuju ho pohledem. Nakonec to vzdá a přijde on, aby mi ho zase mohl hodit. Mám přeci taky svou hrdost, i když Minda na to má jiný náhled a tvrdí, že kam se se svýma psíma očima, když něco provedu, hrabu na kočičí charakter.

S člověčicí, i když se umí primovně mazlit, taková sranda jako s dvounožcem není. Odmítá si se mnou hrát na zlého psa a k honičce jsem ji přemluvil jen jednou, když jsem sundal vyprané prádlo ze šňůry a vyválel ho po zemi. Dost dlouho za mnou běhala, mávala prostěradlem a slibovala: „Jen počkej, až tě chytím…“. Jistěže nechytila, kam se na mě s mýma čtyřma nohama hrabe, že jo. Ale na dovolené bývá klidnější než doma, asi že nemusí prát a věšet prádlo. Ležíme spolu na pláži a ona má rozum a na rozdíl od člověka mě nenutí lézt do vody. Stejně jako mně jí vadí, že je voda mokrá. Můj člověk říká, že podle příručky prý labradoři vodu milují. Jenže já jsem tu příručku nečetl.

Už musím jít. Zabalit si kost a deku. Jestli jste ještě na dovolené nebyli, parádně si ji užijte a nezapomeňte: zvířátka s sebou!

Jak vypadá Vaše dovolená se zvířaty? Berete je s sebou nebo pro ně raději seženete hlídání? Jak toto téma ztvárnily členky klubu  klubu Zvířata v nesnázích (ZVN) můžete ohodnotit níže. Hýříme nápady a letními barvičkami:)Veškeré výrobky ze společného tvoření a tohoto flerboxu jsou vytvořeny ve prospěch útulky Kočky SOS Hodonín. Akce probíhá do 31.8.2016

Možnosti, jak se zapojit najdete na stránkách klubu.

Přejeme krásné poslední prázdninové dny!

Za klub ZVN Janulela (foto) a Asmera (autorka příběhu)