...a v cizině co tvůj žaludek zvládne. Tak bych parafrázovala klasickou větu. Dovolte mi navázat na mé předchozí blogy týkající se poživatin a rozšířit svůj osobní zápisník o další kapitolu, tentokrát cestovatelskou.

Život mě zavedl už do mnoha míst na různých kontinentech. Jsou země gastronomicky přátelské, kde se můžete kochat krajinou, cestovat volně a bezpečně z místa na místo, jíst - a přežít bez jakékoliv žaludeční nehody. Strávila jsem měsíc pojídáním plechovek fazolí v tomatě (na změnu však dbám, fazole byly s chilli, melasové, BBQ, česnekové, bylinkové, s masovými kuličkami atd.) a přikusováním sýrových nachos, což se mi nikdy nepřejedlo a navíc v noci v chladných kanadských horách to usnadňovalo prohřívání spacího pytle. A taky to zahánělo medvědy. V Evropě mi vždycky chutnalo všechno. Blízký východ mě nějak zvlášť neláká - důvody jsou v současné době jasné -  ale když manžel přivezl z Izraele opravdový hummus - myslím z cizrny - tak jsem si nedala pokoj, pokud se mi ho nepovedlo alespoň vzdáleně napodobit. Dálný východ - tak to je však kapitola sama pro sebe. 

V roce 2007 jsme s mým mužem zamířili do Říše středu. Většinou cestujeme raději neorganizovaní (protože mě baví organizovat a plánovat cesty tak, aby to vyhovovalo našemu vkusu) a s cestovkou se nám nikdy nikam nějak zvlášť nechtělo. Do Číny bez znalosti místního jazyka a písma jsme si ale sami netroufli. Nachomýtla se však zvláštní příležitost - cvičila jsem tehdy wu-shu a zakladatelka té konkrétní školy wu-shu, která přišla do Čech roku 1994,  pořádala rok nebo ob jeden rok zájezd do Číny. Takový neorganizovaně organizovaný. Sešla se nás sebranka asi 16 kusů velice nesourodých jedinců. Ať už těch, co cvičili taky, nebo těch, kteří měli zájem o onu neorganizovanou organizovanost, o které jsme netušili, co nám vlastně přinese. 

Přinesla toho hodně, mám dva sešity plné zápisků, popisujících každý každičký den a každou hodinu. Říkala jsem si, že na mateřské, až budu mít čas, přepíšu tyto zápisky do elektronické podoby. Hahaha. Teď jsem to už odložila do důchodu. Ale protože se zde zabývám jídlem, budu se věnovat jenom jídlu.

Prvním šokem byly snídaně. Představte si ostrou nakládanou zeleninu. Představte si rozvařenou rýži ve vodě - nesolenou, neslazenou, prostě jen tak rozvařenou kaši.  A nakonec si představte kulatý kynutý knedlík bez náplně. A teď to nějak zkombinujte. Zeleninu jsem vypustila, po ránu to bylo na mě moc drsné. Do rýžové kaše jsme od obsluhy vyžebrali cukr. A do cukru jsme si namáčeli ten knedlík bez chuti a bez zápachu. Někde ani neměli ten cukr, nebo dělali, že nerozumí co chceme. A tak jsem si koupila tabulku čokolády a semtam si kus nalámala do té nechutné rýže, kterou ostatní místní hoteloví hosté s takovou chutí posnídali a kterou jsme snídali úplně všude. Někde jsme dostali k této snídani i buráky, což bylo příjemné obohacení ranního jídelníčku.

