Na počátku byl parníček.

Takový ten obyčejný parníček, skládanka, kterou se děti učí na základce. I já jsem se jej tam naučila, od té doby několikrát zapomněla a znovu si ho oživila. Pak uběhlo hodně vody v plzeňských řekách, a Arisu se ocitla na vysoké škole. Přišly přednášky a s nimi i boj se spánkem po propařených prostudovaných nocích. Abych nespala, skládala jsem parníčky ze všeho, co bylo po ruce. Z účtenek, lístků na MHD, poznámkových bločků. Dokonce ani obaly od bonbonů si přede mnou nemohly být jisté (a taky nebyly). Všude, kde jsem seděla, zůstávaly flotily miniaturních skládanek.

Jenže parníčky jsou...jen parníčky. Nic proti nim, ale časem se člověku omrzí. Dala jsem si tedy předsevzetí, že se naučím skládat aspoň ty jeřáby. Následovala fáze latence, kdy jsem se k tomu nemohla dokopat.

Impulz k postupu přišel někdy před loňským silvestrem, kdy jsem při nákupu v jednom nejmenovaném marketu objevily povánoční slevu pěkných vzorovaných balicích papírů. Udělala jsem si radost zeleným a asi za týden složila prvního jeřába, který mi dodnes visí na fíkusu nad stolem.

Následoval závěs, zpočátku jen pro vlastní potřebu.

A po něm ta osudná věta mojí maminky. A co kdybys to taky zkusila dát na Fler?

Tak to tedy začalo.