Upozornění: tento blog se netýká žádných důležitých životních mezníků a vlastně ani ničeho vrcholně zajímavého. Je to jen mé hnutí mysli, posílené nadcházejícím podzimem (a mojí tvorby se týká opravdu jen velmi okrajově)

Před chvilkou jsem se vrátila z procházky večerním Táborem.  Na většině míst už přejal vládu podzim, někde se ještě zuby nehty drží babí léto a pár zákoutí už sliboval, že zima jednou přijde a my se budem brodit křupajícím sněhem. 

Procházela jsem se úzkými uličkami a nahlížela do oken (zlozvyk naučený od maminky). Tyto čtverce svítící do tmy mě přitahovaly jako můru. Už potisící jsem přemýšlela, jací lidé v těch místnostech žijí a jak žijí. Pokaždé, když se dívám ze tmy do osvětlených bytů, mám pocit, že tam je krásně, teplo, útulno a naprostá idyla. Můj rozum tento pocit překřičet nedokáže.

Město se pomalu připravuje na Táborská setkání, která v pátek začnou (přijeďte, stojí to za to) a snad i proto mám pocit, že se ve stínech úzkých křivolakých uliček občas objevují podivné postavy tu s kápí, tu se sudlicí v ruce a někdy se zničeho nic ve vzduchu zavlní vzdech melodie starých chorálů.

A tak postávám venku a něco mi našeptává, že si zbytečně navozuji tu hořkosladkou náladu, kterou v takových chvílích mám. Ale je to vážně zbytečné? Není to právě to, co udržuje naživu snílka tam někde uvnitř?

PS: a aby se tento blog týkal mé tvorby alespoň okrajově, jak jsem slíbila v úvodu, tak vězte, že právě z takových nálad vznikají víly a dryády

PPS: a právě v takových chvílích mě nejvíce fascinuje plamen svíčky a mívám chuť na teplou medovinu nebo na svařák