"... Při zatýkání... tři vojáky těžce zranil, dva zhmoždil... a jednoho... zesměšnil!"

Nebojte se, to nejsem já - tedy jsem, jsem ReBell, ale nikdo mě zatím nezatýkal, vojáky jsem ještě žádné nezranila ani nezhmoždila (o nevojácích řeč nebyla ) a zesměšnit umím občas sebe. No sranda musí být, ne? 

Kromě toho, že jsem už čtvrtstoletí ReBell, jsem i Blanka a Blánč... a pak taky bohužel Blána všeho druhu (a že jich v hodinách biologie bylo...), pro bráchu s oblibou Blanizna (jó, ta sourozenecká láska ), občas Banka nebo pro děti, kteří neví o existenci mého jména, jsem jednu dobu bývala i Vanka a podobné nesmysly.

Ale jsou i časy, kdy jsem Blanička, a to se v myšlenkách vracím do svých raných dětských let, vzpomínám na babičku, která měla nesmírné nadání na ruční práce a štrykovala nebo háčkovala svetříky, halenky a jiné módní kusy nejen sobě, mé mamince, bratrovi a mně (mimochodem právě mám na sobě jeden z jejích výtvorů - dlouhý barevný svetr nad kolena, tento tedy původně mamčin, ze svého malinkého jsem bohužel hodně rychle vyrostla přece jen už je to zhruba 20 let a já jsem asi o půl metru vyšší než tehdy), ale i spoustě lidí z ulice, kde bydlela.

U babičky doma jsem vždy obdivovala její polštářky na gauči - ať už klasické obdelníkové s potahem vlastnoručně ušitým/upleteným/uháčkovaným/vyšitým nebo takové ty super nafukovací kruhy na plavání, které byly oblečeny do babičkou upleteného "rukávu".

Od gauče jsem pokračovala ke dvěřím na balkon - pokaždé - i přesto, že jsem od nich pokaždé utekla a nikdy jsem na balkon nevstoupila (no bodejť, když jeho sklon směrem ven od zdi byl jak sjezdovka na zimní olympiádě v Sochi). A dál za babičkou, která seděla uprostřed pokoje na židli a párala staré svetry, namotávala vlnu na mé neposedné ruce a pak do úhledných klubíček...

Když přijela babička k nám, sbíraly jsme na zahradě ovoce, vařily kompoty nebo jsem sledovala, jak babička sedí v kuchyni u stolu na židli nejblíž dveřím do špajzky, jí chleba s paštikou a já se jí směju, že si tabletky zavrtává do paštiky, protože je neumí polknout .

Ale všechny ty chvíle byly moc krátké na to, aby mi babička stihla předat své znalosti a zkušenosti a abych se i já mohla pustit do barevného tvoření. A možná právě proto jsem postupem času cítila čím dál větší potřebu něco tvořivého taky vyzkoušet, nějak navázat na na babiččin odkaz.

I když jsem na Fleru nováček, snaha o podnikání se u mě objevila už v první třídě. Metodou pokus omyl jsem se naučila háčkovat z bavlnek řetízky, ze kterých jsem svazovala úplně obyčejné náramky a ty jsem se o přestávkách v temném zákoutí školních záchodků snažila za pětikačku vnutit některé ze spolužaček. Světe div se, i v té době, kdy se za pětikačku dalo nakoupit hned několik lízátek a žvejkaček, si ode mě pár holek náramky koupilo! Pak nějak nebyl čas, mé primitivní náramky se mi zdály až moc primitivní a s podnikáním jsem sekla.

V průběhu let následovalo pár podobných pokusů, vždy s jinou technologií, ale všechny selhaly na tom, že jsem věci začla vyrábět kvůli sobě a v momentě, kdy jsem kvůli pubertálním výkyvům změnila názor na to, co je IN, jsem přestala .

Zlom nastal před necelým rokem, kdy se narodila přítelova neteř (takže i MOJE neteř!) a já už pomalu začala vymýšlet, jaké dárky ji k jakým příležitostem budeme dávat. Dnes je sice všude ohromné množství hraček a ozdůbek do pokojíčků, ale pořád ve mě hlodal nějaký ten červík, že vlastnoručně vyrobená věc bude tak nějak víc od srdce . Následovalo několik měsíců přemýšlení, hledání inspirace, nápady se měnily den ze dne a svátek neteřinky (první sláva v pořadí) byl blíž a blíž, až jsem se nakonec rozhodla, že hraček má teď dost a že jí ušiju z filcu banner se jménem, který bude mít nad postýlkou. A jelikož celé její dětství je zatím převážně ve stylu Minnie Mouse, byla volba motivu jasná!

Nadšení mých přátel bylo větší, než jsem očekávala a v hlavě se mi tvořily další a další nápady, až jsem se po dlouhodobém náporu kamarádky Papiliones odhodlala jít s kůží na trh... A TAK MĚ TADY MÁTE!