Bylo jaro, roztál už i ten největší sněhulák na návsi, svítilo sluníčko ale ještě nezačal rašit jediný strom, jakoby očekávaly ještě vlnu mrazů. Kolem potoka ústícím do malého rybníčka na kraji vesničky si hrála skupinka asi deseti dětí. Nejmladšímu bylo pět let a nejstaršímu třináct. Patřily do čtyř rodin, jejichž rodiče se vzájemně přátelili.

"Hoď mi ten míč", zakřičelo jedno z dětí na Pavlíka.

Pavlík do míče kopnul dost nešikovně, odkutálel se až k rybníčku

Nejmladší z dětí, pětiletá Verunka vykřikla a rozeběhla se pro ten krásný červený míč, který dostala včera k narozeninám. Pavlík stihl na svou malou sestřičku křiknout, ale v tom zakopla a spadla do rybníka. Sice jen do mělčiny, ale mokrá byla celá a míč, ten se vesele pohupoval ve vlnkách dál od břehu

Verunka se rozplakala na celé kolo.

"Musíme domů, Veru. Jinak nás už nepustí spolu ven." Rozhodl Pavlík

Vojta, nejstarší a nejsilnější z dětí Verunku vzal do náruče a pomohl Pavlíkovi odnést malou holčičku domů k rodičům.

Ráno si osmiletý Danek, syn  majitelů dřevěné chaty na protějším břehu, šel hrát k vodě a z  rákosí  na něj něco červeně zasvítilo. Vydal se pro tu červenou věc, i když si cestou nabral vody do holínek

Vody se nebál, ani se mu nezdála studená. Ale ta jasná červená mu nedala klid. Ohlížel se po nějakém klacíku, ale neviděl nic blízko a zvědavost byla veliká.

Odvážil se ještě o jeden krok. Rybník znal dobře a věděl, že v těch místech je na dně zlom. Byl proto opatrný.

"Dankůů, DAnkůůů!" ozvalo se, chlapec sebou trhnul a spadl.

Na chvíli sice sjel pod hladinu, ale rychle se vynořil a  první, co spatřil, byl veliký míč, pohupující se na hladině jen malý kousíček od něj. Několika tempy dostihl míč, obejmul ho rukama a kopajíc nohama, s míčem v náručí, doplaval až k molu, kde přistávaly rybářské loďky.

Tam už na něj čekal táta. "To bude zase mazec," blesklo Dankovi hlavou,"asi dnes nepojedeme ani na ryby, a já se tak těšil!"

Celý prokrehlý, protože jaro nebylo ještě ani v rozpuku vylezl z vody a pelasil domů, co mu drkotajici tělo dovolilo. Ale má míč a těšil se, že ho odpoledne předá Verunce.

Dostal doma vyhubováno. Za Verunkou ho ale pustili.

U Verunky bylo celé dopoledne smutno kvůli míči, holčička nemluvila o ničem jiném a nepomohla ani pohádka, že si teď s míčem hrají jezerní víly. Rodiče se už-už tajně domlouvali, že v pondělí zajedou do města, koupí jí úplně stejný a řeknou jí, že jí víly míček vrátily. Odpoledne ale přišel Danek míček vrátit.Vyskocila, setrela si slzy a bezela Dankovi vstric. Smala se a oci ji zarily radosti.

"Škoda, že jejich kamarádství bude muset brzo skončit," posteskla si Verunčina maminka.

Dankovi rodiče se kvůli práci stěhovali do Prahy a potřebovali hodně peněz na nový byt. Museli proto prodat i svou milovanou chatičku u rybníka. Všichni ve vsi to věděli a bylo jim to líto, rybářskou rodinku i jejich syna měli rádi. Ale Daněk nemusel smutnit. Měl zde plno kamarádů a od všech byl pozván na prazdniny a víkendy. Rodiče pochopitelně místní také budou vítat.

Vesnice byla jako jedna velká rodina, kde se nic neutajilo, když bylo třeba pomoci sousedovi, vzali tátové lopaty, pily, sekery, vrtačky a šli, protože věděli, že příště se jim pomoc vrátí.  A maminky bez rozdílu nakrmily drobotinu dobrotami, které upekly ve velkém množství, aby se dostalo na všechny.

"Až vyrostu, budu farmářem," prohlásil Danek s plnou pusou koláče ze zmražených borůvek od loňska. Do Prahy se mu vůbec nechtělo, nejraději by zůstal tady.

Kapitola 2

Daněk byl svým způsobem hodný a tichý chlapec, který měl problémy se seznamovat. Tady vyrůstal a byl mezi svými. Nejraději, jako ostatní děti z vesnice, navštěvoval "stařečky" takto jim říkaly děti mezi sebou, ale rodiče děti vždy posílali pomáhat ke stařečkům Mourkovým. Za odměnu u nich v chalupě večer poslouchaly zajímavé a často napínavé povídání z dob, kdy oni sami byli dětmi, a ze samého zaujetí drobily buchty nebo drobenkový koláč na prkenou podlahu, který každý den pro drobotinu babička Mourková upekla. Když celé rozrušené z vyprávění děti odešly, Paní Mourková vzala koště a s úsměvem na rtech a laskavou dlaní drobečky smetla že stolu a podlahy a jen si posteskla ach ty děti. Sami se děti nedočkali a odměnou jim byla ona venkovská tlupa deseti dětí.

O dva domy dál to vonělo vanilkou a skořicí, tam bydlela tetička Šámalová, vdova s odrostlými dětmi, která uměla péct ty nejlepší dorty a cukroví. A také, že je pekla! Na všechny svatby, na kulatiny, na křtiny nebo na objednávku od lidí z města, kde žily její provdané dcery.Tetičce se každý den něco "nepovedlo" a ty "nepovedené" kousky nasypala kolemjdoucím dětem do dlaní a nakázala jim, aby se spravedlivě rozdělily. Starší děvčata pak brala k sobě "do učení" a kladla jim na srdce, že nikdy neví, kdy se jim co bude hodit.

"Jde se k Mourkům! zavelel Pavlík. Byl to nepsaný vůdce party, pokud nebyli v dosahu ti starší.

Jdete právě včas, vítala babička tlupu dětí. Představte si, že dědeček v noci dostal kašel a teplotu, tak musí ležet v posteli a mě dnes tak bolí kolena, že nemohu ani pro dříví. Něco jsem nanosila na zatopení, ale kamna už vychladají a já se skoro nezvednu ze židle a to mám zaděláno na buchty.

