Nechci být tady za "moc moudrou."

Ujišťuji vás, že všemu jsem se musela nejdřív tvrdě naučit. A to za cenu nějakých těch šrámů nejdříve v podobě odmítnutých povídek ("je to pěkné, ale není to ono") a posléze tisíckrát přepisovaných textů a hodin a hodin odstraňování  opakujících se slov, nepřesností a nenavazujících nitek.

To jsou asi ty nejkřiklavější školácké chybky, které by se asi protřelému mazákovi stávat neměly.

Ale vloudí se...

Zejména, když  na jedné věci pracuje víc autorů. Což je při spolupráci s redakcí téměř vždy.

Ve chvíli, kdy se Vaše dílko stane obětí redakční (nebo jiné) mašinérie, shlédne je přinejmenším odpovědný redaktor a jazyková korekce!  Pak si začne vymýšlet i sazba, která dostala rozsah stran, pár ilustrací a musí to dát dohromady a vejít se, autor-neautor.

A ty dělej, Šmudlo. Přemýšlej jako čínský švec, kterak z toho pidirozsahu vytřískat smysluplný a vyčerpávající  text ...Zlatá belletrie!

Jenže i ona zlatá belletrie má svá pravidla.

Kromě chyb pravopisních (vy,  příští Rowlingové, prosím, prosím, zopakujte si nejen ta otřepaná vyjmenovaná slova! Neříkám, že já chyby nedělám, ale já tu češtinu opravdu ve škole neměla, maturovala jsem z jazyka slovenského! Ale když to už "trhá uši a oči" mně, jak je asi rve těm chudákům čtenářům, kteří  hrdě nosili domů jedničky z diktátů! Hrubka v textu "zmrší" i ten nejkrásnější příběh. A není hanba používat automatickou opravu či jinou korekci, tu používá i můj kamarád Martin, dlouholetý psavec a pracovník různých brněnských redakcí a reklamních agentur, a ten tedy ve škole češtinu měl!

Chyba první: "sloni".

Známe je všichni. Křičí nám do očí. Jsou to ta prokletá slůvka, která máme v každé větě. Nemyslím tím zrovna spojku "a"  nebo předložky...  Každý recenzent vám je opraví, i kdybyste měly celý text bez chyby.

Opakuje se! Nahradit jiným slovem!

_Když Jana dorazila na zastávku autobusu, zjistila, že jí ujel. A když očima procházela jízdní řád, zjistila, že další autobus pojede až zítra ráno... Nezbývalo jí, než stopovat.  Po silnici se blížilo auto. Zamávala a řidič ochotně zastavil. "Nastupte si, slečno..." A jen co za sebou zabouchla dvířka, dupl na plyn.

A co to zkusit takhle? (a ať neztrácíme čas, malinko rozvineme popis do něčeho zajímavějšího...Btw. nebojte se přímé řeči! Udělá vám z nudy drama!)

_S vypětím  sil doběhla Jana na zastávku a polila ji hrůza.  Poslední autobus je pryč!

Horečně přemýšlela. Co teď?  Stopovat je  riskantní, ale nebude tady přece mrznout do rána!

Ze zatáčky zasvítila dálková světla. Jana vyběhla na silnici, zběsile mávala, až  donutila řidiče přibrzdit. "Prosím vás, ujel mi autobus... jiný už nejede..."

"Nastupte si," otevřel řidič dvířka na místě spolujezdce. "Ale rychle. Spěchám."

Text je cca. stejně dlouhý, má spád  a zaujme čtenáře víc. A bez "slonů".

Chyba druhá (kam se hrabou "sloni!" )

Nejčastější a nejúpornější:  vymyslím si tisíc různých postav, každá z nich si žije svým životem.

V krátkých povídkách to ještě jde. Tam ty postavy vlastně ani nemusí navazovat.

Marek, náhodilý známý z baru, je opruz, kterého Lucie odbude dvěma slovy a má klid. Nic se neděje,  jen Marek si dá panáka navíc a  Lucie  jde tančit s Lukášem.

