A nejen to. Ještě taky o tom, jak blbá k linorytu přišla.  A jak jsem se seznámila s redaktorem. A že náhoda přeje zcela nepřipraveným.

Tuhle jsem virtuálně kecala s AngelCat a jinejma osůbkama o linorytu. Jak bych to chtěla vyzkoušet, že mě to láká a tak. Což není nic divnýho, mě prostě láká všechno. Nakoupím matroš, zkusím, zjistím, že tudy má cesta nepovede, a vrhám se do dalšího oboru (tímto zdravím kolegyni Adevileyes ).

Jak si tak dumám nad tím linorytem, že mám jako rozděláno milión jinejch věcí, a jak se tak přemlouvám, abych proboha nezačínala nic dalšího, nebo už mě doma vyfakujou,  vrznou dveře v našem krámku. Vejde ženská, na pult nám položí krabičku s rydýlkama na linoryt, a že prý neví co s tím, že by to vyhodila, tak ať si to necháme. (Koukala jsem, když odcházela, jestli nemá na zádech nějaký náznaky křídel.  A prd, Velebnosti. Nic. )

Pomyslela jsem si, že teda fajn, a že by to ještě chtělo kus lina na vyzkoušení a promítala jsem si, kdo z příbuzných má někde v bytě lino.

Večer na mě ze schránky vypadla nevyžádaná reklama jistý realitky - k letáčku byla připevněná vizitka.

Vytištěná na lině. Jo, normálka, na linoleu. Sice tenkým, ale na zkoušení to stačí.

No uznejte, že jasnější znamení o tom, abych do toho šla, snad není možný, ne? To by nepochopil leda ignorant!

Takže už dlabu. 

A nejde mi to. Ale znamení je znamení.

(Uctivě se klaním směrem NAHORU.)

Dneska jsem si v práci chtěla vyfotit jeden obraz.

Pořád jsem si říkala, jak to musím udělat hned, dokud je venku příznivý světlo. A jistěže, jak jinak - už skoro doma, už jsem si skoro sundala podprdu a zula boty (to nic, rituál ), povídám Zuzi II.:"Tyvole, já nevyfotila ten obraz!".

No nic, takže zpátky do auta a přes půl Prahy, a fofrem, dokud je ještě to světlo.

Sundala jsem mříž, odemkla asi tisíc zámků, a vynesla obraz ven.

Hledala jsem úhel, ze kterýho si ho pěkně nafotím, když vtom jsem si všimla dvou lidí, ženy a muže, kterak si to šinou do našeho krámku.

Povídám jim, že už tady de facto nejsem, že si tady jen něco fotím a hned padám. Jenže pak mi to přišlo hloupý je odbýt, vypadali sympaticky (a to já poznám! ), tak jsem jim navrhla, aby minutku počkali. A oni že jo.

Vzala jsem teda foťák, a cvak.

A prd.

Cvak.

Prd.

Cvakcvakcvak.

Nic.

Už ani prd ne.

Povidám, v jedný z trapných pauz, že mám echchch...asi vybitý baterky.

Pán vytáhl velkou brašnu, otevřel ji, z ní vyndal překrásnej určitěprofi foťák a řekl, že mi na to vyblejskutí půjčí svý.

Baterie přendaný.

Cvak.

Ticho.

Nic.

Ani škrt.

Nakonec mi nabídnul, že mi to nafotí sám, a pošle mi fotky během chvíle mailem. Pomyslela jsem si zmateně, že andělé mají nejspíš někde nedaleko soustředění, a přitakala jsem, že teda jo.

Milej pán mi obraz vyfotil ze všech možnejch i nemožnejch úhlů, společnice mu s úsměvem asistovala (božínku, já tu ženskou znám, já ji znám, známá tvááář, nevím odkud ...!!), a když bylo hotovo, vzal si ode mě mail a podal mi svoji vizitku.

Z tý vyplynulo, že má nová známost je redaktor z Českýho rozhlasu.

Tak mě napadlo, že musím pohledat tu kupu fejetonů, co jsem si psávala do šuplíku.

Co kdyby.

Promyslím to.

Příště vám povyprávím o tom, jak naši máti dneska hasiči vyprošťovali z výtahu ve 14. patře, jelikož čez vyhodil v půlce města pojistky, a sotva odjeli, zasekla se v tom výtahu znova, pro změnu i se sousedkou.

A jak má z toho vyprošťování rozbitý čelo, takže byla trochu dezorientovaná a tudíž mi informaci, že jsem tlustá jako , sdělila jen dvakrát.

Příště.

Teď na to

... dlabu.