Kluci ochotně nanosili dříví na celý den do kuchyně a holčičky se nabídly, že když jim babička poví, tak ty buchty dodělají. Práce šla všem od ruky a do oběda bylo vše hotové. Dědovi udělali meltu se salkem, jak to má rád a donesli s dvěma buchtama do postele. A dědeček se pustil do vyprávění. Občas sice zakašlal a musel se napít své oblíbené kávičky, ale  při tom vzpomínání úplně zapomněl, že má horečku a že musí ležet. S otevřenou pusou ho poslouchali zejména kluci. Vyprávěl totiž, jak býval letcem...

Holčičky se shromáždily v kuchyni u babičky Mourkové: "Babí, a naučíte nás malovat kraslice?"

"Naučím, ráda. Přineste si každá několik vajíček a pustíme se do toho... já tolik vajec pro vás všechny nemám! Slepičky teď nesou nějak míň.Už aby bylo jaro! A řekněte klukům, že děda už máčí pruty na pomlázky, ty se musí nařezat v zimě, víte? Jakmile se uzdraví, pustí se do pletení, ale nejlepší pomlázku si správný chlap  musí uplést sám, koupit ji umí každý."

"To jim neřekneme!" Smála se děvčata. "Ještě by s tou pomlázkou přišli na nás!"

Ale když jim to neřeknete," ztišila babička hlas, "tak celý rok zůstanete ošklivé! Pomlázka je přece na krásu!"

Děvčata se chichotala dál, ale už nic neříkala.

"A komu byste pak daly ta krásná pomalovaná vajíčka, tatínkům?" vyptávala se babička.

"A já už vím, kde seženeme tolik vyfouknutých vajíček!" zajásala Verunka. "U tety, co peče dorty!"

"Do těsta jde zvlášť bílek a zvlášť žloutek, " poučila ji Zuzka, které už táhlo na desátý rok.

"A to není žádná pravda, naše máma dává do piškotu celá vajíčka, vyšlehá ho v mixéru a je to!" přela se Verunka. "Když se ti nechce k vanilkové tetičce, protože bys jí musela pomáhat míchat krémy, půjdu sama, nebo řeknu Danovi!"

"Děvčata, přetla švitoření holčiček babička, koledníkům se dávají vajíčka celá, po koledě si je snědí nebo z nich dělá maminka pomazánku. Nepamatujete si?

"Ano ano, babičko, to je pravda," říkala horlivě Verunka, "Pavlík vloni přinesl plný košíček barvených vajíček, maminka vybrala ty nejpěknější a uschovala je, prý se nezkazí, žloudek vyschne a vznikne z něho jen žlutá kulička, která chrastí. Pak mi ukázala vajíčko, které dělala tatínkovi, ještě než byla princeznou, ale jen jeden den, víš babičko, aby se pak mohla stát maminkou. To prý tak musí být," vykládala Verunka dál celá udýchaná, protože to zvládla povykládat na jeden nádech.

"Ta vyfouklá se věší na stužky a vážou se na pruty kočiček," mudrovala Terezka, která chodila prvním rokem do školy. "Loni jsme to dělali ve školce, ale vajíčko mi cestou domů křáplo."

"A já budu jednou také princezna!" dokončila Verunka. "Babi, já mám žizeň," zaškemrala.

"Uděláme si čaj z meduňky," rozhodla babička, "když tady už máme takový dívčí klub. A já vám přitom povím, co budeme potřebovat na ty kraslice."

Zatímco stařenka stavěla konvici s vodou na plotýnku, vykládala, že si mají říct mamince, aby jim schovávala šlupky z cibule, ona prý má barevný vosk, kterým zdobila vajíčka ještě za mlada. "Ale musíte být opatrné, mohla byste se spálit." Varovala babička dívky.

"Dobrej!" ozvalo se zpoza dveří, "Je tu Verunka? Má jít okamžitě domů!" Nepříjemný přísný hlas za sebou bouchl dveřmi a děvčata oknem zahlédla jen hnědý plášť s kapucí.

"Sama nepůjde," řekla babička. "Ať s ní jde Pavlík, zajděte pro něj, holky. Tak malá holčička se nesmí potulovat sama a ten člověk se mi vůbec nelíbil. Kdo to byl?"

"Nejsem si jistá, ale myslím ten pán co bydlí jak jsou ty vrby za rybníkem, v tý divný chalupě", odtušila Bety, ale už nahlas neřekla, že se ho vždycky bála a od malička před ním utíkala a že doma jí o něm rodiče nechtěli nic říct.

"Proč by pro Verunku posílali zrovna jeho? To je opravdu moc divné! Verunko,  půjdeš domů s ostatními!" rozkázala babička. "Jestli tě maminka opravdu shání, nemá to k nám tak daleko."

Ale Justýnka vytáhla mobil a zavolala Verunčině mamince, byla to její teta.

Verunka jen kulila očka a nezmohla se na slovíčko.A pro jistotu, zatímco Justýnka volala tetě, se schovala babičce Mourkové za zastěru.

"Maminka ti vzkazuje, aby ses vrátila domů s Pavlíkem a ostatními," řekla Justýnka. "A tomu divnému člověku nemáme věřit ani slovo a držet se raději pohromadě."

Děti se rozloučily a společně šly domů. Nejprve vyprovodit Verunku. Začalo se stmívat.

Kapitola 3

"Už jsem si myslela, že je klid," řekla ten večer Verunčina maminka tatínkovi. "Já chci odtud pryč! Abych se teď bála o děti, a o tu malou nejvíc, víš, jak je důvěřivá! Odstěhujme se!

"A kam bychom šli?" zeptal se tatínek,"farma nás živí, zatím se nám vede dobře. Ve městě bych nesehnal práci a o co je tam bezpečněji? Verunce vysvětlíme, aby nikam nechodila sama. Hrát si může i s Justýnkou.

"A měli bychom zjistit, co je ten chlápek zač - přece to neřekl jen tak, pro nic za nic... Vůbec se mi to nelíbí." Všelijaké představy se začaly ženě honit hlavou a neudržela se a vykreslovala je nahlas. "Chce ji utopit, určitě na ni číhá, je tak maličká, nebo ji chce zavřít a  a.."
"Přestaň", řekl tatínek. "No, já to zjistím." Pomyslel si, že za ním zajde.

"Tak to udělej, ale rychle!" vykřikla maminka. "Dobře víš, že to tady už jednou bylo!"

"Nepřeháněj, vždyť vylekal jen pár ženských, nikomu nic neudělal, prostě neměl všech pět pohromadě a to bylo všechno."

Chalupa na konci vesnice byla ošuntělá, zvenčí vypadala, jakoby v ní nikdo ani nebydlel, jen kouř, valící se z komína, prozrazoval, že uvnitř se topí.