Jiné by to ale bylo, kdyby opruz Marek byl čirou náhodou Luciin  kolega, za dva týdny by ho povýšili a stal se Luciiným šéfem. Lucie už mezitím chodí s Lukášem a plánují společnou dovolenou.  Markovi nadbíhá Alena, jenže on pořád myslí na Lucii... a navíc se do toho připlete Luciina  pubertální sestřenka Nicole, beznadějně zamilovaná do Marka, což jí ale vůbec nebrání svádět Lukáše.

Atd.

Až nakonec nezbývá, než někoho z nich posadit do letadla a odeslat na dlouhodobou stáž do Číny, v krajním případě  je všechny naskládat  do auta a způsobit hromadnou havárii...

Viz známý efekt Hamlet. Hra končí, jeviště je mrtvolami přímo poseto. Pak herci vstanou a jdou se uklonit.

:D

Další možnost je, bedlivě sledovat, kdo, kde, kdy a s kým.  Nejjednodušší řešení bude  připlést Nicole do cesty  Petra, Alenu hodit do náruče Markovi  a ukončit to třemi svatbami najednou.

Jenže...Aúúú! Vždyť je to děs! Červená knihovna! Telenovela! José nepřišel! Tohle by vám v redakci spolehlivě omlátili o hlavu.

Při větším smyslu pro drama (a s větším odporem k červené knihovně, přeslazeným cukrkandlům a  velmi málo pravděpodobným happyendům) to může skončit např. i takhle:

Alena využije nabídky jazykového kurzu v Londýně ( který jí zařídil Marek, aby se jí zbavil, což ona ale netuší).   Marek vyprovodí Alenu na letiště a zajde si na panáka. Jenže  Lucie zrovna přistihla Nicole  s Lukášem v posteli. Také potřebuje něco ostřejšího...A u baru se potká s Markem a vybrečí se  na jeho mužné hrudi.  Následně zjistí, že Marek zase takový opruz není. Jen to prostě neumí se ženskými tak dobře, jak to s nimi umí okouzlující Lukáš...Domluví se na kamarádství, Lucie po tom zklamání nemá sílu začínat nový vztah.

A můžeme rozvíjet nový příběh... Nebo to "zapíchneme" a  konec necháme otevřený.

 

Chyba třetí - opakovaný žert není žertem, opakovaná situace začíná být nuda.

Když José  poprvé dostane nakládačku, protože se drze zmínil, že majitel saloonu  pančuje whisky (což je pravda, ale u baru tou  dobou sedí desperáti, kteří mu  tu whisku pašují přes mexickou hranici)  a zachraňuje ho místní tanečnice Felína, tak Josého politujete a držíte mu palečky, aby Felína pochopila, jak ji miluje a že by si měla místo tančení kankánu vzít Josého za muže a v nejhorším  i s jeho polorozpadlou haciendou, která mu padá na hlavu.

Když  ( s prominutím, blbec)  José podruhé nebo dokonce i potřetí vleze do stejného saloonu, opět sám, vede stejné odvážné ( nicméně fakt již nudné) řeči, načež to zase schytá a chudinka Felína, nevyspalá po nočním vystoupení, mu svazuje pruhy své spodničky polámaná žebra... Copak? Už to není ono?

Samozřejmě, že ne. Protože příště si měl José přibrat partičku texaských hraničářů, dát desperátům co proto, pozatýkat je nebo alespoň postřílet a Felínu vítězně unést v sedle svého věrného hnědáka na již samozřejmě opravenou a vzkvétající haciendu ( náhodou totiž vykopal za stodolou hroudu zlata nebo navrtal ropu a zodpovědně  investoval do rozpadlých budov).  A odpustíte jim i to, že José zanechal provokování desperátů, Felína nemravného života a  dali se na farmaření.

Chyba čtvrtá- přítomnost je nuda, hurá do minulosti aneb kterak Římané kukuřici pod Vesuvem pěstovali...

Historický román nebo, jestli chcete, fantasy, čtenáře vždycky táhl. Vděčné téma! Hurá na věc!

Jenže nuda býval i dějepis... Kdo si má pamatovat tolik čísel, údajů, bitev?

