V prvním dni roku 13. bych ráda věnovala jen pár slov roku minulému. Považuji jej prozatím za ,,nejdramatičtější“ rok svého života.
Okusila jsem atmosféru akademické půdy a zároveň zjistila, že nechci, aby to byla má cesta. Nebála jsem se tuto cestu utnout a vydat se do neznáma, bez jistoty, bez představy, pouze s intuicí a nadějí.
Po deseti letech jsem se dokázala srovnat se zkušenostmi dětskými, avšak dospělé mrazící. Rozhlasový dokument na téma ,,Rudá kráska“ zvítězil mezi všemi rozhlasovými dokumenty v České republice a Český rozhlas – a náš dokument, v čele s Radimem Nejedlým tak získal ocenění nesmírné, rovnající se ptáku Slavíku. Cena je však nic proti tomu, že náš dokument otevřel oči mnoha lidem a snad i pomohl. Bylo mi ctí moci spolupracovat, byť na neveselém tématu, přesto smysluplně a zanechat tak stopu, která již v rozhlasovém éteru nezmizí.
Nezvládla bych to sama, přesto to byl velký krok pro moji osobu. Srovnala jsem se i s jinými neveselými kapitolami svého života a dokázala z nich vytěžit jen to nejlepší. Jak o mě říká jedna báječná, moje báječná: ,,ty zvládneš všechny sračky, budeš-li skrze ně moci pomoci ostatním…“ Snad má pravdu…
Po deseti letech egocentrického ničení okolí i sebe jsem si dokázala říct o pomoc, nikdy v životě již neudělám něco většího. Péťo, opět, děkuju… Kdybys nemluvil, nebyla bych tady… Trvalo mi sice další dva roky, než jsem odhodila ego a sebrala odvahu, a zde platilo opravdu oněch za pět minut 12, ale ten největší krok svého života jsem udělala. Se slzami v očích, naštváním, ale zarputilostí, ty víš, že já Tě jednou hrozně moc obejmu a dám Ti pusu!
22. březen již navždy zůstane datem, který mi zachránil život a pocity sedící vystrašené dvacítky se sluchátky na uších se songem ,,tančíš sama“ se opravdu zapomenout nedají…
Tančíš sama mě provázela i dalším nezapomenutelným datem (zejména pro okolí) a to středou 4. 4. 2012 – čtyřka prý znamená smrt, stále žiji, ale vím, že jsi tam, Péťo, byl… Děkuju!
Zjistila jsem, že i šest dní po pobytu na JIPce a v hnusu nejmenovaném, se dá státní zkouška z Němčiny udělat za 1, což pro mě bylo zjištění vskutku překvapivé.
Jak dny plynuly, lidé zcela logicky mizeli, pár statečných zůstalo, jimž patří díky, které je myšleno zcela vážně a s úctou. Není důležité, jak dlouho někoho znáte, ale jak moc zná on Vás. Děkuji, moji drazí, že jste, jste moji inspirací, pavučinou, potřebuji-li se něčeho chytit, úsměve i slzou, nadějí i šílenou komplikací, ale tak už to v přátelství a především v mém životě chodí a chodit bude. Nebudu jmenovat, protože každý, o kom nyní mluvím, ví že, se jej tato slova týkají.
Jsem neskutečně šťastná, že jsem se vydala svojí cestou a nenechala se zmordovat středním proudem, psala, píši, psát budu (ne, že by mi to nějak šlo), loňské předsevzetí si splním, a k narozeninám si již daruji svoji první knihu. Je úplně jedno, kolik bude čtenářů, důležité pro mě je, aby mezi nimi byl jen jeden jediný člověk, který si řekne: ,,Nejsem v těch sračkách sám a protože bude uveden i kontakt na moji osobu, vždy ráda podám kapesník…“… Nikdy nebudu slavná a už vůbec si nikdy neřeknu spisovatel, jsem pouze obyčejná holka, co potřebuje předat poslání a trošku síly tam, kde je ji třeba. Mám však spoustu pochybností – bude to vůbec někdo číst? Je to dostatečně dobré? Má to smysl? Pomůže to? Co když jsem nic a pouze si něco nalhávám? Mám strach, který nezastírám, strach jsem měla tisíckrát a vždy budu o své práci pochybovat, nechci to ale vzdát. I v tomto směru děkuji za nesmírnou podporu svým přátelům a rodině, protože bylo mnoho dnů, kdy vše málem letělo do koše. Nyní je již vše ve fázi domluvy tisku, takže ano – moc se těším na výsledek.