"Nemá ani na pořádné uhlí," pomyslel si Verunčin tatínek a rázně vzal za kliku.

"Co je?" ozvalo se zevnitř a líný starý pes se zvednul na chodbě ze své rohože a prohlížel příchozího. Nebývali hosté častým zjevem v tomto domě!

Pan Brodský vešel dovnitř. Tma a divné vůně podtrhly podivínskost celého místa. Starý muž stál skloněný nad kamny a cosi míchal, plno divných lahviček kolem.  "Co chcete?"

"Já se ptám," vzmužil se Verunčin otec, "proč jste vystrašil naši dceru? Nechte ji na pokoji!"

"Byla v nebezpečí. A teď jděte!" nevrle odvětil muž a míchal dál.

Pes štěknul a tatínek v rozpacích vycouval. "Opravdu moc divný člověk," soudil.

"Obávám se, že větší nebezpečí by dcerce hrozilo, kdyby vás poslechla," řekl nahlas.  "Dejte jí pokoj, a ostatním dětem taky. Jinak by mohlo policii zajímat, co tady vaříte."

"Nepleťte se do věcí, kterým nerozumíte. Sbohem."

Brodský byl celý nesvůj. Nerozumněl ničemu. Vzpomněl na slova babičky - dokonči, co začneš - vzmužil se. "Musím vědět, co se děje! Co hrozilo Verunce?"

Žádná odpověď. Dědek stále míchal, syčela pára a vítr za oknem. Tatínek se díval na kabát s kapucí na věšáku a věděl, že je na prazvláštním místě.

"Tak jak? Řeknete mi něco?"

Dědek se otočil, podíval se zpříma a odpověděl: "Vy se staráte o věci časné. Já mluvím se zemřelými. Hodně jsem se dozvěděl. Nechtějte víc. Narušujete můj klid! Běžte pryč a dejte mi pokoj!"

Tatínek odešel, nebyl o nic klidnější než před tímto setkáním. Ne, pedofil, to on asi není... ale nějaké rituály? V hlavě zmatek.. A mám mu věřit? Co by se holčičce mohlo stát? Šel domů a najednou mu události minulého měsíce připadaly zvláštní...

Nejdřív si vzpomněl na ten míč. Červený, kulatý, nic zvláštního na něm nebylo. Ale Verunka kvůli němu spadla do rybníka. Neumí plavat. A hned na druhý den kvůli stejnému míči spadl do stejného rybníka i její kamarád Danek. Ten sice plave jako ryba, ale vodou nasáklé  šaty ho mohly stáhnout pod hladinu. Nebýt míče.Tatínek nikdy nevěřil ničemu, co neviděl. Poslušně chodil na Dušičky pálit svíčky na hřbitov, protože to dělali všichni a s manželkou by nevydržel. Stejně tak chodil, do kostela, protože jeho Marie byla vychovávána ke zbožnosti. A kartářky, duchové? Žvásty pro pověrčivé ženské!

A až se odstěhují Hnízdilovi do Prahy, bude muset Verunka chodit sama do školky... Danek a jeho sourozenci tu nebudou, a na této straně rybníka na konci vesnice už nikdo nebydlí... přemítal tatínek."Malá bude všude chodit s Pavlíkem," uzavřel to sám v sobě. "Kluk se už teď ošklebuje, že za ním Verča chodí jako ocásek. Já mu dám ocásek! Hezky ji dostane na starost, já také míval kdysi na starost svou sestru. "

Večer, když děti dávno spaly, tatínek s maminkou probírali vše, co je napadlo, venku fičel vítr, mihotaly se stíny a dlouho nemohli spát. Děti ale spaly tvrdě a spokojeně.

Do rána napadl sníh. Nebylo ho ani na sáňkování, ani na koulování. Bylo ho jen tak pro zlost. Maminka vnutila Pavlíkovi čepici a Verunce dokonce i rukavice. Pavlík sebral z kouta tašku, hodil si ji přes raměno a zavelel:"Jdeme, ségra."

"Já chci za Justýnkou,"škemrala Verunka.

"Nic takového," odsekl Pavlík, naštvaný, že kvůli divnému dědkovi s kapucí bude už napořád vodit sestřičku do školky a ze školky, nebude moct ani zahrát si fotbal na školním hřišti, a že by šli po škole s kluky na průzkum starých stavení, k rybníku  nebo do lesa, to už vůbec ne, ledaže by Verču táhl s sebou, a ta pokaždé všechno vyžvaní!

A protože to byl kluk praktický, napadlo ho, že to sám prozkoumá, to by v tom musel být čert! Někteří kluci ze školy bydleli v sousedství té divné chalupy. Patřili k jiné partě než Pavlík, ale  znali se i z fotbalových zápasů.

"Tý Kubo," zeptal se Pavlík odpoledne kamaráda, "znáš toho starýho pána, no toho dědka, co bydlí tam vzadu u rybníka?"

"Nó, trochu, spíš ne, nikdo nevíme co je zač." S nechutí odvětil Kuba, a vůbec se mu do toho nechtělo. Kdyby přiznal, že všichni kluci tento dům obcházejí obloukem, byl by za bábovku, a to před Pavlíkem nechtěl.

" Naši mi kvůli němu zavěsili na krk Verunu. A to bych ani nemohl chytat v bráně," posteskl si Pavlík. "Valím pro ni do školky, čau."

Kuba se zarazil, nikoho lepšího, než Pavlík, neměli. "Zeptej se velkého Vency, ten mu chodí na hrušky, snad něco zahlíd´," křičel za odcházejícím Pavlíkem.

Venca nic neříkal, ale pak hodil ramena a Pavlíkovi řekl: "No, jestli máš kuráž, přijď v půl šestý k hrázi. Něco ti ukážu."

Pavlík horlivě přikývl, ale vůbec nevěděl, jestli ho doma pustí a co si vymyslí za důvod.

Dumal celou cestu, ale nakonec ho zachránila čtyřka z matiky. Hrdinně ji ukázal tátovi, vyslechl si kázání a prohlásil, že mu Venca slíbil, že ho tu matiku doučí.

Pavlík se vydal k hrázi rybníka. Je to kousek, loudal se, až zahlédl z druhé strany Vencu. Nezapomněl a přišel! Byl rád, kdyby nedorazil, nechtěl by se teď potmě toulat po venku, jako že se učí matiku. Tašku se sešity schoval do křoví.

"Ahoj" "Čau!" vyměnili si kluci pozdrav a Venca se ptá -  "tak co, ještě se nebojíš?"

"A proč bych měl?" vytáhl se Pavlík.

