Nakládají nám zavazadla skrz okno do minibusu. Manželka pro jistotu přendává všechny cennosti k sobě do kabelky. Čekáme. Nevím na co a na koho, ale dlouho. Černoši čekají rádi. Je to jejich oblíbená činnost a jsou v ní dobří. Kdyby krom běhu na dlouhé tratě, bylo čekání olympijskou disciplínou, vozili by Keňané mnohem více medailí. Ideální by asi byl dvojboj: Běh na 5 km + čekání 5 dní.

Konečně přichází naše průvodkyně, dává nám spoustu užitečných informací v němčině (koupili jsme zájezd u německé cestovky), které moc nerozumíme, a pak vyrážíme k hotelu. Kilometr za letištěm končí slušná cesta, ale pořád je na cestě sem tam asfalt. Je vedro a nesmírně prašno, prach tvoří závoj o výšce několika metrů. Chci něco vyfotit, tak se vykláním z okýnka, no to byla kravina, napudrovaný jak homosexuál před plesem, pláču bláto. 

Přijíždíme k Mombase. Kdo nezná Afriku, právě přichází o většinu svých iluzí. Všude strašný bordel, odpadky se válí všude, když je jich moc, nahrnou je na hromádky a zapálí. Plasty, neplasty, kouř letí pozdravit evropské ekology. Cestu lemují něco jako chatrče, splácané z kombinace dřeva a vlnitého plechu, případně polorozbité, či díky daním ze staveb jen rozestavěné a nedokončené betonové krabice bez oken, bez omítky, v jedné základní barvě - barvě použitého stavebního materiálu. Všude jen hlína, prach, chodníky nejsou, příkopy podél cest slouží na skladování odpadu. Domorodci se neusmívají, nemávají, nevítají turisty, když vidí že je někdo fotí, rozčilují se a chtějí peníze...      Ale to vše je jen první pohled, pohled z oken autobusu, je to jako soudit jihočeskou vesnici podle procházky po vestibulu pražského Hlavního nádraží...

Vjíždíme do Mombasy, provoz houstne, jediná pravidla provozu co platí, jsou: jezdi hlavně vlevo a když jsi větší a drzejší, máš přednost. Hlavní rozdíl oproti velkým evropským městům je, že tady nikdo nikam nespěchá a všichni všude posedávají. Jsou tu banky, velké administrativní budovy, na rohu u Baťů prodávají boty, vedle pod vlnitým plechem a pár deskami prodává stará černoška banány, starý černoch jen tak na zemi opravuje kola, máma prodává  v plastových kanystrech vodu, táta v pet lahvích benzín a brácha prodává ségru.

Zastavujeme na křižovatce, žena sedí u okna, na klíně spící dceru a kabelku, já naproti přes uličku. K oknu z venku přistoupí černoch, odsune jej a jen tak v klidu si sáhne pro kabelku, máme v ní vše, pasy, peníze, kreditky, mobily, letenky, vouchery, léky,klíče od auta. Žena má naštěstí ucho kabelky v ruce a rychle ji sevře, černoch rve kabelku k okýnku, přitom se normálně usmívá. Přemáhám v mžiku angínu, adrenalinu mám v sobě jak býk na makovém poli, vyskakuji ze sedadla a pás mne hned vrací zpátky. Autobus se rozjíždí a černoch to vzdává, pořád se usmívá, jak kdyby to dělal jen proto, aby upozorňoval turisty na nebezpečí krádeží. V tu chvíli fakt Afriku nemám rád a nechce se mi ani domýšlet, co by bylo, kdyby se mu to povedlo...

Pokračování příště...