Spěchám padesátkou za kolonou kamionů z dovolené na Jižní Moravě po "Baťově dálnici" R55 na pohřeb pratety a vzpomínám, jak jsem měl rád návštěvy u ní. Vždycky mi nachystala neuvěřitelné a pro "běžného" člověka tehdy nedostupné dobroty, jako džus v plechovce a oslí salám, a s láskou sledovala jak si to vychutnávám.

Nesnáším řízení auta někde, kde to neznám. Navigaci neuznávám, protože otupuje orientační smysl, kterého mi příroda nadělila poměrně málo. Ztratím se i ve vlastní vesnici či středním obchodním centru. Co by kdysi moji rodiče dali za mobil pověšený na mém krku. Ale mám velký časový náskok, tak vklidu obložen mapami, soustředěně s vyplazeným jazykem se snažím dojet z Bzence do Ostravy pokud možno nejkratší cestou. Vím že se mi to nepodaří, ale budu bojovat. Poprvé ze ztrácím už v Uherském Hradišti. Cedulím už nebudu věřit, mapa nelže. Podruhé v Hulíně, ale to bylo jen kilometr, to se nepočítá. Potřetí netrefím na dálnici, už nevěřím ani mapě. Volám kamarádovi. Musím po staré 47, ale pak zabojuji a po 20 km se na dálnici dostanu. Je to supr, mám slušný čas a ještě stihnu s Flér balíkama na poštu.

Kde mám ovládání od vrat? No to snad né, zůstalo u ženy na Moravě. Musím přes plot. Pak vyložit kola a opět je dostat přes plot. Tašky taky přes plot a už si začínám nadávat. Doufám že na mne můj poloslepý soused zase nazavolá policajty. Sakra kde je ta košile, přísahal bych že tu jednu mám, no nic, tohle černé triko s límečkem, to je vlastně brácha od košile, to taky jde. Kdo mi chodil v těch botách, to snad ani nevyčistím, kolik že to je, v pohodě to stíhám. Volá mamka, jaký věnec? Vyzvednout? Dobře, to stíhám. Rychle zabalit balíky, odbavit a vytisknout podací lístky. No nechtěl bych vědět, co si říkají lidi, kterým příjde balík zabalený ode mne, v tomhle jsem zůstal na úrovni tříletého dítěte. Ták tiskneme lístky. Jak není toner! To už znova né! Supr, jeden tu mám, uff.  Mám 30 minut, to není moc, valím na poštu, prokličkuji mezi důchodci, na pokřiky co že si myslím že jsem že se předbíhám, říkám že Ježíšek, šoupnu balíky do otočného kráječe prstů, zavolám svoooz a valím do auta. Rychle pro věnec, sakra ten je velký, kufr mám plný, vzadu dětská sedačka , no přece si ho nedám na krk, naštěstí se vleze.

Přijíždím s tříminutovým zpožděním. Doufám že nebudu ještě muset přeparkovávat mamce auto. Tak doufám marně, stojí v křižovatce. Babička se přísně dívá. Ještě že mám notoricky nedochvilného strejdu, který  mne přebije o deset minut. Venku je vedro a dusno, dobře že je v kapli takový chlad.  Přichází farář a  začíná obřad. Hmm, nový farář, říkám si, bylo načase, ten poslední byl fakt šílený, byl myslím z Polska a jeho nekonečná rozjímání, kdy po minutě zamyšlení řekl dvě slova, pak po další jedno a po pěti ámen byly pověstné. Měl jsem často dojem, že opravdu mluví s Kristem a čeká vždy na spojení. Nový farář promluví a pak začně zpívat. Přemýšlím čím naše vesnice naštvala nějakého toho církevního hodnostáře. Neumět pořádně česky a neumět zpívat asi nejsou ideální předpoklady pro faráře. Neznalí dospělí statečně tlumí smích, děckám to jde o poznání hůř. Pousměju se a babička po mne hned šlehne přísným pohledem. Prohlížím si rodinu a přemýšlím kdo je kdo a koho vůbec znám.

Pokračování příště...