"Tak to ještě nevíš, do čeho lezeš," odhadl Venca. "Kutí tam hodně podivné věci, nikdo neví, co... Ale klid. Vyzkoumal jsem, že jak se zabere do té své práce, nedává moc pozor."

"A jak to, že tě vůbec pustili, špunte?"

"Řek´sem, že mne doučíš matiku."

"Ty seš geniální!" plácl  Venca Pavlíka do ramena. "Jestli nás dědek nečapne, zvládneme pak i matiku. Ale za to mi zařídíš, aby Kubovu ségru Milunu pustili v sobotu večer se mnou do kina. "

Pavlík v tuhle chvíli by slíbil cokoli: "Nakonec, Kuba může doma říct, že jde do kina se sestrou," přemýšlel nahlas, "to by moh´, dal jsem mu přece opsat diktát. Třeba bych šel s ním a koupíme si lístky do jiné řady, né? Ale nejdřív si musím opravit tu matiku, aby mne pustili. "

"Teď hlavně mlč," sykl Venca. "Ať se děje, co se děje, radši si ukousni jazyk, jasný?"

"A co ten pes? Neprozradí nás?" šeptal Pavlík. "Ne, je starej, hluchej a línej. Ale stejně dávej pozor."

Prolezli latěmi napůl shnilého plotu a proplížili se potemnělou zahradou k domku. Svítilo se v jediném okně, jako obvykle, ale nebylo to světlo elektrické žárovky... Pavlík vylezl na hromadu dříví  opřenou o zeď a zvědavě nakoukl dovnitř.

Venca nejdřív zamířil ke psí boudě a vytáhl z kapsy pytlík s kuřecími kůstkami. "Vem si, Azore," řekl šeptem psovi, "tolik bašty najednou, to ti tvůj páníček nedá, viď?" Podrbal psa za ušima. " Buď hezky tiše a papej, příště ti zase něco donesu."

Moc toho neviděl. Venku bylo příšeří, v celém tom nepořádku tak nic moc nerozeznával. Vůbec mu to nepřipomínalo maminčinu kuchyň. Dědek tam nebyl. Na stole plno nádobí, sklenic, hadrů, na stěně si všiml plátěných pytlíků, a na druhém stolku - tam viděl nejspíš hromadu svíček, hromadu vosku - asi se tam svíčky často pálí.

"SSS," Venca posunkem zavolal Pavlíka k sobě do úkrytu za zdí kůlny.  "Máš ty rozum?"spílal mu šeptem. "Dědek se za chvíli vrací z hospody. Chodí si tam na guláš nebo na polívku, ještě než se začnou scházet chlapi. Hostinský je asi jediný člověk ze vsi, kdo se s ním baví! "

Vtom vrzla branka a v průchodu se objevila přihrbená postava s kapucí.

"Vidíš, právě včas," stačil zašeptat Venca.  "Počkáme, až děda vejde do domu a zabere se do té své podivné práce."

Stmívalo se víc a víc a kluci popolézali k okýnku. Tam se mihotaly stíny a a občas zahlédli dědka, jak něco přenáší sem a tam, nakonec usedl ke stolu, ale byl k nim zády. K druhému oknu bylo nemožné se dostat - jen Venca, když se natáhl, trochu viděl, ale Pavlík byl moc malý.

"Pojď domů, nemá to cenu," navrhl Venca. Ale Pavlík prosil:" ještě chvíli".

Venca si ho tedy vysadil na ramena. Pavlík třeštil oči, nos nalepený na skle. Ve tmě osvětlené jen světýlky svíček viděli, jak dědek odlil do kotlíku z nějaké baňky. Kuchyň se rázem zamlžila hustým dýmem. Dědek poslepu zamířil k oknu, otevřel je dokorán, štiplavý kouř se vyvalil ven, zaštípal výzkumníky do očí a donutil je k úprku.

"Já vám dám šmírovat mi tady, prevíti!" křičel za nimi dědek. "Snad jste si nemysleli, že o vás nevím! Já vím všechno!"

"Viděls," ušklíbl se Venca. "Takhle je to pokaždé. Něco tam přilije, po čem se rozkašleš a slzíš ještě půl hodiny. A co tam doopravdy kuchtí, to ví jen on sám a možná ještě hospodský. Běž domů a nezapomeň na tu svou matiku. Zítra je taky den."

Kluci běželi každý svou cestou domů a Pavlík věděl, že bude vodit Verunku raději do školky každý den, než aby znovu šel k dědkovi k oknu a pak kašlal a slzel, a kdoví co by se mu ještě mohlo přihodit. Třeba by tam hodil do baňky nějakou srašlivou bylinu a mohl by, mohl by... hurá, už je skoro doma. Vzpomněl si - ještě ty sešity v křoví, musím se vrátit.

Jenže s těmi slzami v pálících očích ne a ne najít ten keř, kam je schoval! Nakonec ho přece našel a uzimený a zablácený se došoural domů. "To bude mazec," strachoval se už předem.

A to ještě netušil, co za překvapení ho čeká!

Tatínek už stál ve dveřích, rákosku v ruce, a volá: "Tak matika? Venca? Doučování? Já ti nandám matiku, ale na zadek! Jak to, že nám s maminkou lžeš?"

Pavlík si vzpomněl na Vencu a raději se kousl do jazyka, než by se rozbrečel. Věděl, že když tatínkovi nebude odporovat, výprask nebude tak hrozný. "Já nelhal, Venca slíbil, že zítra...zeptej se jeho," vzlykl nakonec, ty rány rákoskou ho přece jen pálily.

"Byl jsem u Vency doma. Řekli mi, jak to je. Někam se spolu toulat - kde jste byli? Co to má znamenat?" Přestal s bitím, viděl, že Pavlík je i tak nějak vystrašený a doposud nikdy nic podobného neudělal.

"Nelhal bych vám, jenže vy byste mne nikam nepustili, a já to potřeboval vědět! I tu čtyřku jsem dostal ne proto, že bych neuměl, ale proto, že mám starosti! A tati, není to jedno, zda lžu nebo mluvím pravdu, když teď nesmím ani na fotbal, ani s kluky ven, jakobych  nevímco provedl?"

"No tvoje starosti! Poslouchat budeš, doma se učit! Podvádět se nesmí, to si zaoiš za uši."

"Tak už ho nech", vložila se do zvýšené debaty maminka. "Pavlíku, pojď se, co máš za starosti? A už nebreč." Přivinula ho k sobě, jak jen to maminky umí, Pavlík se rozeštkal a odtáhl se od maminky a utekl do svého pokojíčku.

