Zhruba před půl rokem jsem přislíbila práci na ilustrování knihy. Není to kniha dětská, jak by se u mě dalo očekávat, přesto jsem souhlasila. Řekla jsem si, že to zkusím, že bude fajn pustit se do něčeho jiného, že bude hezké konečně nějakou knihu vydat.  Slíbila jsem to, i když jsem si nebyla jistá, že to zvládnu a že budu mít dostatek času. Udělám krok do neznáma a možná se to povede. Někdy nezbývá, než věřit, že to člověk dokáže.

 

Čas utíkal a já čekala, až mi napíší z nakladatelství, jestli o mé ilustrace stojí. A ozvali se. Mezitím utekly sice čtyři měsíce, kdy už se na knize mohlo pracovat, ale opět jsem si řekla, že to půjde. Snad vědí, jak dlouho taková práce trvá a že obrázky nevznikají hned po usednutí k archu papíru.

Smlouva přišla, ležela mi na stole a na mě dolehla tíha závazku, časová tíseň, spousta rozdělané práce a já si začala uvědomovat, že buď nechám jednoho, druhého, ba dokonce i třetího, abych svému slibu dostála, nebo nevím.

 

Tak jo, zastavila jsem výrobu šperků, stáhla z obchodu všechno zboží, které bych musela vyrobit, protože ho nemám skladem, a dala si týden na rozmyšlenou. Čas na skicování, abych měla představu, jestli se to dá za jeden a půl měsíce stihnout... A onemocněla jsem.

Uběhl týden a já měla jen pár skicek a touhu dělat něco úplně jiného. Vzít svůj závazek zpět. 

Nakonec jsme to vzdala a napsala krátký omluvný mail. Nesmírně se mi ulevilo.

Za dobu, kdy jsem měla pracovat na knize jsem stihla spoustu jiných věcí. A já se ptám: "Je tohle normální? Jste někdy také tak zmatení?"