Každý rok mám pocit, jako bych jaro prožívala poprvé. Jako by to loňské bylo tak odlišné, že není možné srovnání. Zázrak znovuzrození pozoruji ponejvíce na rostlinách. Bez nějakého zřejmého impulzu se oschlé rozcuchané klacky keřů, které předtím několik měsíců vypadaly beznadějně mrtvě, začnou neznatelně pohybovat, pupeny každý den neznatelně povyrostou a zelená začne prosvítat pod hnědými šupinami. Zprvu jen lehce, jde to hrozně pomalu, očekávání je až nesnesitelné. A pak jako by se přetrhlo nějaké lanko a všechny listy nebo poupata se vyvalí ven. Tak překvapivě, náhle.

Všimli jste si někdy, že každá trnka má jiná poupata? Drobné kuličky s nádechem do žluta natěsnané v trsech po desítkách, oválné sněhobílé samotáře rozeseté po větvích téměř osaměle. Působí nadýchaně i uzavřeně, všechny možné odstíny, velikosti a uspořádání na větvích. Více trnů, méně trnů. Jsou jako my. Každý keř úplně jiný.

A když rozkvetou, jsou střapaté, jako by ty větve někdo postříkal cukrovou polevou. Voní a bzučí přítomnými včelami.

Pak přijdou ostře žlutozelené chomáčkovité květy javorů, barvy tak nepravděpodobné, tak "nepřírodní" že bych přírodu podezírala z chemické syntézy umělých chromoforů. Něžně růžová poupata jabloní, pomalu vybledávající, jak se zvětšují v květy. Hrušky, jejichž bílé nadýchané koule květů lemované dole špičatými lesklými lístky připomínají pugétky pro jarní víly.

A pod nimi se z uvadlých béžových trav nekompromisně prodírají ke světlu fialky. Od bílé do tmavě fialové, k nim se přidají bochánky bílých a žlutých polních bylin. Trhám si kytičku a porost pod voňavými trnkami to ani nezaznamená.

Takové je jaro u nás v opuštěných zahradách na stráních nad městem.

(Technická poznámka: Jsem vděčná za den, kdy jsem objevila focení na nízkou clonu - která tak krásně rozmaže pozadí. Nakolik je z toho nadšené publikum si netroufám odhadovat)