"Nikdy nebudu bít svoje děti, nikdy!" vztekal se a mlátil pěstí do polštáře. "Táta má stejně radši ta svá zvířata, než nás! Poslouchat, nepodvádět...Copak dospělí nám vždycky říkají pravdu? Lžou nám, a ne, že ne!"

"Jediný, kdo tady doopravdy nelže, jsou babička a děda!" vzpomněl si Pavlík na Mourkovy jako na spásu. "Když k nim po škole odvedu Verunku a řeknu jim, že pro ni zase přijdu, mohl bych třeba něco zjistit...A možná by i děda Mourek něco věděl! On se nikoho nebojí, vždyť byl letec!"

Kapitola

 

Děvčata se pomaloučku trousila k Mourkům, každá si nesla v košíčku nebo v tašce několik natvrdo uvařených vajíček. Pavlík se neochotně táhl za Justýnkou a Verunkou, tentokrát je dostal na starost obě a neměl z toho velkou radost, ale docela se mu i hodilo, že si bude moci promluvit s dědou Mourkem osamotě.

U Mourků babička děti jako obvykle uvítala se širokým úsměvem, ale trochu smutný. "No jen pojďte dál, děti, pojďte, ale buďte dnes tišeji, děda spí."

"Spí?" divily se děti, vždyť už bylo kolem čtvrté, a to obvyklé poobědové zchrupnutí míval děda za sebou.

"Není mu moc dobře. Tak jen pojďte, pojďte dál. Chlapci, přineste dříví, zatopila jsem dnes ještě v kamnech..." a kluci se už hrnuli do kůlny.

Byli tři. Jeden nabíral z hromady a podával druhým. Byla to jen chvilinka. Nabídli se, že trochu dříví naštípou. Pavlík využil chvilky, a že se podívá na nemocného dědu. Dovolí paní Mourková?

"Dobře. Jdi za ním a dones mu tenhle koflík s lipovým čajem," podala mu babička hrnek s teplým nápojem a Pavlík šel do ložnice.

Našlapoval po špičkách, aby dědu nevzbudil, ale děda už byl vzhůru.

"Pavlíku, podal bys mi, prosím tě, noviny?" ukázal na poličku, kam je babička obvykle ukládala. Pavlík ochotně vyskočil a přinesl noviny i brýle.

Děda se napil lipového čaje: "Ještě mne trápí kašel, pan doktor mi nařídil ležet, na pomlázky si letos asi počkáte. Ale co ty? Na nose ti vidím zvědavou otázku, tady na špičce ti sedí."

"Víte, dědo, asi se budete zlobit...Byli jsme s Vencou na výzkumech v té podivné chalupě."

"Proč bych se měl zlobit, také jsem býval kluk... A co tě k tomu vedlo? Samo sebou to určitě nebylo."

"Naši se bojí o Verunku, víte, jak tady pro ni přišel ten dědek s kapucí."

"No a nemohl o nás vědět, a přesto věděl - foukl na nás něco štiplavého z okna. Co tam dělá?"

"A nesněžilo ten den?" zeptal se děda. "Tak to jste, pánové, nejspíš nechali ve sněhu stopy. On dobře ví, že mu tam chodí leda tak zvědaví kluci. Je to podivín a vždycky byl. Vychovávala ho jeho stařenka, bylinkářka. Ale bát se ho není proč." Děda se rozkašlal, dlouhé mluvení ho unavovalo.

Pavlík podal dědovi hrnek s čajem:"A co mohl chtít Verunce?"

Děda si upil z čaje: "Ruda Prospal, tak se jmenuje. Chodil se mnou do školy. Možná mu Verunka někoho připomínala. Míval sestřičku Marušku. Umřela na záškrt, tenkrát ještě nebylo žádné očkování. Pomníček má na hřbitově, je tam v rámečku její fotečka. Ruda jí tam nosívá květiny."

Pavlík si usmyslil, že na hřbitov zajde. Ale ne sám! To nikdy! Snad s Vencou. Naklepal dědečkovi polštář a vrátil se mezi hochy. Pomohl vyrovnat naštípaná polínka avrátilio se společně do světnice, kde už bublala voda v konvici a babička vybírala vhodné bylinky pro děti.

"To víte, sobě si vařím kafe z melty a dědovi jen kontryhel s heřmánkem, musím najít něco, co chutná vám. Černý čaj mi došel."

"My máme doma ještě spoustu lipového květu," vzpomněla si Betynka. "Doběhnu pro něj, vždyť je to k nám jen kousek."

"Kluci, jděte někdo s ní," nařídila babička.

Pavlík se samozřejmě přihlásil hned první, co kdyby se cestou něco zajímavého přihodilo?

Vzali si jen bundičky a běželi celou cestou. Bětčina maminka ochotně svěsila  velký plátěný pytel a odsypala z něj do plastové tašky suchý květ, vonící po medu. S úlovkem se vraceli Mourkům a byli už kousek od domku, když Pavlík najednou zahlídl známou kápi...

"Jdu za Honzou Mourkem," houklo to na děti zpod té kapuce. "A vy běžte radši domů."

"My neseme babi Mourkové lípový květ," nedala se prostořeká Betynka. "Viď, Pavle?"

"No, to neseme", Pavlík sklápěl hlavu, aby byl méně napadný, nechtěl být poznán.

Bety ho zatáhla za rukáv a rázně vzala za kliku.  Vběhli dovnitř a Bětka hned podala babičce Mourkové tašku s lípovým květem.

"Je tady ten divný pán, co chodí pořád v kapuci," šeptala tak nahlas, že to bylo slyšet snad i venku. "A prý chce něco dědovi."

"Babi, pusť ho ke mně, máme si co říct...a snad i odpouštět," ozval se děda. "Možná už nikdy k tomu nebudeme mít příležitost."

"Nemluv tak, Honzíku," napomenula ho babička, ale dveře otevřela.

Za nimi však nikdo nestál.

Babička zakroutila hlavou, zavřela dveře a vrátila se s dětmi do světnice. Po chvilince slyší z dědečkovy ložnice rozhovor dvou mužů. Trhla sebou a rozlila  z konvičky čaj, který právě nalévala do hrnků. Vždycky dbala na pěkné stolování. Děvčata si dál povídala a jedna z dívek podávala hbitě hadr na otření stolu a druhá dávala pryč polité prostírání. Ničeho si nejspíš nevšimly. Babička jen pokývala hlavou a říkala si, tak přeci, přeci jen je to stejné jako dřív... Jenom Pavlík s Betynkou si povídali, že je divné, jak dědek rychle zmizel. Nevěděli, že už je u dědečka, a to bylo dobře, museli by se vyděsit, když kolem vůbec neprošel...

