To snad ani není pravda, že už je to měsíc, co jsem se vrátila z lázní. Čas běží tak rychle a každý den je plný událostí. Ne že bych sjížděla výstavy, koncerty, či jinak cestovala. Mám pocit, že život sám nabízí víc, než se dá vstřebat. Nejen, že se člověku mění nálada jako na horské dráze, ale už samotná možnost vybrat si, co budu dělat, dává nepřeberné množství možností.  

Jeseník - lázeňská kolonáda

Tak se mi stalo, že jsem ztratila řeč. Nevím, jak to přišlo, jako by slova nestačila k vyjádření pocitu, myšlenky, skýtala tolik variant výkladu, až se mi přestalo chtít mluvit, psát a něco vysvětlovat. Chce se mi to vyjádřit jinak. Možná méně pochopitelně pro okolí, přesto pro mne jasně a jednoznačně. A tak jsem se začala schovávat za obrázky.

Vytvořeno v lázních, v dílně i na pokoji

Už jako malá jsem byla zádumčivé děvče, moc jsem toho nenamluvila, většinou jsem někde o samotě snila své sny, kreslila své představy a nejšťastněji jsem se cítila v přírodě, kde ticho léčí a duše se vzpíná k nebesům. Cítila jsem však, že bych měla být jako ostatní, více mluvit, být otevřenější, vpustit druhé do svého světa. A tak jsem se snažila a snažím dodnes. Ale asi přecejen mnohem více potřebuji ticho, samotu a možnost snít a moci zachytit něco z toho, co jsem zahlédla ve svých představách.