"Budka", cyklus "Husákovy děti"-30x30cm
Akryl na plátně.
Vlastně ani nevím, jak svůj úmysl popsat. Miluju tuhle starou dobu, sama jsem „Husákovo dítě“ a vzpomínky jsou velmi mlžné. Malbu jsem pojala jako multiexpozici. Někdy byla vidět ve starších časopisech chyba v tisku, kde jednotlivé folie barev nebyly napasovány přesně na křížky. Barvy pak byly v tisku posunuté. V malbě jsem tím nahradila tu určitou zamlženost. Expozice vlastních vzpomínek mi létá hlavou jak diapozitivy, autistickou rychlostí bez brzdy a redukce tempa. 80.léta 20 století mě fascinují a lákají. Nechávám se přenést do doby, kdy byly na zdech mozaiky, světlo svítilo skrze luxfery, všichni většinou nosili stejnou barvu oblečení, mihotavé stíny na starém chodníku v kaštanové aleji s kovovým zábradlím, hledání desetníků u rozbitých schodů před hospodou (a že jich tam bývalo :) )...
Neberu to vůbec politicky, ideově, ani ideailisticky. S jistou dávkou nostalgie na jiné, pomalejší tempo vnímám onu dobu jako éterickou stopu normalizačného stejnokroje...

Proto venku tu a tam hledám staré už rozbité veřejné osvětlení, malé vybetonované bazénky, vypuštěné, rozpraskané, panelové tvary sídliští, stopy té socialistické šedi, která leckomu nevoní, která z měst pomalu mizí, ale některé příběhy byť nemusí být světově uznávaným architektonickým skvostem byly a jsou naší součástí. Nás, Husákových dětí.

Foto z knihy Soudobá architerktura ČSSR