Určitě je znáte, jsou většinou vyšší, větší a silnější. Taky chlupatější. A nejsou vůbec, ale vůbec záhadní, tedy alespoň si to o nich často myslíváme. Mívají sklon velmi těžce prožívat nemoci, cítit silnou náklonnost k technickým hračkám a zapomínat na nás. Za to my jsme záhada sama, jsme schopny bez zbytečných nářků protrpět sebevětší bolest, umíme se nezabývat zbytečnostmi a neustále a při všem na ně pamatujeme.
Správně bychom ale měly zapomenout na podobné generalizace v ženských časopisech, pro jistotu články v mužských časopisech nečíst vůbec, protože skutečnost je jiná, různorodá, barvitá, krásná i bolestně trpká... Na obou stranách.
Mám ráda muže vysoké duchem, veliké srdcem a silné vůlí. Míru osrstění neřeším. Tak nějak žensky nadneseně si připadám s muži, ve kterých lze číst jak v otevřených sportovních novinách, a tak nějak žensky slabě si připadám s muži, kteří mají tu svou betonovou zeď postavenou příliš pevně. A tak nějak plně lidsky se cítím s tím svým vlastním soukromým, kterému jsem pomohla zeď rozbořit a teď si spolu v nás čteme a nezapomínáme na sebe.
Pravda je, že puntík na muže zapomíná. Přece jenom v něm zůstalo příliš mnoho z doby, kdy byla malá, všude plno žen a dívek a mužů se trochu bála. Taky nepracuje s kůží, nevyrábí dýmky, nemaluje trička, ani netepe železo a představa plstěné růžičky pověšené na pánské hrudi ji nepřijde příliš vkusná.
Přesto má pro muže slabost, zejména pro ty až starosvětsky slušné... Ona ten puntík vůbec tak nějak tíhne k starým dobrým slušným časům, kdy muži smekali klobouky, prošla-li kolem nich dáma, chodili v oblecích, četli tlusté knihy, tvrdě pracovali a žen si vážili. Tedy pochopitelně v té idealizované představě minulosti. A z těchto příčin a z oné slabosti pro muže jsem se vydala ve své tvorbě na cílenou cestu k mužským v tomto případě rukám, očím a možná i mysli.
Začnu odzadu, nepopořádku, protože tak to prý ženy dělají, dí také jedno zobecnění.
Hlavním aktérem je malý kapesní Moleskine, takový, který se vleze do zadní kapsičky pánských kalhot (za kterou se prý ženy také často po ulicích ohlížejí). Aby měly nečervenající se důvod, nechejme z ní vykukovat například právě tento malý deníček. Pán je pochopiteně pokrokový a moderní, nebude kvůli jednomu staromilskému puntíkovi místo džín nosit oblekové kalhoty, ale to nevadí, poradím si jinak a na deníček namaluji tu etiketově nejvyšší možnou šarži - frak.
Nejdříve náčrtek, podle něj zaměřit a překreslit do požadované velikosti, pak ještě toto překreslení překreslit na pauzák tentokrát pouze několika dobře mířenými čarami a nakonec přenést na deníček, vytáhnout pero a tuše, zvýraznit obrysy a vybarvit správné plochy...
Ale žensky předbíhám pochopitelně, popravdě dříve, než se vůbec mihl v hlavě frak, na plstící podložce vznikal puntíkovi milý pánský předmět doličný - cylindr. Pak už to šlo správně - po cylindru frak, po fraku ještě kaligraficky připsat "zápisník", písmem pokud možno co nejvíce mužským a nekudrlinkovatým a jsme ve správném časovém sledu a v přítomnosti:
Ale znáte to, uspořádat pořádek v ženině mysli, je jako vyznat se v její kabelce. Ještě dříve než byl cylindr a frak, byla myšlenka a touha vytvořit něco pro muže, mužského, leč puntíkově staromilského. Ano, všechno to začalo knírkem.
Pro knírky mám totiž velikou slabost - proto jsem taky muži kdysi ostříhala dlouhatánské vlasy (protože knírek k dlouhým vlasům je skoro svatokrádež) a pak mu tvrdila, že v krátkých vlasech nevypadá dost mužně a že by to chtělo přidat do holé tváře cosi mužného...
A když jsem měla knírek, takový skoro důstojnický, zdál se mi, musela jsem "Pánskému zápisníku" přidat ještě něco mužského a důstojnického.
Tentokrát je zápisník větší, nekapesní, protože dýmka se má kouřit v klidu a v sedě, takže právě a nejen pro chvíle intimní společnosti muže a dýmky je určen zápisník druhý.
Jen se mě prosím neptejte, cože si to muži do takových zápisníků zapisují, možná básně, možná poznámky k budoucím převratným vynálezům, určitě ne jména dobytých žen, tedy doufám, ale nevím, netuším, já knírek nenosím.
Děkuji za pozornost 
Více zde.
