Mezi spaním a studiem jsem vzala malý proutěný košíček a vyrazila natrhat si trochu mateřídoušky. Jak romantické. Mým cílem byla jihozápadní stráň plná starých a napolo rozvalených mezí, s krásnými jabloněmi, které to bez větší péče každoročně kvetou a plodí už od dob první republiky.

Najít mateřídoušku bylo zpočátku poněkud obtížné, ta pravá mateřídoušková sezona ještě nezačala. Ale na mezích to vonělo a kvetly květiny, které ani nedokážu pojmenovat, ale jejich prostá nádhera mě očarovala. V křoví nervozně šustily srny, nezvyklé návštěve v tuto denní dobu. Na téhle vesnici se v raném odpoledni po opuštěných místech většinou nikdo neprochází.

A ta obloha! No koukni na to!

Sestoupila jsem ze stráně na podmáčenou louku. Šla jsem tudy už mnohokrát a nikdy jsem tu nic zvláštního nepozorovala. Snad je jediné rákosové houští v okolí, v místě, kde loučku tečuje potok od bývalých mlýnů. U nohy mi zablesklo cosi fialového. Orchidej! Tady? Na Plzni severu? Nevěděla jsem, že tu rostou.

Jsou to vstavače májové. Táta mi později povídal, že za jeho dětství kvetly každý rok u potoka pár kilometrů odsud, ale pak náhle zmizely. Že by se k nám zase vracely? V okolní krajině je provozováno výhradně ekologické zemědělství, možná jim obsence chemikálií svědčí.

Poklekla jsem a z trávy se začaly vynořovat další paličky květů. Jsou nádherné. Poklad na každém kroku.