Je krásné brzké ráno. Den se vzbudil před malou chvílí a vše je čerstvé, svěží a voňavé. V Zubří zemi se rodí další krásný den.

Dřív jsem choval ovce - ten, kdo někdy choval mimino - (třeba celou noc) ví, že chování čehokoli není žádná sranda. No a jak jsem měl ty ovce, mám hodně pozemků a ty musím posíct. Takže, je ráno a já beru křoviňák a jdu na to, než začne hycna. Sečení mě baví - člověk si při tom může utříbit myšlenky a relaxovat. Krásně to odsejpá.

Pak to začlo!!! Bylo to rychlí - takže heslovitě.

Prudká bolest v lýtku a nártu pravé nohy.

Snažím se zjistit zdroj mích potíží.

Útočí na mě několik formací dobře vycvičených a sehraných vos.

Jedna útočná formace střídá druhou - útok nepolevuje.

Nemám ani čas kochat se krajinou, (seču na kopci). Vyklízím pozici a ustupuji.

Snažím se s útočníky komunikovat a vzniklý konflikt vyřešit v klidu. Moc dobře to asi nepůjde, noha bolí a palí a oni jsou zřejmě při chuti. Rozzuřen jsem já i oni. (Oni jsou znatelně rychlejší, mají převahu a kontrolují situaci).

Já snad začnu mít rád víc labutě než vosy.

Dostal jsem se do bezpečné vzdálenosti. Útočníci už jen monitorují situaci a další výpady nepodnikají. Občas mě přiletí dvě až tři upozornit, abych byl v klidu a nic nepodnikal - tak nic nepodnikám a koukám na ně. Jsou nádherné, rychlé, hbité, sehrané. Mají krásnou barvu. Jsou odvážné, nebojí se.

 Jsou fakt velký, buď všechny cvičí v posilovně a berou steroidy , nebo jsou totálně přežraný - uvažuji jestli to nejsou mladý sršni.

Po čase si na sebe zvykneme, jdu blíž a chci mluvit s vedoucím. Mají podmínku, musím odložit křoviňák, sundat helmu, dát ruce nad hlavu a třikrát zvolat. Vosy jsou mírumilovné a mám je rád! Když vše splním, usedám na mez a vedle mě vedoucí útočné formace. Mezi vosami je to fakt obr, napadá mě jestli ho máma neměla se sršáněm, nebo vránou.

Chvilku kecáme a probíráme různé věci, já se ptám a vosa taky. Když se zmíním, že jsem kdysi poslouchal kapelu, která se jmenovala Vosí hnízdo, je vosa nadšená a radostně mě plácá do zad a omylem (z veselosti) přidá i jedno žihadlo. Nakonec se já omluvím za částečnou devastaci jejich příbytku křoviňákem. Oni zase za pár žihadel. Podáme si ruce a loučíme se.

Ještě jim slibuji udělat domeček s oknem, oni oproti tomu podepisují pakt o neútočení.

Je krásné ráno - dneska bude fakt pěkně!

 Večer - devět hodin. Musím ještě něco dopsat.

Manželka - pojď se podívat, tohle nejsou vosy, ale sršni. Ty z toho máš srandu a ještě o tom píšeš. Co kdyby se ti něco staslo? Vždyť tě poštípaly sršáni!

Já - v duchu, no ty vosy se mě zdály nějaký velký, myslel jsem, že jsou asi přežraný.

Manželka -  pojď domů, dám ti na to ocet a podívám se na to.

Já - v duchu, ta ženská je zlatá!

Rekapitulace - ráno na mě z nenadání zaůtočila dobře vycvičená a sehraná letka sršáňů. Dostal jsem tři žihadla. Noha bolela a pálila jako když na Vás zaútočí rozzuřená letka sršáňů. Trochu otekla a zčervenala. Teď je po devátý večer, jsem stále mladý, krásný, plný energie, svěží a bez známek nemoci, je mi fajn.

Poučení na závěr?

Nevěřte  vosám, převlečeným za sršně - dělaj jen ramena. No možná mě jen šetřily.