Já vím, poslední dobou se z mých blogů vytrácí humor. Asi stárnu, bilancuju a přemýšlím, co se třetí třetinou života, když žiju v období „zazděných směrů“. Kamkoli se vydám, narazím na betonovou zeď s velkým rudým nápisem ALE…, případně direktivním „Jestli tudy pudeš, dostaneš flákanec“. Prostor, na kterém mám šanci něco ovlivnit, se stále zmenšuje, ale pořád mi ještě nějaký zbývá.

Hodně často dumám nad rozcestníky své téměř jednašedesátileté cesty. Spoustu betonových zdí jsem musela proškrabat nebo podhrabat, přes spoustu překážek mě přenesly věci, jimž by slušelo jméno zázrak. A za každým tím zázrakem byl nějaký člověk, který se ke mně na chvilku nebo natrvalo připojil. Některé „přítoky“ řeky mého života jsou živé a životodárné přes 50 let, jiné vyschly, dalším jsem musela přehradit cestu, protože zabíjely veškerý život. Některé se navzájem propojily a našly si jiné koryto, mnohé se znovu rozproudily třeba po čtyřiceti letech a pořád v nich teče živá voda.

Několik z nich mi kalí vodu desítky let a není před nimi úniku. Jen hledat smysl toho, proč třeba musím žít v bytě s plesnivým stropem, jehož majitelka se místo toho, aby mi za páté prosáknutí na WC, do koupelny a kuchyně řekla aspoň „promiňte“, ve mně snaží vyvolat pocity viny za to, že poslední oprava před 11 měsíci ji přišla na 30 000 Kč. Teď už konečně kompletně rekonstruuje, ale za deset let pravidelných průplachů jsou naše vztahy hluboce pod bodem mrazu. Snad byt nepronajme třeba trumpetistovi, jen ať si ta bába nesnesitelná užije.

Když člověk opustí metaforu řeky a podívá se na svůj život jako na mapu, po níž jezdí lidé jako autíčka, která se navzájem potkávají, vyměňují si osazenstvo a náklad, občas si odřou blatníky nebo se čelně srazí, je to ještě dobrodružnější.

Při přemýšlení nad předminulým blogem jsem si uvědomila, jak husté je předivo mezi lidmi a jak jeden druhého ovlivňujeme. Kamaráda Oldu a jeho ženu Hanku jsem potkala před rovnými 40 lety o prázdninách po maturitě na výtvarné škole. Když mě pozvali podívat se na Oldovy obrázky, šla jsem k nim dost s obavami. Člověk totiž často neví, co na některé výtvory zdvořile říkat. Tady mi úžasem „oschly zuby“. Kam jsem se se svou čerstvou maturitou na Hollarce hrabala na Oldu vyučeného nástrojařem. Doporučila jsem mu večerní studium, opravdu Hollarku vystudoval, posléze i jeho tehdy osmiletý syn a z obou jsou obdivuhodní borci.

Lidi (nejen) kolem nás se za těch 40 let neuvěřitelně proplétali, ten pomohl tomu, ten zas druhému… Až po létech jsem se dozvěděla, že podnikatelský termín pro podobné propojování je networking – vytváření sítí. My obyčejní smrtelníci se propojujeme jen tak z radosti ze života a mnohdy z toho bývá i prospěch a úspěch na všech stranách (a občas samozřejmě průšvih, o němž třeba ještě nevíme, že je to zárodek nějakého báječného příště).

Pořád věřím, že i ty zazděné směry posledních let mají nějaký smysl. Třeba bych měla místo vzteklých muších náletů na neprostupnou plochu sbírat energii a nápady a s pokorou a klidem čekat, až konečně někde ucítím průvan značící, že tudy by to šlo. A pak zase vyrazit plnou parou za světlem, třeba to ještě budu umět.

Když je mi nejhůř, promítám si v hlavě siť blikajících přátelských synapsí a jsem moc ráda, že je mám, i když poslední dobou spíš virtuálně.

Jak husté a pevné jsou vaše sítě?