Bylo to s podivem, ale do rána se dědovi udělalo líp. Zda to byl ten lípový květ od Bětčiny maminky, nebo to jeho choroba při pohledu na sluníčko vzdala, mohly děti jen hádat. Ale potěšil je babiččin úsměv, i ta vajíčka, co jim namalovala a rozdala jako předlohu.

Dědeček ráno vstal z postele a jen káravá slova babičky mu nedovolila se převléci do obvyklých šatů. Vzal si župan a šouravě si došel ke kuchyňskému stolu.

"Tak co jste si to včera povídali?" začala babička rozhovor. Byla moc ráda, že je jejímu muži lépe. Včera nenápadně jak přišel, tak i dědek od rybníka odešel - nebo spíš zmizel, a děda klidně spal. Ale teď byl dobrý čas vrátit se nejen ke včerejšku, ale i k celé minulosti, které se celá léta vyhýbali.

"Jen jsme vzpomínali. Na dětství, na školu..." Děda se usmál. "Měli jsme si promluvit už dávno.  Všichni jsme se ho báli, byl pro nás vnuk čarodějnice. "

"To není všechno, co ještě máš za tajemství?"

"No, bábi," mrknul děda, "to víš, že trochu toho čarování pořád umí."

"Byli jste kamarádi, jistě jste měli i nějaká společná tajemství."

"Tajemství, které mají kluci, se holkám přece neříkají. Co jim tenkrát umřela Maruška, přestal se Ruda bavit i se mnou. Jeho stařenka ji přežila jen o dva roky. Rudu jí odvezli do dětského domova. Kdyby chtěl, byl by mi napsal, adresu znal. Pak jsme se viděli až tady, když si koupil zpátky tu jejich chalupu."

"Ale ta jeho babička, myslím, že sem za ním ještě jezdila, dokud žila, ne? Vždycky spolu za tmy někam chodili a nám se čím dál tím víc nelíbilo to jeho podivínství... no, nebála jsem se, ale ta jeho tajemnost, nevrlost, a ... Nejezdil on někam do nějaké duchařské skupiny?" ptala se babička, i když odpověď znala. Chtěla z dědy vytáhnout víc, a nejvíc ji zajímalo, proč se tak divně chová k dětem.

"Pokud někam jezdili, tak se Ruda nikomu nesvěřoval," dost neochotně odvětil děda. "Stařenka měla pohnutý život, muž jí umřel v dolech, dceru i zetě jí zastřelili Němci, upnula se na vnoučata. Když sem dorazila ta ošklivá epidemie, zachránila dítě kdekomu a vlastní vnučce nedokázala pomoci...Nedivil bych se, kdyby se snažila navázat spojení se záhrobím. A Ruda to také neměl lehké, místo, aby si hrál, musel stařence pomáhat na poli a na zahradě. Pak přišla padesátá léta, ošklivá doba, i ten kousek pole za domkem jim kdosi záviděl. Stařenku obvinili, že po vesnicích šíří pověry a tmářství a tahá lidem peníze z kapes. Rudu jí vzali, dovolili mu jen vyučit se horníkem a musel jít dělat do stejného dolu, kde mu  zahynul dědeček. No, a pak ještě," děda se nějak rozpovídal a hleděl u toho do dálky, " ještě tam byla ta Vlastička, krásná, štíhlá, veselá. Všichni mu ji záviděli. Ale jen krátce."

Děda se rozkašlal, a to ho zarazilo, jestli nepovídá příliš... Nu což, když jednou začal, tak to dopoví.

Manželka mu podala šálek s vlahým čajem a trpělivě čekala. Trpělivá - to ona uměla být!

"Měli před svatbou, ale Vlastička si ho nakonec nevzala, protože jejím rodičům nějaká dobrá duše donesla klepy o jeho stařence. Až mnohem později se Ruda dozvěděl, že s ní má syna Zdeňka. Klukovi  byly čtyři roky a "táto" říkal někomu úplně jinému...." Děda se zase napil čaje.

"Po Rudovi chtěla Vlasta jen výživné, protože ten její nemínil živit cizí děcko. Ale Zdeněček nesměl s Rudou ani na krok. Naposledy ho viděl jen zdálky, když ho Vlasta  poprvé vedla do školy. Pak se někam odstěhovali. Ruda znal jen číslo bankovního účtu, kam posílal na syna peníze. Zanevřel pak na ženy, na děti i na celý svět."

"To je mi moc líto, no, jsou všelijaké osudy.

No ale s tím spiritismem - on to dělá, viď, a asi něco ví i o těch dětech... Neřekl, proč hrozilo nebezpečí té maličké? Verunce?"

"Nejspíš viděl, jak ta maličká spadla do rybníka. U stejného rybníka jsme si hrávali jako děti. Bylo to brzy na jaře, řezali jsme proutky kočiček. Marušce uklouzla nožička a spadla do vody. Vytáhli jsme ji, nebylo tam hluboko. Jenže nastydla. A než se z toho nastuzení vyléčila, chytla tu ošklivou nemoc." Děda se odmlčel. "No, a doma si vaří lektvary a svítí svícemi, aby ušetřil za proud. S kým si u toho povídá, nevím, ale říkal pan Vajátko, že ho vídá, jak chodí na hřbitov, a tam si něco mumlá a rozhazuje něco po hrobech. Ale vždycky je tma a žádný pořádný křesťan, " děda se znovu musel napít, "žádný pořádný křesťan v tu dobu na hřbitov nechodí. A o úplňku - no vidíš, teď mi to došlo, byl úplněk, jak tu nechal vzkaz Verunce! Snad provádí nějaké obřady... Ale nic nebezpečného. On je Ruda spíš blázen, než čaroděj.  Ale Verunce by neublížil. To on zřejmě hledal kouzelné kvítí, které smí utrhnout jen dětská ručka. A já asi vím, co to mělo být. Na tom velkém dubu u pumpy, kde báby berou vodu na zalévání kytek, roste spousta jmelí." Děda se zhlboka nadechl. "Už to jednou kdysi udělal. Bylo to o dožínkách, rodiče jedné dívenky měli už upito a Rudu požádali, aby odvedl dcerku domů,  měl to při cestě. Jenže on to vzal zkratkou přes hřbitov a tam tu holčičku požádal, aby mu utrhla kytku, co roste u zdi márnice. Zrovna byl úplněk, psiska vyla na měsíc a holka z toho byla vyděšená k smrti. Nechtěla na hřbitov ještě o Dušičkách. Dlouho se o tom tady mluvilo, jistě to víš lépe, než já..."

