Roztahuju opět v práci na stole svůj naušnicový bordel. Vybaluju korálky, kleště, nůžky, řetízky, silon, různý krabičky, žloutky z kindrvajíček, kde mám ukrytý šlupny, nýty, očka, no prostě různou bižuterní smršť. Už po několikátý si říkám, že si ty vajíčka popíšu, ať to nemusím pokaždý otvírat. Hledám úzký nýtky. Nešikovně rozdělaný vajíčko mi katapultuje pár nýtků do klávesnice. Kolegové z práce zavětřili, shlukují se u mě. Holky vybírají korálky. Udělej mi takový naušnice, takový řetízek s takovým přívěskem, a nebo ještě todle, to je taky pěkný... Ó ká, beru do ruky kleště. Vyřídím pár telefonů aby se neřeklo. Odnáším kolegyni hotový naušnice. "Co za to chceš?" Tradiční otázka.
Mávnu rukou. "Ále, nestojí za řeč. Dones co uznáš za vhodný."
Pomalu se u mě tak hromadí čokolády, bagety, cigára. Dostala jsem demáč kapely a kabelku s mejkapem pro dcerku. Taky stravenku. Prochází kolem šéfka. Usměje se nad mým bordelem. Dobře vím, že by mi to mohla zatrhnout. Uplácím ji naušnicema s motýlkama od Swárovskýho. Přichází další kolega. "Potřebuju něco pro přítelkyni. Srdíčka. Růžový srdíčka."
"No dobře, něco teda vyberem." Usmívám se.
"Jakou máš taxu?" Ptá se opatrně.
"Ale houby taxu, su ráda že to někam udám." Mávnu rukou.
Jenomže vím, že zase všechno neudám. Spousta mi toho zbyde. Hromadí se to doma v koši. Nikdo to nenosí. Já už vůbec ne. Nemůžu nosit naušnice který udělám. Je to jako s jídlem. Když si ho vařím sama, taky mi nechutná. A to nejsu tak hrozná kuchařka, jak vypadám. Prostě je to tak. Naušnice a přívěsky jsem už rozdala všude možně. Ale vyrábím pořád víc než moje okolí stačí spotřebovat.
Jako obvykle jsem zašla do korálkárny. Dělám to každý dva týdny. Mám dycky bezva plán objednat si korálky na internetu. Protože tak ušetřím a vybírám doma, vklidu, což mě baví. Jenomže pak mi dojdou nýty, a než bych čekala dva týdny až mi dojdou poštou, vrhnu se na Korálkárnu. Samozřejmě jdu jenom pro nýty. Beru si malý košíček. Odcházím s košíkem který přetýká, prodavačka trpělivě a hodně dlouho počítá korálek po korálku, markuje, sype do sáčků.
"Napíšu Vám na každý sáček cenu, ať víte za kolik jste to kupovala."
"Ále, to nemusíte." Mávnu rukou. Nebudu jí přece ještě přidělávat práci.
"No abyste potom věděla jak to máte nacenit." Nedá se a značkuje sáčky.
"Já to nepotřebuju naceňovat." Směju se. Čokolády a bagety, to je moje nacenění. Cena zvaná "cokdodá". Je daleko zábavnější než peníze, donutí lidi zapřemýšlet.
"Jestli vyrábíte, měla byste to prodávat." Říká prodavačka. "Vrátí se Vám tak část nákladů, a za to si třeba nakoupíte další materiál."
Jo, samozřejmě vím že má pravdu. Usměju se, protože vím že stejně se do něčeho takovýho vrhat nebudu. Obchodovat mě nebaví. Nechávám v korálkárně sedum stovek. Zase. Brát si malý košíček byla čirá naivita. Zato jsem ale nadšená. Strašně se těším na klešťování. Hlavně ať už si můžu někde sednout, všechny ty nový úlovky rozdělat, vzít kleštičky a všecko to secvakat. Vnořit se do světa korálků, těch malých lesklých pokladů, hrát si s řetízkama, malýma kovovýma háďatama, a cvakat a stříhat a rozdělávat a počítat očka, měřit a dávat k sobě a od sebe, ničit a znovu tvořit.
Přicházím do práce, zjišťuju že práce je hromada, a dnešek mi nedovolí korálkovat. Smutek ze mě odkapává. Nechávám aspoň mezi ostatníma z práce kolovat nově ulovený poklady. Ať si promyslejí, co kdo chce.