Obědy a večeře už byly o dost lepší. Jedlo se většinou u dvou velikých kulatých stolů. Uprostřed byla točna, na kterou se umisťovaly jednotlivé chody. Podle čínské etikety jsme rýži měli dostat až nakonec, jako poslední sousto na definitivní dožuchnutí. Ale jako správní barbaři, kteří prostě nebyli schopni kořeněná jídla jíst jen tak, jsme si poručili rýži jako první a do misky s rýží přidávali jednotlivé chody. Nejvíc nám všem vždy chutnal lilek upravený v jakékoliv podobě  -  ten zmizel první. Pak i fazolky a cibule a jiná zelenina. S masem byla trochu potíž - ne že by nebylo, to ne, ale většinou jsme měli jídla s kuřecím masem. Způsob porcování kuřecího masa byl ale svérázný - prostě se vzal sekáček a to oškubané a vyvržené kuře se rozsekalo sekáčkem na kousky, kosti nekosti. Takže s každým kouskem masa bylo navázáno vždy něco, co se nedalo rozkousat. Domorodci to řešili pliváním nesežvýkatelných kousků na stůl, ale my, Evropané, svázaní pravidly slušného stolování, jsme prostě nebyli schopní odhodit zábrany a nerozžvýkatelná sousta jen tak. Ubrousků, kam by se dala kůstka decentně odložit bylo velmi málo, proč taky. Do ubrousku se měla jen utřít pusa, ne do něj něco odkládat. Navíc největší lahůdkou (dle místních)  z kuřete byly pařátky a hlavičky se zobáčky, a tohle, když na nás koukalo z jinak chutné omáčky, byl důvod, proč se z nás stali většinou dočasně vegetariáni. Kluci, kteří znali naší šifu blíž (šifu - oslovení mistra čínských bojových umění), vyprávěli, že doma dává prsa z kuřete psovi a nejvíc si vychutnává to, co my většinou vyhazujeme, nebo to aspoň dáváme vyvařit do polívky.

Nejlepší jídlo bylo v Pekingu. Bohužel do Pekingu jsme přijeli ze Žlutých hor (Huang-Shan), kde jsme si s manželem uhnali jakousi válku v našich útrobách, 72 hodin jsme nepozřeli vůbec nic a pak už jsme zkoušeli přežít jen o pár lžících rýže. A koukali jsme na porce pekingské kachny a různé dobroty, kterých jsme se museli zdržet, abychom byli schopní další cesty - čekala nás celá noc ve vlaku. No, aspoň kousek jsem ochutnala, říkala jsem si že nemůžu umřít a neochutnat. Bylo to fakt báječné. Být ve formě, asi bych udivila místní domorodce, co dokáže jedna blondýna sežrat. Bohužel moje nucená střídmost zapříčinila to, že když návštěvníci restaurace viděli, že už nejím, tak se se mnou aspoň chtěli fotit, protože jsem ve skupině byla právě jediná blondýna. Bylo to fakt utrpení - někdo se dovede do foťáku tvářit normálně, někdo ale vždycky vypadá jako trouba. Takže se aspoň pár Číňanů může pochlubit, jak obrovskou bílou troubu potkali a museli si jí vyblejsknout.

Nejhorší jídlo jsme ochutnali v jedné podivné garáži na půli cesty mezi Lhasou a Shigatse. Soukromé podnikání Číňani dovolují i v Tibetu, a tak jsme se v jedné takové soukromé restauraci zastavili. Garáž, pár stolů, záchod na dvorku. Pár jedinců se na záchod odvážilo - byli to však jen muži, kteří mají dvě výhody - potřebu mohou vykonávat vestoje a tak se k té díře nemusí přiblížit tolik, jako ten zoufalec, co si musí dřepnout. Druhou výhodou je, že si nemusí stahovat gatě, stačí tasit, zamířit a vystřelit. Když se otočí čelem ke křoví nebo ke zdi, nemusí řešit, kdo co z nich vidí, protože  většinou za normálních podmínek se toho moc nevidí. Ženské holt musí vydržet. Po tom, co o dotyčné toaletě vyprávěli chlapi, ženské raději zatnuly zuby a vydržely až do kláštera v Shigatse. 

Na druhou stranu v Tibetu v hotelu jsme poprvé po dlouhé době ochutnali míchaná vajíčka, která jsme si báječně vychutnali, jakýsi piškot, který jsme žvýkali s buráky a pár opravdu dobrých zeleninových jídel. Na maso jsme si moc netroufali poté, co jsme viděli prodej masa na trhu za Potálou - kusy masa visely zavěšené volně v teplém počasí na stánku a byly obalené mouchami. Ač proočkovaní horem dolem, prostě jsou okamžiky, kdy je lépe neriskovat.

Poslední zastávkou bylo pohoří Pan Shan opět poblíž Pekingu, odkud jsme měli odlétat. Bydleli jsme v rodinném hotýlku, kde jen dva pokoje byly vybaveny evropským záchodem a sprchou. Jinak na dva pokoje připadala typická čínská koupelna s dírou v zemi a hadicí na umytí. Ale majitelé se fakt snažili. Hned nám nabídli (dokonce vychlazené, což v Číně není běžné) lahvové pivo. Majitel koupil na celý náš pobyt dokonce dvě basy. Po půl hodině startoval svoji prťavou rozhrkanou dodávku a jel pro další basy, protože pochopil, že návštěva 16 kousků českého národa bude žádat těch bas alespoň dvacet. Čínské pivo není špatné, pro nás je to ale spíš taková limonáda. Je velice slaboučké a na tvory našich proporcí nemělo vůbec žádný vliv, ať už jsme ho pili v jakémkoliv množství. V tom všudypřítomném vedru to bylo to nepříjemnější pití. 

