Jsem kleptoman.  Přiznávám se. Jak potkám na cestě,  v potoce, prostě kdekoli zajímavý šutr - je můj.

Pošilhávám po kamíncích vysypaných jako obruba u hypermarketů, ruce mě svrbí,  když zahlédnu oblázek ležet uprostřed chodníku.  Neodolám. Syslím šutry jako divá, jako by měl přijít konec světa a záleželo na tom, kdo postaví dům z kamene.

Nerosty jsou jako moje děti, nemůžu se rozhodnout,  které mám raději.  Dotýkám se jich, hladím je a přenáším,  oprašuju a schovávám. Žiju s nimi. Píšu o nich. Téměř v každé mé povídce vystupují,  mají svou roli a význam.

Takže za to nemůžu, že mám asi srdce z kamene ;-)

A jak jste na tom vy?