"Tak to mu ty děti teda pěkně utekly", zasmála se babička. "Škoda, že chodí tak zakaboněnej, je mu asi smutno na světě. I ten jeho starý pes už je hluchej. Řeknu dětem, ať se ho nebojí, ale stejně se mu mají radši vyhýbat. Těm jeho duchařinám nevěřím, třeba neškodí, ale podivný to je dost a dost. "

"Je sám, máš babičko, svatou pravdu, ani toho syna nezná. Ale což, až mi bude líp, půjdu si s ním fajfku zabafat."

"Já ti dám fajfku, s tvými plícemi! Ale jedno pivko ti neuškodí," usmála se babička. "Prý chodí za hospodským na guláš, vybrebetil mi Pavlík..."

"Nosí mu za ten guláš extrakty z bylin do likérů a mazání na klouby. Kytky si pěstuje na zahradě. I když to tam vypadá jako houští, všude roste nějaká bylinka.  Pak se lidé ještě diví, že je vzteklý, když si mu tam chodí pro trávu pro  králíky! A to, co tuhle pustil na kluky, byl nejspíš výluh z černého pepře, co se dává i do sprejů. Víš, babi, ono je to myslím vina nás všech, že se děcka bojí i tam, kde jim nic nehrozí. V pohádkách je to samá zlá čarodějnice nebo čaroděj,  v televizi je to samý mord a  i ten farář v kostele je straší ďáblem. A to ještě kluci nemusí ani na vojnu, kde by je už naučili odvaze. Co to pro nás kluky bylo, jít o půlnoci na hřbitov? Zkouška odvahy jsme tomu říkali! Však já si je vezmu do parády," těšil se děda. "A začneme pletením pomlázek hned příští neděli. Do Velikonoc nám chlapům už mnoho času nezbývá."

Babička se jen usmívala.

kapitola

Přišly Velikonoce. Krokusy a zlatý déšť kvetou ve všech zahrádkách, ale je stále zima a na Bílou sobotu se zdá, že snad i spadne pár vloček bílého sněhu. Děti mají prázdniny a moc se těší na pondělí, až společně půjdou koledovat ke všem sousedům. Radost jim kalí jen stěhování Danka. Ale což! Rozloučí se s kamarádem. Honem každý potajmu vyrábí nějaký dáreček na památku.

Pavlík upletl dvě krásné pomlázky, tu povedenější se chystal věnovat Danovi. Hned, jak  spatřil Hnízdilovic bílé auto stát před ještě neprodanou chatou, běžel tam, aby ho ostatní kluci nepředběhli. Byl na ně naštvaný, že uvěřili Vencovi! Venca samozřejmě vyžvanil Miluně, kde byli a proč, ze sebe udělal hrdinu, který všechno vypátral a zařídil, a z Pavlíka sraba, který vzal nohy na ramena, ještě než přelezli Prospalovic plot!  A ještě ten děda Mourek s tou zkouškou odvahy...

"Večer u nás, a vem si s sebou i baterku,"  stačil pošeptat Dankovi, než  k nim přišla paní Hnízdilová a nabídla mu koláčky. Pavlík ještě vůbec netušil, jak se jim povede utéct a na co se před tatínkem vymluví, také dobře věděl, že úplněk už byl, ale co na tom, nějaký den sem nebo tam? A Dan bude mít v té Praze novým spolužákům o čem vyprávět!

Byla neděle večer. Verunka se smolila s barvením vajíček, zato mamince to šlo od ruky nádherně. Pavlík přecházel doma jako na trní, nakonec se vymluvil, že ho bolí hlava a že si půjde do pokojíčku lehnout. Odmítl maminčinu starost s čajem, jídlem, řekl, že se chvilku prospí a vrátí se. Tak jen dál sklonila hlavu nad vajíčky, malovala precizně voskem a Pavlík doufal, že aspoň na chvíli na něj zapomene. Měl to vymyšlené. Vklouzne ven a musí se rychle vrátit - však to není daleko.

Okno do dvora nebylo vysoko a naštěstí nenapadl ani ten sníh, jímž vyhrožovali v televizi. A Dan byl přesný jako Pavlíkovy hodinky, které dostal, než šel poprvé do školy.  I tu baterku měl. Pavlík si obul boty, které si odpoledne propašoval pod postel, natáhl na sebe starou bundu, v níž měl dovoleno běhat venku, a vyrazili.Pavlík už takový strach neměl jako minule, ale přesto byl ostražitý. Šli opatrně, baterku sice měli - ale vždyť by se s ní prozradili! Ta je jen pro případ největší nouze.  "Už jsme u hráze," podotkl Danek a oba se podvědomě skrčili a Pavlík vlastně ani nevěděl, co  má od dnešního dne očekávat. Nu což! Je to lepší bobřík odvahy, než jít na hřbitov!

Plot začínal kousek od hráze, známou díru našli rychleji, než doufali. Prolezli jí až k okýnku,za nímž se děly ty podivné věci.  Azor ani neštěkl, a to bylo dobře, protože by byli odhaleni dřív, než vůbec s něčím začali! Na stole svítily svíčky, postavené do kruhu, uprostřed byla otevřená kniha a váza s květinou, vypadalo to tam jako o prazvláštní slavnosti.  Jen dědek s kapucí míchal ty své podivnosti u plotny.

"Velikonoce", blesklo hlavou Pavlovi, a vzpomněl na Erbena, že se cosi ve škole učili o otvírání hrobů právě na Veký pátek. Ale dnes už je neděle! Ráno byli celá rodina v kostele, na Boží hod velikonoční tam chodí celá vesnice. Ještě si vzpomněl na trapas, jak někomu zvonil při mši mobil...

Za oknem to vypadalo nějak slavnostně, i když nepořádek byl stále stejný. I Danek koukal s otevřenou pusou, jak dědek se vztyčil v celé své velikosti s rukama nad hlavu, kápě se mu sunula vzad, a bez jakéhokoli varování světla sama zhasla.

"Čekal jsem vás", hlubokým hlasem řekl dědek. V každé ruce držel za límec u svého stolu jednoho kluka.

" Nečekal bych ale, že i o svátcích někdo přijde na výzvědy. Přišli jste mi popřát? Nebo mi snad chcete něco říct?"

Pavlík sebral všechnu odvahu: "Předně vám chceme s kamarádem popřát hezké svátky, pane Prospal. A až budete potřebovat nějaké kvítí, které si nemůžete utrhnout sám, řekněte si mně a ne Verče. Radši totiž půjdu o půlnoci na hřbitov, než mít pro nic za nic domácí vězení."