A tak nám občas praotec Čech chroupe k večeři bramboráky, aniž by si všiml, že brambory byly do Evropy přivezeny až po objevu Ameriky a jako jídlo chudých se rozšířily až  v  18. století. Nebo že by přece jen zapracoval  staroslovanský kouzelník Žito?

Pokud historie, tak i možná realita! Flinstoni se svou kamennou televizí, to je nadsázka. Průměrný neandertálec otloukal pazourky, líčil pasti na zvěř  a maloval se v obličeji rudou  hlinkou.

I mistr Tesař se utne... o čemž svědčí jinak velmi zdařilý román Pompeje od skvělého vypravěče Roberta Harrise. Poslední dny před výbuchem Vesuvu popsal jako nikdo jiný, díkybohu se tolik nezabýval pronásledovanými křesťany, jako spíše průvodními jevy nadcházející zničující exploze.

Pompeje dokonale znal- přinejmenším ty vykopané a  znovu zpřístupněné, což mohu potvrdit...

A přesto, chybička se vloudila. Tou chybičkou byla již v úvodu zmíněná kukuřice. Mayové ji jistě pěstovali. Jenže Evropané ji nemohli znát...

 

Chyba pátá- píši  bez ohledu na to, zda znám, nebo neznám prostředí. A  protože neznám, vymýšlím si (místy nevěrohodně )

Píši o zdrogované holce a  jediné, co jsem si kdy vyzkoušela, je kocovina po večírku, kdy jsem to přehnala s pitím. Maximálně vím, že se spolužák po vykouření jointu nepříčetně rozchechtal. Ale o tvrdých drogách nevím zbla. Jistěže absťák příjemný nebude, ale neznám-nevím- nepíši - a když píši, tak si k tomu přečtu nějaké moudro třeba na internetu, abych byla v obraze. Nebo zkusím vyzpovídat někoho, kdo se tím zabývá. Bude-li sdílný. Syn měl v rámci praxe v léčebně tu čest s dívčinou, která jela v pervitinu. Ani mi to nechtěl vyprávět, natož, aby mi nechal přečíst zprávu. Jen naznačil, že tam byly drogy, kriminalita...

Něco k tématu  jsem našla tady nebo tady

A abyste to, probůh, nebraly osobně: Kdysi jsem se pokoušela o popis středověké bitvy, no samozřejmě, že se tam rytíři mlátili a bodali meči hlava, nehlava. Ale pak mne  můj mladší syn, šermíř a larpař, posadil do křesla a pustil mi hodinové video. Jistě! Všechno bylo špatně! Se středověkým mečem se nebodá, není to rapír ani kord! A železnými pláty obalený rytíř není hbitý mušketýr! Tam se hlavy pěkně utínaly rozmáchnutím se obouručákem o váze až dvanácti kilo!

Detaily, detailíky...

mohou, potvůrky, hodně zkazit... Již zmíněný kamarád Martin dodnes neumí odpustit Jaroslavu Foglarovi, že v Hoších od Bobří řeky měl chlapce rozdělené ve stanech sice po dvou, ale pokaždé jinak! Já si toho ani nevšimla a po pravdě, musela bych si tu knížku po letech zase přečíst. Jenže Martin je  vedoucí Československého Zálesáka

Takže, když se Eva chystá na sjezdovku s Igorem  a splétá si dlouhé blonďaté vlasy do copů, je to O.K. Když  stejná Eva za dva dny tančí s Luďkem na stužkováku a pohazuje přitom hřívou nakadeřených rusých vlasů, je to v podstatě také O.K.  (ovšem za předpokladu, že Eva před plesem  usoudí,  že ty blond vlasy jsou fakt  nemožné a  zajde si ke kadeřnici- jinak to vyzní divně).

Když je Gwendolyn z Údolí na začátku příběhu manželkou sira Richarda,  neměla by být na konci příběhu manželkou sira Edwarda (pokud se ovšem v průběhu děje  nedovíme, že sir Richard hrdinně padl v boji proti Saracénům).

