Trpím, trpím, trpím!

(s nadsázkou :o)

Kdo pracuje s hlínou a prodává hlavně přes internet - snad pochopí.

Hlína potřebuje čas - od okamžiku, kdy člověk sevře v rukou hroudu, do okamžiku, kdy vytáhne finální výtvor z pece, uplyne pěkná řádka dní a někdy i týdnů. Za tu dobu se může přihodit všelicos - výtvor praskne, je smeten z podložky hrajícíma si raubířákama, spadne na zem při pokusu vložit jej do pece, či při jeho vyndavání, glazura nedopadne tak jak by si člověk přál atd. atd. Těžko lze popsat pocit člověka, který vytahuje z pece svůj výtvor po posledním výpalu - směs zvědavosti, napětí z očekávání, radosti, když se zadaří, a zoufalství, když to nevyjde, jak bylo plánováno, a spousta dalších drobností - vůně, teplo, zvuk vypáleného střepu...

Jenže - jenže - tím to nekončí - zůstává to nejtěžší (minimálně pro draculku to nejtěžší) - jít s kůží (rozuměj s výtvorem) na trh.

Draculka si jednou zkusila prodávat na jarmarku - bylo to všechno moc na rychlo a improvizovaně, ale bylo to fajn. Pod stolkem se batolil - lezl po čtyřech - nejmladší - ti starší byli u babičky - a Polovička vehementně pomáhal. Kdyby sehnala draculka na většinu svých dětí hlídání, šla by toho klidně znovu, ale s hlídáním je to bída, tak snad až ještě víc povyrostou. Kamenný obchod draculka nemá, takže zbývá internet. Internet je taky prima - jenže na internetu prodává především fotografie a i sebelepší zboží si těžko hledá svého kupce, když je mizerně nafocené. Co s tím? 

Draculka má foťák - digitální Panasonic lumix DMC-LZ7 - na focení rodinných fotek z výletů byl prima. Byl prima než nejmladší zničil lamely chránící čočku objektivu - ta se již půl roku nezavírá a tedy trpí - trpí hodně, stejně jako draculka, když s tím má něco fotit. I jala se draculka pátrat po jiném fotoaparátu - z recenzí a doporučení si našla několik favoritů, jejichž cena přesahuje draculčiny možnosti, ale začala hledat své favority z druhé ruky za přijatelnější peníz. Když konečně na aukru objevila to, co hledala v relaci, která by pro ni byla únosná, Polovička zasáhl a rozmluvil jí to - že prý potřebujeme foťák na výlety a ne jen na focení keramiky, a že on na výlety nic, co váží skoro kilo určitě tahat nebude. Hmmm - takže draculka nedražila a tedy nevydražila.

V interiéru se draculce fotí velmi špatně. Většina na fléru vystavených fotografií vznikla na lodžii. V okamžik, kdy byly světelné podmínky na lodžii přijatelné - draculka nabalila sebe, pak mrňouse - vložila mrňouse do krosničky, aby jí keramiku během focení nerozbíjel (on totiž hrozně rád pomáhá) a jala se aranžovat a fotit na nejrůznějších podkladech s mrňousem na zádech.  Pokud mrňous protestoval hlasitěji, než je zdrávo, vyndala jej z krosničky a pak jednou rukou jej odháněla od keramiky a druhou se pokoušela fotit. 

Šlo to mizerně nebo to nešlo vůbec a výsledek tomu odpovídal. Z čirého zoufalství včera draculka nabalila hotové výrobky do velké  tašky přes rameno, vzala děti na procházku do lesa a zatímco si mrňousové hráli a stavěli z klacků domečky, fotila - fotila než došly baterie. Přes noc dobila baterie a dneska na dopolední procházce fotila zas - celkem skoro 500 fotek, z nichž použije sotva 20, ale tak už to bývá.

Ovšem ten ateliér! Ten ateliér u nás za domem je k nezaplacení - prastarej dubovej les - stromy, které se jen tak někde nevidí - vůbec se nedivím raubířákům, že si tam tak rádi hrají. Nejmladší sice znovu ze všech sil pomáhal, ale kupodivu žádný z focených předmětů nerozbil, šťoural klackama do zaječích bobků, čas od času zbořil Johance domeček pro skřítky, což se neobešlo bez řevu, ale jinak byl klid.

A klid draculka potřebuje.

A nejen na focení :o)

Nejmladší v akci

Můj ateliér s kočárkem v pozadí :o)

Další část ateliéru - tentokrát v pozadí Johanka a její domeček pro skřítky.