Přijíždím s tříminutovým zpožděním. Doufám že nebudu ještě muset přeparkovávat mamce auto. Tak doufám marně, stojí v křižovatce. Babička se přísně dívá. Ještě že mám notoricky nedochvilného strejdu, který  mne přebije o deset minut. Venku je vedro a dusno, dobře že je v kapli takový chlad.  Přichází farář a  začíná obřad. Hmm, nový farář, říkám si, bylo načase, ten poslední byl fakt šílený, byl myslím z Polska a jeho nekonečná rozjímání, kdy po minutě zamyšlení řekl dvě slova, pak po další jedno a po pěti ámen, byla pověstná. Měl jsem často dojem, že opravdu mluví s Kristem a čeká vždy na spojení. Nový farář promluví a pak začně zpívat. Přemýšlím, čím naše vesnice naštvala nějakého toho církevního hodnostáře. Neumět pořádně česky a neumět zpívat asi nejsou ideální předpoklady pro faráře. Neznalí dospělí statečně tlumí smích, děckám to jde o poznání hůř. Pousměju se a babička po mne hned šlehne přísným pohledem.

Prohlížím si rodinu a přemýšlím, kdo je kdo a koho vůbec znám. Okamžitě můj pohled upoutá nakrátko ostříhaný muž s tetováním na temeni hlavy. To bude určitě bratranec Viktor. Neviděl jsem jej tak 15 let, pamatuji si jej jako ultrapravičáckého šílence, chodil zásadně ve vojenském, loučil se slovy pohov a rozchod a na autobus dobíhal zásadně přískoky a nastupoval parakotoulem. Má rodinu! To snad musí být nějací zajatci, to není možné. Bílá košile, slušňácké tmavé kalhoty, to je změna. Pak si všimnu černé pásky na paži a sjedu dolů na boty. Vyleštěné kanady sahající do půli lýtek a nohavice zastrčené v botách, no tak snad aspoň nebude hajlovat, jak posledně.

Vlevo je rodina druhého bratrance, všichni jsou tlustí, mají červená líčka a černé vlasy husté tak, že je nemá cenu mlátit po hlavě, na lebku to neprojde, to si dobře pamatuju. Jsou seřazeni jak matrjošky, připadá mi to jako dejavu z posledního rodinného pohřbu  před 15ti lety. Jen ta největší matroška je tak o 30% větší a vpravo dvě malé přibyly.

Babička vstává, aha, vstávám také, mám už to ze mší nacvičené, že je dobré sledovat nejstaší účastnice, ví kdy se má vstát a kdy sednout. S výjimkou staré paní Zdražilové, je hluchá  a má sklerózu a často vstane jen tak a jde domů a dcera ji musí přivést zpět.

Farář opět zpívá, děcka už to nevydrží a vybuchují smíchy a nemůžou přestat. Jsou vyvedeny ven rodiči. Ještě dvě sloky a budou venku všechny.

Slyším zvenku hřmění a dovnitř jde chladnější vzduch, super, nebude už takové vedro. Obřad končí a jde se ven seřadit za rakví. Spouští se neuvěřitelný liják. Rychle běžím do auta pro deštníky, po deseti metrech si říkám, jestli to není zbytečné, voda mi teče po zádech až do bot.  Rychle se vracím do průvodu. Deštník je nějaký divný, to není deštník ale zpomalovač a rozprašovač. Normálně skrz něj prší, jenom drobněji. 

Strejda Ludva vše jako vždy organizuje. Hrdě, bez deštníku udílí pokyny, aby vše proběhlo hladce a bez chyby. Průvod jde po hlavní cestě, zatočí kolem Jednoty a míří ke hřbitovu. Podél okraje cesty valí voda s bahnem ve výšce kotníků. Sjednotí všem barvu bot na hnědou. Mladý, dlouhovlasý kluk, co nese rakev, se marně snaží odfouknout nebo nenápadným třepáním hlavy odhodit vlasy z očí. Má je svázané v copu, ale déšť mu to splavil přes čelo a má to jak helmu. Ludva se na něj mračí. Vzpomněl jsem si na sebe v podobné situaci, odhazoval jsem je z očí neustálým trháním hlavy a vzdálený příbuzný pak babičku politoval, že má postiženého vnuka. Se se mnou týden nebavila za tu ostudu. Ale lepší než jít na slepo. Kdyby tam byli ještě dva takoví, tak nesou tetu do kravína, bo ten čtvrtý by to sám neubrzdil. 

Lije fakt strašně. Přemýšlím, jestli má ten deštník vůbec smysl, když trčím o hlavu nad ostatní a z jejich deštníků mi to všechno teče za krk. Ale má, ty kapky normálně bolí, to snad někdo z vrchu háže, to není možné. Přicházíme k hrobu. Chlapi se s rakví natáčí a snaží se dostat nad otevřený hrob. Ten mladý prd vidí a jen škube hlavou. Musí vylézt na hromadu hlíny, kterou šikovný hrobník nechal zboku. Pouští se jednou rukou madla a pokouší odhrnout vlasy. Podjíždí mu na tom blátě noha a blbec se chytí znova rakve, aby to ustál. Podjede oběma, visí na madle. Rakev se naklání, zbylí tři mají zaťaté svaly tak, že by zadkem mohli louskat ořechy. Pak ujede na té hromadě  i ten druhý a rakev jde k zemi.  Zastavuje se o desky pod ní, ty to naštěstí vydrží. Ludva vypadá že ne, je rudý jak spařený Inčučuna a nenávistně pozoruje, jak se nosiči snaží dát rakev do správné polohy. Děcka rozchechtaná z kaple se řechtají pod fackami rodičů. Jeden starší tahá mobil, asi to chce točit a poslat na Youtube. Další se zvědavě rozhlíží po nejstarších členech rodiny, asi se těší na další díl. 

Konečně rakev spouštějí dolů. Všimnu si, jak Viktora drží jeho žena za ruku. Jak hezké. Pak vidím jak s tou rukou škube a dojde mi to. To by Ludvu stopro zabilo. Hážeme snítku na rakev, loučíme se s pratetou a kondolujeme příbuzným. Přestává pršet. Teta nám vysvětluje, ve které hospodě bude hostina.  

PS: Tak ožralého strýce Ludvu jsem v životě neviděl.