Je brzké sobotní ráno, já nemůžu spát. V kuchyni vnímám pravidelný tikot hodin, zajímavě shodný s mým tlukotem srdce, lednice hučí, vodovod kape. Pootevřeným oknem slyším křičet straky, které nedovolí jiným ptákům vyjádřit svůj názor na dnešní ráno a radostně se slétnout do spletených větví. Z protějšího domu pláče dítě a já přemýšlím, zda maminka po vyčerpané noci děcko utiší a bude si moci aspoň na chvilku zase zdřímnout. A podpatky takhle brzy ráno? Kam nebo odkud asi přichází žena s takto rytmickou chůzí, směje se či pláče? Jde do práce či z diskotéky? Kolik fantazie se mi přemýlá hlavou z pár zvuků, které každé jiné ráno nevnímám a považuju za stálé, nezbytné a propojující můj svět?! Kdyby tak člověk mohl na chvíli vypnout a ponořit se sám do sebe a odpočinout si!

 Pak vstávám a poněkolikáté již z domu odcházím za ním. Leží stále ve stejném bílém nemocničním povlečení, naškrobeném a sterilně čistém, stejný bez pohnutí oka, rtu či ruky. Jak sladce spí můj milovaný! Co by asi dal za to, aby slyšel a vnímal mé ranní zvuky, byl vyčerpaný a nevyspalý a slyšel křik černých strak...