Nakonec mi to nedá. Naušnice který mám doma, by měly jít někam do světa. Přece se mi tady nebudou hromadit. Mám jasnou vizi, a jakože dobrou, že si udělám eshop, budu mít vlastní stránky a naušnice tam budu prodávat úplně za levno, prostě jako aby udělaly radost. Potud dobrý. Hledám teda možnost jak udělat eshop. Nevím o tom vůbec nic. Nacházím nějaký bezplatný stránky, který jsou na mě ale tak komplikovaný, že jenom čumím do komplu a snažím se to pochopit. Snaha se protahuje na několik dní. Složitě vkládat zboží pod kódama. Párovat kódy "na skladě" a na fotkách. Ukládat do systému. Ježiši maria. Když ode všeho udělám jeden kus, tak než vytvořím ve svým veleslavným eshopu místečko pro jednu novou položku, bude mi to trvat půl dne. Snažím se aspoň upravovat hlavičku eshopu a pohrát si s nastavením. Hledám informace, kdo mi s obchodem pomůže když se mi to počítačově zhroutí, což se mi děje dost často. Nevidím odkazy ani na adminy, ani na pomoc, nikde nic. Zkouším teda vyhledat eshop kterej mi bude víc vyhovovat. S technickou podporou. Všechno placený. Áchjo. Vztekám se, ale nic nevzdávám. V takových situacích řeším problémy tak, že si postěžuju všude kolem, a od někoho už rada přiletí. Tentokrát taky přiletěla. Někdo řekl, ať to hodím na Fler.
Našla sem si teda stránky Fleru. Všechno sem prozkoumala. Líbil se mi. Prostě jednoduchost, žádný starosti s webem, no hurá, někdo se o to postará za mě, jenom si tam hodím fotky a hotovo. Pročetla sem rozhovory, diskuze a články a zalíbilo se mi, že na Fleru jsou všichni jakoby pohromadě v jednom domečku. Fler je jeden velký domek, kde má každý svůj pokojík a když chce, může si zajít na kafe do kuchyňky s ostatníma. No dobře, nebudu teda infantilní, líbí se mi Fleří sociální síť. Teď už je to ó ká.
Myslela jsem si, jak to bude lehký. Stačí přece jenom výtvory nafotit. Vzala jsem teda svůj foťák automat. Jsem fotograf jako noha, veškerý moje fotografický umění se scvrkává na to, že občas na fesťáku bliknu ňákou fotku. Focení dcerky nechávám na taťkovi, protože je fotograf, a tak jsem si s focením nikdy nelámala hlavu. Aranžuju teda naušnice, dozadu dávám šedej papír z krabice. První fotky jsou tak strašný, že mě to shazuje ze židle. Nejde mi na nic zaostřit. Fotím z blízka i z dálky, fotky jsou rozmázlý jak jarní blato na botách. Smutně koukám na Fler na ostatní úžasný fotky. Jak to sakra ty lidi dělají. Pročítám návod "Jak fotit". Znovu vytvářím fotografický studio. Tentokrát je vzadu bílej papír, nasvětluju třema lampičkama. Pořád rozmazaný. Zkouším samospoušť. Je to o hodně lepší. S  pomocí židle, kartonů a papírů vytvářím stojan na foťák. Postupně fotím naušnice. Dcerka mi je podává a následně znovu balí s veselým popěvkem "jedna dvě klíště jde, klíště si jde pro tebe".
Focení trvá několik hodin. Dcerka odpadává a jde si radši kreslit. Když jsem hotová, přetahuju fotky do počítače. Mohutný úlek z výsledku mě opět sráží do kolen. Všechno je tmavý, prostě hnus. Ale kdepak, nevzdávám se. Snažím se na Fleru najít návod jak upravit fotky. Bohužel je jenom pro Photoshop. Kdepak já se svým PhotoFiltrem. Musím teda Googlit. Když najdu několik návodů, ještě zdaleka není vyhráno. Všechno se musím učit od základů.
Do práce tahám noťas. Ve volných chvílích se snažím naučit se s PhotoFiltrem. Upravuju fotky. Trvá to dva týdny. Většinu fotek vyhodím. Zbyde jich pár. Mezitím se mi hromadí další udělaný naušnice. Opět fotím. Dohromady nic nestíhám.
Naházení všeho na Fler mi trvá celej víkend. Ale je hotovo. Mise splněna. Plácám se po ramenách. Projíždím svoje fotky a porovnávám s ostatníma. Zase mi spadne hřebínek. Jsem ve focení absolutně, absolutně nemožná. Ve zkroušené náladě odcházím dělat černý naušnice, s kamenama těžkýma jak práce s PhotoFiltrem.
Ale nevadí, já se nevzdám. Každý začátek těžký a blá blá blá, ale já se polepším. Budu lepší až budu dobrá. To od sebe můžu čekat, protože se znám :)