Byl jsem osloven, abych popsal podmínky, ve kterých pracuji a vyfotil svůj pracovní koutek. Schválně se vám nepředstavím, jestli mne poznáte. Na to zapomeňte, podle fotky to nepůjde, má dětská podoba není příliš mediálně známá. Tehdy se za fotky dětí slavných rodičů ještě moc neplatilo.

Už vidím, jak všichni budou psát, jak to mají těžké, jak mají málo místa na práci, nemají kde skladovat materiál, poštu daleko a s protivnou pošťačkou… 

Jsem batole, když mi přijde dopis s objednávkou, nemůžu si to ani přečíst a musím poprosit strejdu Petra. Jsem na všechno sám, nemám kolem sebe stovky skřítků a lítací soby, jako můj západní kolega. Nemůžu přeposlat objednávku do Číny, kde to za mne vyrobí, jak to dělají ostatní. Mám velmi omezený čas dodání, nemůžu nikoho předzásobit ani se o den, dva opozdit. Nemůžu balíky rozeslat poštou a pomodlit se u taťky, aby dorazily včas.

A co mě to stojí nervů a sil? Vidíte vpředu ty dva šedivé vlasy? Jasně, taky je máte, ale v tomto věku? Ten první je ze Santa Klause, neustále se mnou chce soutěžit, kdo toho nadělí víc a rychleji, nesnáší když prohraje, a když vyhraje, tak se zase nesnesitelně naparuje a posmívá. Hecuje svůj tým hesly jako: žádný Američan nesmí zůstat na Vánoce bez dárku, jsme nejlepší dárkový tým na světě a opět zvítězíme. A pak nenápadně vynáší mrtvé přepracované soby a elfy zadním vchodem a falšuje statistiky o návštěvách u psychologa. No letos se na to těším, Kometa zrovna hárá, to mu nepomůže ani kinedryl.

Ten druhý šedivý je z těch přání, to je samá komerce, filmové hračky, plastové kraviny, vůbec už mi to radost nečiní, tohleto nadělovat.

Příští rok už to asi omezím, taťka stejně chystá nějakou recesi nebo co (on je veselá kopa, to se pobavíme), tak prý budu mít méně práce. A vy si hezky vyberte některý z těch ostatních pracovních stolků nebo i těch dalších, na které se tady nedostalo a nechte mne už konečně dojíst tu rybu. (ne, to jsou pomluvy, že za tou rybou schovávám hamburger)

Váš J. Žíšek