Proč  vytvářet rodokmeny postav

Aby ubohá Gwen z Údolí nemusela někde mezi první a dvacátou kapitolou ovdovět a z donucení si brát Richardova bratrance Edwarda (kterého nejenže dvakrát nemusí,  ale doslechla se o něm, že nenechá jedinou sukni na pokoji a jeho noční pitky už dělají ostudu celému rodu)  opustíme na chvíli křídla fantazie, i když létat na nich je tak příjemné, uvaříme si kafíčko nebo čajík a do svého zápisníku si nakreslíme  "pavouka" - čtverečky s jmény postav propojíme šipkami, aby bylo jednou provždy jasno, že Gwen provdali jako sedmnáctiletou za sira Richarda, do kterého se hluboce zamilovala a dala mu syna a dvě krásné dcery, a proutník Edward dva roky poté dostal za ženu o tři roky starší Alžbětu z Vřesovišť,  hluboce zbožnou (počež dosud žádné děti nemají) a ošklivou jako noc ( bodejť by pak nepil a nehonil se za služkami po stájích! ). Pak budeme moci nechat Alžbětu nešťastně spadnout z koně, ovdovělému siru Edwardovi nařídíme půst a odříkání z důvodu prohýření majetku az  nutnosti splácet dluhy, a až bude dostatečně vytrestán, může třeba potkat krásnou Kateřinu, s níž konečně bude mít vytouženého syna. A sir Richard místo hrdinné smrti přiveze své milované ženě z dalekých zemí  kromě nehynoucí slávy také lahvičku tajemného růžového parfému...

Časová osa je neméně důležitá.

Když chceme provdat lady Rowenu za jejího bratrance Huga, musíme mít jistotu, že Roweně není padesát a Hugovi pět. Jinak bychom riskovali opakování známého případu z českých dějin, kdy Král železný a zlatý Přemysl Otakar II si se svolením své první ženy (jíž bylo  přes padesát a evidentně to byl politický sňatek) nejdříve pořídil čtyři děti s dvorní dámou, než zplodil se svou druhou ženou legitimního potomka Václava II... Dějiny takové případy sice znají, ale nikdy to nedělalo dobrotu.

A i kdybychom to nakonec riskli, protože všichni chlapi v okolí vymřeli a Rowena se prostě vdát musí, Hugo zcela jistě nemohl před osmi lety bojovat v té slavné bitvě u Rákosového jezera,  jelikož byl ještě "na houbách."  Dokonce v ní nemohl padnout ani jeho otec. Z logických důvodů.

a tímto děkuji Žanetce, že mi připomněla existenci rodokmenů a časových os...

Dále pokračuji Žanetčiným příspěvkem

stavba příběhu... neboli úvod - zápletka - rozuzlení. :-)

Nebo-li:

Pokud v příběhu napíšu, že ráno vstala Gabriela jako obvykle, k snídani si uvařila černou kávu, rozpekla tři rohlíky, přečetla si nejnovější číslo Marianne, oblékla se, nalíčila a s úsměvem vyrazila do práce, moc čtenářů nenadchnu.

Pakliže se jí však při čtení časopisu zjeví inkarnace Buddhy a bude jí vemlouvat výhody duchovního života, zatímco ona si bude trvat na svém povolání sekretářky a snění o princi na bílém koni, aby se posléze nechala  nalákat na slušivé oranžové roucho a místo do práce odešla meditovat do kláštera, je to již zajímavější.

Nicméně bude-li jí v prostřed poklidné snídaně volat její matka, která jí začne vyčítat, že se ještě nevdala a nedala jí vnouče, zatímco Gabriela si stojí za svým rozhodnutím vybudovat si nejprve kariéru a zázemí, vprostřed hádky se matce udělá zle a Gabriela místo do práce jede za ní a nechá jí odvézt do nemocnice, kde matka podstoupí náročnou operaci ledviny, skončí na dialýze a Gabriela se ze strachu o její život rozhodne načas vzdát práce a pečovat o ni, je to mnohem větší paráda, protože se řada čtenářek může v klidu s Gabrielou ztotožnit a držet jí pořádně palce.

