Jsou lidé, kteří neohroženě drbou šelmu životních rizik pod bradou, a pak takzvaní střelci na jistotu. Patřím k těm druhým. Pro své odvážnější bližní jsme my – vyznavači všelijakých pojistek (v tom je mimochodem velmi výstižný ruský výraz „strachóvky“) – v lepším případě cílem pohrdavých poznámek o „posr....., s nimiž se zbořila latrína“, v horším případě chladného pohrdání a výsměchu. Málokdo z nás totiž dokáže své úzkostné tanečky podat s grácií a vtipem nejslavnějšího z neurotiků – Woodyho Allena.

Zkoumání, proč obcházím kolem životních rizik jako kolem horké kaše, jsem obětovala poměrně rozsáhlý úsek mládí. Došla jsem k nic neřešícímu závěru – k tomu, abych se nebála, potřebuju všemu rozumět. Což je v současném komplikovaném světě úkol takřka nadlidský. Začínáme na tom totiž být podobně jako naši praprapředci neznalí mechanismu přirodních zákonitostí. Svou úzkost ze života snižovali nejrůznějšími rituály. Byli třeba přesvědčeni, že Slunce by nevyšlo bez vzývání, ani by se nestřídala roční období. Občas mocné přírodě šoupli nějakou lidskou oběť. My moderní opatrníci také platíme vlastním životem, který si ze samé hrůzy, co na nás kde číhá, nejsme schopní pořádně užít.

Od dob pravěkých rituálů totiž lidská existence zesložitěla natolik, že se sice trochu orientujeme v přírodních zákonitostech a občas i ve své profesi, ale ostatní věci už průměrný jedinec neobsáhne. A opět přichází ke slovu víra. Architekt schopný vypočítat nosnosti obřích mostů tak bezmocně naslouchá alergolovi, a kovaný právník hledí na daňového poradce s podobným úžasem a úctou jako divoch na Eliášův oheň. Tyto profese ovšem mohou se svým know how obchodovat prvobytně pospolným způsobem ve stylu „já tobě luk, ty mě kožešinu“. Přijde-li však k někomu z nich osoba nemající co nabídnout (zmohla bych se leda tak na pomoc s domácím úkolem z češtiny), nezbývá než platit a důvěřovat.

Potřebovala jsem právníka. Po sdělení problému řekl něco ve smyslu „Rata fata pata,“ a hbitě vypsal šek. Pro jistotu se zeptám ještě jiného: „Pele mele tele,“ sdělil mi v rychlosti mezi asi patnácti telefonáty a byla jsem o další tisícovku lehčí a o nic moudřejší. Náhodou jsem potkala spolužačku, o které vím, že proplouvá životem jako jeseter peřejemi. Odsouhlasila správnost tvrzení „rata fata“, „pele“ prý platí jen výjimečně, zatímco „pata mele tele“ – jediná sdělení, která pro mě měla trochu hlavu a patu, jsou podle ní naprostá blbost. Nezbylo než se spolehnout na životní přístup mé babičky, která říkávala: „Jsou dvě možnosti – buď to dopadne dobře, nebo blbě.“ Dopadlo to plus mínus dobře…

Znavena neustálým číháním, kam by šelma život mohla zatít dráp, jsem dospěla na svůj první ženský sebepoznávací seminář. Na jeho závěru jsme si měly představit setkání se svým andělem strážným. „Bože, to je magořina,“ řekla jsem si uspokojena tím, že na světě jsou ještě větší blázni než já, a chystala jsem si za zvuků relaxační hudby příjemně schrupnout.

A ejhle! Ocitám se v letní krajině holandských mistrů. Já, která v životě nevylezla výš než na druhou příčku štaflí, hbitě šplhám do koruny staletého dubu. Přede mnou se otvírá pohled na podvečerní krajinu ozářenou zapadajícím sluncem, nade mnou žebřík vedoucí do tyrkysového nebe plného naducaných obláčků. Lezu jako o závod. Na poslední příčce sedí anděl. Zplihlá uprášená křídla, zacuchané šedivé kadeře, žlučovitý ksichtík… Dělá, že mě nevidí.

„Ahoj, ty jsi můj anděl strážný?“ ptám se opatrně.
„Jo,“ prskne vztekle.
„A proč jsi tak naštvanej?“ vyptávám se dál.
„A ty bys nebyla? Dřepím tu, zapadávám prachem a koukám, jak kamarádi lítaj po všech čertech, makaj, tužej svaly, maj zásluhy a vás pár posr..... neurotiků si hraje na anděly strážný samo. My, co vás máme na starosti, vyletíme jen tehdy, když je někdo z vás už tak uštvanej z hlídání sebe sama, že si chce hodit mašli,“ chrlí neandělsky. „Kdybych si tu aspoň moh luštit křížovky, ale to nám šéf zakázal. Musím bejt furt ve střehu, co kdyby do tebe vjela odvaha.“
„Promiň, já se polepším,“ mumlám zahanbeně a lezu dolů.

Pod vlivem pohádkového setkání jsem si koupila kolo, udělala řidičák, konečně změnila zaměstnání i byt. Pro většinu lidí běžná rutina, pro mě nervák srovnatelný s polární expedicí v teniskách.

Šla jsem poděkovat andělovi. Spal stočený do klubíčka, v tváři blažený výraz. Pošimrala jsem ho na bosé patě. Pootevřel oko a v polospánku zamumlal: „No vidíš, konečně žijem. A na to kolo si kup helmu, nemůžu totiž sichrovat úplně všechno.“

---------------

Slíbila jsem po minulém dušičkovém blogu něco veselejšího… Fejeton vyšel v Marianne 11/2002, kdy ještě nebyly hoaxy ani fake news, ani společnost nenávistně rozdělená na půl třeba jen kvůli preferenci, či odmítání koprovky. Svět se mi přes veškerou složitost a rok po teroristickém útoku na Dvojčata v New Yorku jevil mnohem jednodušší než dneska. Ale možná jen proto, že jsem byla mladší…

Nicméně s andělem strážným jsem ve styku pořád, i když potřeba všemu aspoň trochu rozumět mi zůstala.