"Hmm, tady má někdo kuráž..." Ve tmě se rozsvítil jen jediný plamen svíčky a hned zase zhasl. "Chtěl jsem se na takového odvážlivce podívat."

"Mám pro strach uděláno," tvrdil Pavlík, i když měl malou dušičku. "Bojím se jen táty, že to od něj schytám, až zjistí, že nejsem doma. ""Já se zítra stěhuju, tak jsem ještě chtěl vidět, co to tady, no, co jako tady děláte. A jak se máte." Honem přidal větu Danek, přece všem bylo stejně jasné, že tady kluci šmírují.

Chlap se rozesmál : Ty máš ale vyřídilku! Tak dobře.  Odpuštěno. Ale jen pro dnešek, protože je svátek, a protože jste byli ke mně slušní. Pojďte, uvařil jsem vám čaj."
Vylekaní kluci si sedli ke stolu a koukali na tekutinu, kterou jim dědek nalíval. Nevonělo to jako doma.

"Bojíte se, co to je? Správně! Však bys, ty mladší, zasloužil! Málo tě to minule štípalo?"

Pavlík odvážně olízl: "Máta."

"No ano, a co sis myslel? Moje zahrada je samá bylinka. Proto nemám rád, když se mi po ní chodí, jak se komu zlíbí.  Tu díru v plotě budu muset konečně spravit. Příště račte zaklepat, jako každý, kdo ke mně  přichází v dobrém.  A teď sbohem.  Ven jděte pěkně po chodníčku a brankou, a nepošlapejte mi kytky.

"A - proč tu jste tak sám?" Pavlík se ještě otočil s otázkou a bál se, že dostane za ucho.

"Měl jsem taky chlapce, a nemám. Běžte!" houkl dědek a kluci pelášili pryč. Už byli před Pavlovým domovem, tak se vydýchali, nic neříkali, a kždý si hledal co nejtišší cestu do svého pokoje.

Pavlík to měl jednodušší. Okno bylo pootevřené, vklouzl dovnitř a pečlivě vytřel všechny stopy na koberci. Danek musel po špičkách obejít rodiče, kteří si venku před chatou udělali rozlučkový ohýnek  s přáteli z okolních chat.

Nakonec oba to zvládli, po Pavlovi se nikdo nesháněl, nakonec jak byl hladový, sám přišel do kuchyně, kde maminka právě stírala s hotových vajec vosk horkým hadérkem a Verunka na ně jen kulila oči. "Už ti je líp"? zeptala se maminka, "za chvíli udělám malou večeři."

Po Dankovi byla sháňka, ale vše dobře dopadlo, přišel k ostatním, že si jen chystal poslední věci na stěhování.Ráno kluci vyrazili na mrskut, celá parta pohromadě. Nejdřív obešli rybník, u chatky si vyzvedli Danka a společně obcházeli chalupy. Nakonec se zastavili i u Mourků. Děda už vesele pobíhal kolem chalupy. "Na mrskut jsem už sice starý, ale ty pomlázky vám upletu i příští rok," slíbil.

"A pojďte taky dál, babička je přece také holka, ne? A vajíčka umí malovat nejhezčí ze vsi!"

Kluci na sebe pohlédli, neuměli si nějak představit, že babička byla kdysi stejné děvče jako jejich spolužačky.  Troufli si jen na pár slabounkých šlehů přes širokou sukni, aby neurazili. Vajíček dostali, že je domů téměř neunesli.

"A jak je asi odstěhuji do Prahy?" povzdychl si Danek. "Mně se tam, kluci, vůbec nechce!"

"Zatím neodjíždíš," připomněl Pavlík. "Vaši řekli, že až večer. Do večera času dost. A něco ještě dlužíme Vencovi," přihmouřil oko.

Danek se jen nechápavě podíval.

"Přesněji, dlužím mu to jen já,"objasnil Pavlík. "Jak o mně roznesl, že jsem srab...to mu nedaruji. A ty máš tu fotku."

"Nic na ní není," přiznal Danek. "Jen žluté fleky po svíčkách."

"To neva. Až přijedeš, zajdeme tam. A dveřmi, jak nám pan Prospal sám řekl. Ruku na to."

"Platí."

"A víš, co, když už budeš v té Praze..." plánoval Pavlík.  "V Praze je přece televize. A v televizi  dělají  pátrání po lidech, co se nemohou se najít. Mamka se na to dívá. Mohli bychom tam napsat, aby panu Prospalovi našli toho kluka, co mu je po něm tak smutno. Možná žije někde blízko a vůbec o sobě nevědí. To bude teprve dobrodružství, kam se hrabe strašidelná chalupa i se hřbitovem dohromady!

"A víš,

"Pavle, k obědu", ozvalo se z vedlejší zahrady, a tak si kluci honem dali sbohem a slíbili si, že si určitě ještě dnes zamávají.

U Dankových rodičů se taky obědvalo, Avie už byla plná všeho nábytku, který si brali s sebou, ještě zbývalo umýt po obědě nádobí, dát těch pár krabic do auta a židle a tradá, Praha.

Samozřejmě se s Dankem přišli rozloučít všichni spolužáci. Najednou se ale vyděšeně rozestoupili a uličkou prošla postava v kapuci. Namířila si to rovnou k Danovi. Shodila kapuci a všichni viděli, že pod děsivým převlekem se ukrývá docela příjemný šedovlasý stařík, jen v obličeji je poněkud bledý.

"Tumáš", vtiskl překvapenému Dankovi do ruky malý balíček. "Něco proti stýskání." A jak klidně přišel, klidně odešel.

"Děkuji," hlesl Danek. Na víc se nezmohl.

To se k němu už hrnulikamarádi:

"Ahoj!"

"Čau!"

"Přijeď se brzy podívat!"

"K nám přijeď!"

"Ne, k nám!"

Každý měl pro něj dáreček, dokonce i malá Verunka mu přinesla vlastnoručně namalovaný obrázek.

K tajemnému balíčku se dostal až cestou v autě.

Byla v něm podkova starobylý klíč a  koník, vyřezávaný ze dřeva. A lístek se vzkazem.

"Tu podkovu si přibij na dveře, aby se Ti v novém bytě dobře dařilo. Klíč mi dala stařenka, když jsem od ní musel odejít, abych se vrátil. A vrátil jsem se. Koníka jsem kdysi chtěl dát Zdeněčkovi, ale neměl jsem, adresu. Snad z něj budeš mít radost. A příště zaklepej. Děda Prospal."

 

Lydie Dostálová, Deboora, Veronica-eve

 

(pokud jsem ještě na někoho zapomněla, hlaste se:-)

 

 

 

 

"