Byla jedna jehla na šití, která věděla, k čemu je předurčena. S doprovodem s dlouhou nití si báječně rozuměly.

Jehla látací

Hans Christian Andersen

Byla jednou jedna látací jehla, tak jemná a tenká, že si namlouvala, že je jehlou na šití.

"Koukejte dávat pozor, co držíte!" Říkala látací jehla prstům, které ji uchopily. "Ne abyste mě upustily! Jestli spadnu na zem, budu k nenalezení, tak jsem jemná!"

"To nebude tak hrozné!" řekly prsty a pevně ji stiskly v pase.

"Podívejte mám doprovod!" chlubila se látací jehla a táhla za sebou dlouhou nit. Uzlík však na ni neměla a tak aspoň neměla co rozuzlovat.

Prsty zamířily jehlou rovnou do kuchařčina pantofle, na němž praskl svršek a bylo třeba jej zašít.

"Taková přízemní práce!"  žehrala látací jehla. Pantoflem já přece neprojdu, zlomím se. A zlomila se. "Neříkala jsem to?" řekla látací jehla. "Jsem moc jemná a tenká!"

Teď už není k ničemu, říkaly si prsty, ale přesto ji musely ještě držet: kuchařka kápla na jehlu pečetní vosk a pak si ji zapíchla do šátku uvázaného přes prsa.

"Hleďte teď je ze mne náprsní jehlice!" řekla látací jehla." Já věděla, že přijdu ke cti, kdo něčím je, vždycky to někam dotáhne." A zasmála se, ovšem jen v duchu, navenek nikdy není na takové látací jehle vidět jestli se směje. A teď pyšně seděla, jako by se vezla v kočáře a rozhlížela se na všechny strany.

"Dovolíte mne tu čest , zeptat se Vás, jste- li zlata?" zeptala se špendlíku, který byl na šátku jejím sousedem.

"Vypadáte moc hezky a máte svou hlavu, jenže maličkou! Koukejte, aby vám vyrostla, protože ne každý má svůj konec zpečetěn!"

A látací jehla se hrdě vypjala, až z šátku vypadla a octla se v škopku na nádobí, který kuchařka právě vylévala.

"Teď se vydáme na cestu!" řekla látací jehla. "Jen abych se neztratila!" Ale ztratila se. "Jsem pro tento svět moc jemná!" pravila, když trčela na dně odpadní stružky." Aspoň mě však hřeje vědomí vlastní ceny!" A látací jehla se držela zpříma a neztrácela náladu.

Ve stružce plavalo všechno možné, dřívka, stébla, kusy novin.

"Koukejte, jak plavou!" říkala látací jehla. "A nemají přitom ani potuchy, co za nimi vězí! Ale vězím tu já, trčím tady a nemám do čeho píchnout. Podívejte to dřívko, nemysli na světě na nic než na takové dřeva, jako je samo. A támhle plave stéblo, koukejte jak se nese, jak se kroutí! Jen na sebe tolik nemysli, mohlo by sis udělat bouli o dláždění! Nu, ale já jsem zticha a trpělivě čekám. Vím co jsem a tím se taky stanu!"