Majitel hotelu měl jednu asi šestnáctiletou dceru, která se ve škole učila anglicky a tak se s námi snažila lámanou angličtinou komunikovat. Jaké bylo naše překvapení, když nám k večeři kromě pár běžných zeleninových jídel (i s takovými žlutými květinami, co rostly v zahradě) dali i mísu brambor na loupačku. K jejich překvapení jsme si k bramborám vyžádali i sůl, brambory jsme si loupali a solili a dcera taky ochutnala. Bylo ale vidět, že na slanou chuť brambor není zvyklá. Na co jsme zase nebyli zvyklí my, byla cukrovaná rajčata, která jsme dostávali jako dezert. Rajčata normálně nakrájená na plátky a štědře posypaná bílým cukrem. Nejdřív jsme koukali nevěřícně, pak jsme ochutnali - a bylo to v tom letním vedru moc a moc dobré. Vyprávěli jsme, že my si rajčata v salátu solíme, pepříme a poléváme olejem a to zase zvedala své šikmé oči v sloup dcerka, že s rajčátky děláme takové prasárny. 

Z výletů po okolí jsme si přinesli houby - našli jsme hromadu fantastických křemenáčů, o kterých nám dcera tvrdila, že jsou prudce jedovaté. Ženské ve skupině se rozhodly, že vyrobí bramboračku. Problém byl v tom, že Číňani neznají kmín ani majoránku a vlastně k dispozici nebyl ani vývar. Ale jakási zeleninová polévka z toho vznikla, majitelé hotelu vrtěli hlavami a počítali, že ráno zavolají pohřební službu. Nezavolali, přežili jsme ku jejich velkému překvapení všichni. To majitel hotelu oslavil tím, že se rozhodl udělat pořádnou grilovačku. Ráno vyrazil do města pro kozu, abychom jí večer měli k večeři. Když jsme se vrátili z výletu, taťka otáčel na rožni nad ohněm jakousi placatou rohožku, což prý byla ta koza. Každý jsme pak měli k večeři asi tak 50 gramů vysušeného masa a podělili jsme se i s rodinou. Poslední den bylo překvapení - dcerka asi studovala na internetu naše vánoční zvyky, protože se pokusili o - světe div se - bramborový salát a kapra. Bramborový salát byla sice směs vařených brambor s vařenou mrkví a cibulí, ale když se to i osolilo, bylo to moc dobré. Kapr byl vařený ve vodě, tak jsme lovili z kapřího vývaru kousky masa a hodovali. Bylo to od nich moc hezké. Když jsme se loučili, udělali jsme s majitelem hotýlku veliké foto, aby bylo vidět, že jeho hotel vyhovuje i vysokým standardům evropských návštěvníků. 

Po třech týdnech zážitků na dálném východě jsme nejvíce toužili po sýrech, pečivu, jogurtech a velké flákotě masa. Po čisté sprše a vlastním čistém záchodě. To, co je pro nás běžné, najednou nabylo velké vzácnosti. Člověk si mnohem více váží domova i toho, že lidé kolem nechrchlají ve velkém, neplivou neustále všude kolem sebe na zem a znají většinou i princip fronty. A navíc - i když se to asi nezdá - v Číně vládne ten nejhrubší kapitalismus, jaký byl v evropských zemích během industriální revoluce. Supermoderní svět v Šanghaji v ostrém kontrastu s ubožáky, kteří na zádech v Huang Shan nosí veškeré zásoby do hotelů a restaurací po tisícovkách schodů nahoru za pár šupů, které jim stačí sotva na jídlo. Bezohledné chování domorodců k těmto chudákům, kteří do nich klidně na schodech strkali a ani je nenapadlo jim dát někdy přednost, když už nesou ten strašlivý náklad. Zdá se to být asi klišé, ale po každém návratu domů jsme fakt rádi, že už jsme zase doma tam, kde je přece jen nejlíp (i přes veškeré výhrady které máme, když nám trochu otrne).