Nezbláznila jsem se,doufám ...

Jen souhra situací, skutečností, života běhů, a najednou tu byl igeliťák plný barevných dřevěných kostiček, k tomu hlava, která pod náporem stresů začínala hrozit výbuchem.

Hlavu jsem donutila vypnout ( ono to nakonec vždycky jde), kostky nasypala do škatule, přehodila se o nějaké ty roky zpátky a usoudila, že "v mládí" jsem byla dost trhlá na to, abych šla ven s okostkovanýma ušima, tak proč to také nepředhodit dnešním školačkám, slečnám, mladicím ať už věkem nebo duchem. Třeba tyhle náušnice někomu udělají radost, bude se s nimi cítit dobře, uvolněně, tak jako já, když jsem je sestavovala. A pokud ne, i tak to své ovoce přineslo, zarelaxovala jsem, ruce nezahálely, a hlava? Ta momentálně stejně nějaké krásné společenské šperky nevyplodí , na ty dozraje čas jindy....., za týden, za měsíc, zítra, za půl roku, kdo ví?

A aby to nebyl zas jen blog bez obrázku, tak tady malý průlet mým dřevěným šílenstvím, které ještě nekončí :