Dalším důležitým datem se stal den 12. 10. 2012, jenž byl ukázkou toho, na jak tenkém ledě si občas hraji a jak důležité je smíření se sebou samou… To bude ještě velmi dlouho trvat. I přesto se našel člověk, který mě pochopil. Už aby byl duben, někdo mi tu opravdu moc chybí.
Dovolím si zmínit i 30. 10. 2012 – datum, jenž je ukázkou toho, že kromě sarkasmu, humoru málo komu sedícímu – jak říká moje zlatá dr., - Vás má člověk buď rád a nebo prostě nemá, něco mezi tím nejde – má pravdu! Věřím, že tohle datum ve mně probudilo opět něco, co pět let spalo… A protože věřím na osud, svého anděla, co už dvacet let maká na přesčas i pravou lásku, vím, jak moc důležité pro mě tohle datum bylo.
1. 11. 2012 mi oficiálně nabídl pomocnou ruku Práh, na který jsem náležitě pyšná, což je všeobecně známé, za svojí práci se nestydím baví mě víc než cokoliv jiného, ačkoliv v posledních měsících zjišťuji, že je spíš ulitou, kam utíkám… Sama od sebe, před sebou… Avšak, vím, že dělám něco, co má smysl, splnila jsem si sen, a to pracovat pro neziskovku a jak ráda říkám – dokud vidím, fotím – nejsem fotograf, avšak, dělám, co jest v mých silách…
Dalším datem velmi hluboce zarytým je 24. listopad roku minulého, jenž mě stál mnoho slz, strachu, krabičky Lexaurinu, ale i pocitu, že nastala by situace znova, neváhala bych. Protože jestli je v životě něco, co má smysl, tak je to život sám…
Nesmím opomenout možnost setkání s člověkem, jenž je pro mě momentálně jednou z motivací, proč bojovat a nenechat se zničit, kdo mě zná ještě ze střední, ví, že Modi je text přesně ušitý na moji osobu a když je mi nevesele, občas mrknu na věnování. Lucko, děkuji…Už jen za to, že jsem směla říci pár slov Péťovi někomu, kdo jej opravdu znal…
Dalším datem, které změnilo můj život, je 1. prosinec, neb já nepotřebovala Vánoce, získala jsem konečně pocit opravdové rodiny, pocit toho důležitého – SPOLU. Málo kdo ví, jak moc to pro mě znamená.
Samozřejmě jsem též vděčná za celou loňskou kariéru s Charliem, protože co akce, to nejhůře třetí místo, což opravdu potěší.
Když nad tím tak přemýšlím, tak za těch deset let, kdy se mi život diametrálně změnil, jsem se já příliš nezměnila, pochybuji o sobě neustále stejně, vždycky se budu desetkrát ptát na názor kamaráda, než vůbec udělám nějaký krok, vždycky Vás, ano VÁS – mí přátelé, budu potřebovat. Jsem stejná, protože jiná být neumím, ač jsem se velmi snažila být tou, pro společnost snad více přijatelnou, nedaří se. Zda je to špatně, či dobře, nechám na posouzení každého z Vás.
Kdo zná nějaké mé oficiální texty, ví, že se charakterizuji takto:
Ať už bude má další životní cesta jakákoliv, vždycky bych si přála, abych mohla dělat to, co mě baví a hlavně, abych kromě sebe, mohla dělat radost i ostatním.
A jaká, že tedy jsem? Jako čtyři roční období: velmi nestále se projevující, sarkastická, veselá, optimistická, plna barev a nadšení, ale i splínů menšího i většího rozměru, zimních námraz a jiných nepřliš příjemných nástrah životní cesty. :-)) Ale přesto Ti, milý čtenáři, můžu říct jediné. Život je krásný, neb zatím doposud vždy, alespoň na chvíli vysvitlo slunce…
Letošní rok nezačnu vesele, poprvé v životě potichoučku tvrdím, pokusím se být zodpovědná, nevím, jestli to zvládnu, ale něco jsem, nejen sobě, slíbila… Proč? Protože doposud vždy alespoň na chvíli vysvitlo slunce…
Děkuji všem, tedy těm pár pokladům, jenž můj rok 2012 udělali rokem nezapomenutelným, děkuji milým pejskařům, protože akce byly bezva, děkuji své rodině, přátelům… Děkuji, Tobě, živote… Každé své slze i úsměvu.
A věřím, přála bych si jediné – v roce 2013 opět, prosím, SPOLU.
S
úctou
Markéta