Do příběhu se pak dá vetkat i zajímavý zvrat, kdy Gabrielu buď svede z klášterní cesty na zcestí vytoužený princ (a máme z toho červenou knihovnu jak vyšitou) nebo se Gabriela v nemocnici dozví, že mamka již léta dochází na tamější dětské oddělení jako dobrovolnice a protože už to nebude moci vzhledem ke své nemoci dělat, Gabriela to vezme za ni. A tam konečně pozná, co jí v životě chybělo: Dítě! Ne, že by je nechtěla, ale zkrátka nenašla chlapa, který by u ní obstál jako jeho otec...Psychicky silné ženy to mají v životě těžké.

Což mě přivádí k dalšímu tématu, a to je

budování postavy.

Neboť postava by měla být uvěřitelná, mít jasné motivace, konzistentní chování a jednání (nebo sakra důvod, proč změní svoje vystupování) a hlavně být pro čtenáře nějak atraktivní - buď aby se s ní ztotožnil, nebo ji vnímal jako výjimečnou. Šedých myšek v životě potkáváme dost na to, abychom o nich chtěli ještě číst. Když si to tak vezmu, každá slavná literární postava v něčem vyniká.
Dobře funguje si hlavní postavu do detailu popsat na nějaký papír (pokud se jedná o delší literární dílo), vypsat její základní vlastnosti, vymyslet třeba i nějaký zvláštní znak (např. daná postava nadmíru používá slovo "jistěže"). Zároveň může při takovém popisu dostat postava tvář, tělo i věk. 
A aby byl příběh zajímavý, měla by postava projít nějakým vývojem. Pokud budu psát o krasobruslařce mohu buď začít tím, jak padá jako hruška, postupně se vypracovává, až se probojuje na olympiádu... nebo to vzít naopak - začít olympiádou a sledovat postupný úpadek až po neslavný konec kariéry kdesi v okresní soutěži. Protože psát o tom, jak postava na začátku stejně jako na konci příběhu stále vyhrává každý závod, je trochu nuda. :-)

Krásný den,

Ž.

 

A zrovna poslední věta mne přivedla k zopakování informací ze základky:

Jak příběh začíná a jak končí neboli není bezpodmínečně nutné začít děj příběhu od začátku

příběh začíná narozením a končí současností ( resp. smrtí, ale to raději přenechme kronikám)

Dana vyrůstala v rodině, která zrovna neoplývá hmotnými statky, občas se tam připlete nějaký ten sociální problém- splátky dluhů, úvěrů, mamka nemá na zaplacení složenky, Dana nosí šaty po sestřence, které jí sluší asi jako strašákovi v poli, nemůže na školní výlet, protože  není  za co... posléze si vybojuje nejdříve střední školu (rodiče ji po celou dobu přemlouvají, aby se vyučila a šla co nejrychleji vydělávat)  a po úspěšné maturitě se dostane na vysokou, kde se však musí živit sama. Po vysoké se konečně stane módní návrhářkou, o čemž snila už jako malá holka. A teprve tam se začnou dít věci...dostane se do Paříže, provdá se do USA... Fanynky červené knihovny budou zaručeně slzet. Jenže kdo se má prokousávat těžkým dětstvím a problémy střední školy? Zbývá tuto etapu života zkrátit na minumum a věnovat se pokračování příběhu... a pokud je příběh opravdu poutavě napsán, čtenářky neodtrhnou oči od řádků.

In medias res (volně přeloženo-skok doprostřed děje)

Průměrná čtenářka mnohem raději   sáhne po příběhu úspěšné módní návrhářky, která se zamilovala do kolegy a posléze zjistila, že je gay.  A zrovna v té chvíli dosává nabídku na stáž v Paříži... (V  krátkých obrázcích může být představeno její nelehké dětství, vzpomínka na to, jak nemohla jet na školní výlet a jak si na střední brigádou vydělala na lyžák) ... a pokud je příběh opravdu poutavě napsán, čtenářky neodtrhnou oči od řádků.

