Každá správná vánoční besídka musí mít zlatý hřeb. Musí mít metu, ke které se mysl všech zúčastněných od začátku setkání upíná. Myšlenka na „TO HLAVNÍ“ se prostě pořád vrací. Je to tak. O Vánocích se předpokládá, že to bude rozdávání vánočních dárečků.

Jenže i to se dá pojmout netradičně. Velmi specificky.

Ve skupině kamarádek, se kterými chodím společně do keramiky už mnoho let, jsme letos už poněkolikáté uspořádaly dárkovou TOMBOLU. Náš oblíbený zlatý hřeb.

V čem to spočívá? Každá z nás přinese předem neurčený počet balíčků. Vánočně zabalených - některé z nás už vychytrale balí do více druhů papírů a vážou různými stužkami, aby nebylo vystopovatelné, od koho TO PROBOHA zase je! Balíčky nemají jmenovky, samozřejmě, bude to přece tombola. Naopak, musí se na začátku očíslovat kvůli losování.

Letos se nás sešlo sedmnáct a nanosily jsme skoro devadesát dárečků. Ano, slovo „dáreček“ je naprosto přesné pojmenování, ironie je namístě.

Balíčky totiž obsahují „poklady“, které opravdu žádná z nás nebude již nikdy postrádat, a tak se vlastně těší, že se jich touto cestou zbaví. Riziko, že si ovšem domů dotáhne jiné, možná mnohem horší a objemnější kraviny, to riziko je velmi veliké.

Z balíčků totiž postupně vyskakují věci jako: nefunkční krokoměr, papírové ubrousky, staré porcelánové serepetičky ...

... svíčky s patinou prachu z roku raz dva ...

... obrázek se suchými, naprosto vybledlými kvítky, hodinky, které nejdou, knížky, které už nikdo nečte, skleničky ultra retro, vázičky ze sedmdesátých let, puzzle s nevalným motivem, staré hračky, fotoaparát na kinofilm – možná i fungující, vánoční ozdůbky s motivy dědů Mrázů a jiných náhražek Ježíška, staré panenky, taštičky a kapsičky roztodivných tvarů, barev a funkcí, obrazy a obrázky s motivy krajin z dávno zašlých časů, pěnové špunty do uší ...

... háčkované papuče, dřevěné a porcelánové skulptury – lapače prachu, kusy oblečení ze šatníku – nenošené a „škoda to vyhodit“, krabička čaje – dokonce i s obsahem, skleničky od jogurtů s čajovou svíčkou – tedy vlastně svííícííínek, ruličky toaleťáku, utěrky, občas se zadaří získat i nějakou kosmetiku – indulonu nebo mýdlo s jelenem, kalendář, který bude funkční ještě asi deset dnů, a další a další roztodivnosti.

Losování a rozbalování balíčků probíhá za hurónského smíchu všech účastnic, protože kravin je pokaždé velká hromada. Již po prvním kole se začíná mezi námi objevovat závist. Začínáme vykřikovat nabídky – co která nabízíme, a co si za to plus mínus představujeme získat. Většinou s touto nabídkou přicházejí nejdřív ty z nás, které si vylosují „růžovoučký“ porcelán ve tvaru zvířátek nebo staré nádobí. Pochopte, jako keramičky máme takovýchto zrůdiček doma každá už i tak hodně, takže NE, toto fakt nosit domů nechceme!

Velmi brzy se vyprofiluje „vítěz“ – věc, kterou NIKDO, ale opravdu NIKDO – ani výherce – nechce. Letos vyhrálo dřevěné kolečko s vyšisovanými sušenými kvítky, klasika, zaprášená prehistorie.

My ostatní jsme při vyměňování ve střehu – hlavně nekývnout na nabídku výměny, které bychom pak mohly litovat, a už se dané věci nikdy nezbavit!

Nezbavit?! Všechno má řešení! Já už mám například nově založenou krabičku na vánoční tombolu 2016, kam jsem znovu zařadila některé „kultovky“ a „putovky“ … putovní svíčky ve tvaru vánočního stromečku, staré knížky, misku „bůhvíkčemudobrou“, použitou taštičku na mobil (samozřejmě bez mobilu). Cokoliv se mně dostane do ruky, a je to vlastně „na dvě věci“, tak to střádám … však ono se to bude v prosinci hodit.

Je to tak. Milujeme tuhle srandu. Milujeme. Slovy se to moc popsat asi nedá, ale pokud taky máte skupinu setkávajících se přátel, tak to zkuste. Můžete si předem stanovit mantinely, co je už za hranou snesitelnosti tombolového dárku (také už jsme takový dárek jednou měly, ale nebudu tu věc raději ani pojmenovávat).

Prostě musím říct, že vánoční tombolový ježíšek – to je prostě bezva zábava. Doporučují čtyři z pěti bláznivých keramických žen!

Tedy i já!