,,A protože mi zbylo hodně bílků, tak jsem udělala přesně 980 pusinek. Víte, kolik to bylo plechů?" Odpovědi se raději vyhnu, abych nebyla za špatného počtáře a raději opět pochválím skutečně skvělé cukroví paní domácí ze statku Na Nebesích v Němčicích u Litomyšle. Díváme se do kamen, jak tam hezky praská a zdravíme návštěvníky, kteří za námi chodí, aby se podívali na vánoční výstavu, kterou pro ně paní Marie připravila. Řeknete si, že přece přijedou výrobci a vyskládají svoje výrobky na stoly a je to, že? Tak se to přece jen dneska dělá, vše je čisté, designové, v severském stylu. Tedy, jsou lidi, kteří si to buď dobrovolně dělají těžší a nebo jejich vkusu lahodí něco jiného, řekněme lidovějšího. Paní Marie je jednou z těch, co si vymazlí každý koutek, poňuchňá s každou pičičurinkou, kterou aranžuje na okenní parapet a pohladí každého andělíčka, který se usmívá na návštěvníky ze starého trakaře ve výstavní síni. Je mi to bližší a myslím, že se to dotýká na srdci i ostatních lidí, kteří výstavu navštívili, protože někteří se během adventu otočí i několikrát ,,aby zjistili, co tady přibylo nového!" A někteří to takhle opakují dokonce už roky, prostě tradiční žáležitost.
Velkým lákadlem pro návštěvníky je třeba vyhlášená místní perníkářka. Skutečně krásnější perníky jsem neviděla! Třetí adventní sobotu vynechala a už se po ní lidé sháněli. Minulý víkend jsem se s ní náhodou seznámila, když jsem v téže obci šla na benzínku zaplatit za tankování a ona tam za kasou měla rozložené zdobení. Víte, takhle si představuji, že to vypadá, když někdo prohlašuje o svých výrobcích, že tím žije, nemůže bez toho být, věnuje tomu maximum času a je to jeho největší koníček! A hlavně, vždycky mě těší, když vidím lidskou zručnost a tvořivost. Obrovsky si toho vážím. Vypadá to, že trendy už jsou někde jinde, avšak když tak poslouchám zpívání a hraní na píšťalku dětí z MŠ, která tu vystupuje, mám na srdci hřejivý pocit takové nějaké správnosti a opravdovosti.
Já a moje keramická tvorba, která je Na Nebesích vystavená o dva stoly dál smutně pokukujeme po nápadech na roztomilé dekory, které paní perníkářka vysypala z rukávu. Ještě o kousek dál vystavuje Toril svoje něžné i bláznivé koníky, ale ti se suverénně řehotají z obalů diářů a kalendářů, a na perníkové medvídky, zdá se, nijak nežárlí. Toril jsem na výstavu pozvala já a když se vrátila z instalační mise svých výrobků, musela své dojmy napsat KAPITÁLKAMI, protože to tam podle ní je prostě FAKT nádherný.
Říct, že někde pocítíte atmosféru Vánoc, to je klišé. Myslím, že tuhle výstavu mnohem více vystihuje atmosféra přátelství, domova a sdílené radosti. No ale vlastně, nepopsala jsem teď Vánoce, jen jinými slovy? Asi ano, viďte. Je krásné, když lidé pečují o své domovy, o svou obec nebo mají tolik síly, aby se zvládli starat dokonce i o region. Není to zbytečné. Člověk je druh přátelský a v pospolitosti mu je dobře. Náš kraj Východních Čech je v některých svých částech smutně bez tradic. To, co vznikalo stovky let si po druhoválečných událostech odvezli němečtí obyvatelé pryč a aby se o něčem dalo říct, že se to stalo tradicí, kterou si všichni vezmou za své, budeme potřebovat ještě hodně času. Ale vánoční trhy mají naději a tím víc právě na venkově, na takových místech jako je statek Na Nebesích, který není jen přetvořeným marketem, ale romantickým místem k setkání pozitivně naladěncýh přátel, sousedů a milovníků dobré pohody.