Příběh odzadu- Dana vypráví svůj životní příběh vnučce, modelce Danielle

Vzpomínky babičky Dany, bývalé úspěšné módní návrhářky, která po nesmělých začátcích v rodných Čechách vycestovala do Paříže, kde potkala  svou velkou lásku, kameramana Steva a  vdala se do USA. Steve posléze získal místo v Hollywoodu, kde Dana kromě  večerních rób navrhuje kostýmy pro oscarové filmy...(pro oživení  do příběhu samozřejmě zakomponujeme nějaký ten osobní kotrmelec...)... a pokud je příběh opravdu poutavě napsán, čtenářky neodtrhnou oči od řádků.

další možnost: příběh nemá vůbec žádnou časovou osu a je poslepovanou mozaikou střípků hrdinova-hrdinčina života

Varuji předem. Tento styl si už žádá Mistra Vypravěče. Příběh rozbitý na mnoho částí si žádá bedlivé sledování všech souvislostí, aby se nestal  povídkovou knihou (což  nemusí být na škodu, pokud to bylo autorovým cílem, ale pokud to měl být původně román, tak nic moc...)

I z povídkové knihy můžemer udělat veledílo, jakým je např.  Zaklínač Andrzeje Sapkowského. Zde je příběh Geralta z Rivie poskládaný z jednotlivých povídek, které se dají číst i samostatně, ale napodiv jedna na druhou navazují tak mistrně, že Geralt a spol.  pobláznili celou generaci nejen Poláků. Do mistrovství dovede je  jeden z dílů navazující Ságy o Zaklínači, kdy Geraltova chráněnka Cirilla leží zraněná u podivného mnicha v jeho chatrči uprostřed blat a vypráví mu kousíčky svého kratičkého, ale podivnými zvraty doslova nabitého života. Mozaika obsahuje pouhé útržky děje, ale čtenář se ani chvilku nenudí.

 

další celkem osvědčený způsob, jak diváka zaujmout, je převyprávění příběhu v  první osobě, tzv. ich formě. Když popisujme činnost někoho jiného, nemáme tu možnost expresivních výrazů, občas nějakého toho slangového slůvka a způsobu  řeči, obvyklého pro hrdinku.

Jen tak pro srovnání:

Obvyklá forma vyprávění v 3. osobě:

Jarmila  rychle oblékla děti,  Marečkovi zavázala botičky, protože ještě neumí smyčky a to ji zdrželo natolik, že se už nestihla ani  pořádně učesat a neměla čas  na svůj obvyklý makeup. Vklouzla do prvního  kabátu, který jí padl do ruky, nohy zašoupla do lodiček, kabelku si přehodila přes rameno a vydala se na obvyklou cestu do školky, která je naštěstí jen za rohem.

"Ahoj, Jaruško," téměř se srazila s perfektně upravenou Zorkou. Zaregistrovala, že má opět nový parfém.  "Ta snad vstává ve tři ráno, že to všechno stíhá!"  pomyslela si.

V první osobě cca totéž :

Rychle jsem oblékala děti, Mareček ještě neumí zavazovat tkaničky, další zdržení, ještě, že je ta školka za rohem. Bleskově jsem si prohrábla vlasy kartáčem, ne, můj obvyklý makeup dnes opravdu nestihnu, kabát jsem popadla první, který na mne vykoukl ze skříně, ani pořádně nevím, který z těch tří to byl, ještě lodičky, kabelku přes rameno, děti za ruku a obvyklý ranní sprint.

"Ahoj Jaruško,"  téměř do mne vrazila  Zorka, perfektně upravená  jako vždycky, a už zase má nový parfém! Ta snad vstává ve tři ráno, že to všechno stíhá!

 

Jak už jsem napsala v úvodu, nejsem vševěd- to, co tady pracně tvořím, bylo jistě někde napsáno nebo vyřčeno. A také tenhle blog netvořím proto, abych otrávila autorky. Naopak, pište, pište hodně, trénujte, učte se... učíme se všichni, i my, kdo jsme už něco napsali.

Komu napadne cokoli, co bych sem mohla doplnit, prosím, pošlete mi námět do VP! Učené z nebe neshazují, všechno je o zkušenostech.

Prozatím vše, pokračování příště...

vaše veronica-eve