Fler BLOG | veronica eve / Když venku zuří léto

povídka byla napsaná členkami klubu Klíčení- Máte-li fantazii, spoustu dobrých nápadů a chuť psát, přijďte mezi nás!

Město jakoby vymřelo. Stěhovaví ptáci se prostřídali s dovolenkující lidskou populací. Koukat ven oknem, když venku zuří léto, opravdu není to pravé... Ještě, že mám alespoň tu zahrádku, pejska a tři kočky, které se mi pletou pod nohy.

V sobotu ráno jsem Azorka pustila proběhnout, než vyhodím do okna peřiny a opláchnu nádobí po snídani.

Utekl mi dírou v plotě do sousední zahrady, to obvykle neřeším, sousedka mi stejně dala klíče, abych občas nakoukla, vybrala schránku a zalila kytky. Jenže Azorek se nějak dlouho nevracel a už jsem se začala o něj bát. Tak jsem vzala ty klíče a šla jsem se podívat.

Azor mi vyběhl vstříc, nos celý od hlíny. V záhonku tykví zela díra jako po buldozeru. Jsem zvědavá ženská... Jenže tentokrát se mi zvědavost nevyplatila. Azor totiž nevyhrabal ani myš, ani zakopanou mrtvou kočku! Z jámy se na mne zazubila lidská lebka. Podle smradu, který se odtud šířil, to nemohl být ani pohřbený Kelt, ani voják z druhé světové. První, co mi napadlo, zavolat policii.

Jenže tím to všechno teprve začalo...

První se přiřítilo auto s houkačkou, pak dvě neoznačená auta, pak se k nám sjela policie z celého města a dokonce dva televizní štáby. Těch otázek! Jak se dostala mrtvola do kompostu a kdo to vůbec byl? Co já vím? A tak jsem jen blekotala, že na zahradu mi utek´pes a že jim chodím polévat kytky... Radši bych se byla propadla do země! Zezadu mne hlídal ten morous z kriminálky, abych neprozradila, co by jim mohlo nějak znesnadnit pátrání. Pak si mne odvezl na vyšetřovnu a vyzpovídal mne, ale moc jsem jim nepomohla. Když se starý Mikulášek po smrti nebožky uchlastal, dům propadl bance, zařízení odvezl exekutor a několik let tam visel banner s nápisem "na prodej". Občas se tam ale svítilo až dlouho do noci, měla jsem strach jít i na zahradu, až mi Monička s Jírou přivedli z útulku Azorka, abych tady nebyla sama.

Sousedy mám teprve od loňska. Prodali byt v Praze, koupili synovi garsonku a sobě domek pro klidné stáří. Klidné stáří si můžou rovnou škrtnout, ani ty lázně si neužili, měli se vrátit až po neděli, ale museli přijet hned a podat vysvětlení, kde se vzala mrtvola v jejich záhoně. Naštěstí nebožtík je v zemi déle, než aby s tím Dvořákovi mohli mít cokoli společného. Takže nakonec jsem hlavní svědek já.

To se povedlo. Já si mám vzpomenout na cokoli divného, co se stalo tak před dvěma nebo třema rokama?

Jiřka, tedy paní Dvořáková, je naštěstí holka od rány, však také celý život pracovala v masně. A ví, jak na lidi a jak říká, má na ně nos.

"Hele, Růženko," řekla mi večer u panáčka becherovky, kterou přivezla přímo z Varů, "v tom by byl čert, abychom my dvě zvídavý ženský na něco nepřišly! I slečna Marplová se před námi může schovat!"

Na slečnu Marplovou se já tedy vůbec necítím, nemít Azora, dodnes se zamykám i ve dne a bojím se zajít si i vedle do sámošky. Ale pak jsem si dala další "becherovčičku na kuráž" a najednou se mi vybavily útržky vzpomínek, jak to tenkrát bylo a proč mi dcera se zetěm pořídili pejska.

"Ten barák byl hodně dlouho prázdnej," vyprávěla jsem Jiřince, "a přesto se v něm po nocích svítilo. Netuším, kdo tam mohl bydlet nebo přespávat, vždyť tenkrát tomu Mikuláškovi odpojili i elektriku a pochybuji, že by ji realitka nechala zapojit."

"To ne," skočila mi Jiřka do řeči. "Vždyť víš, že za tím Pepa lítal dva týdny, sháněl revizního technika a tak...Radši mi pověz, co byl zač ten Mikulášek, co tady bydlel před námi."

„Takovej moula pod pantoflem. Dělal, co mu manželka poručila, a ta ho držela pěkně zkrátka.“

"A děti nějaké měli?"

"Kluka a holku, ale kde jsou teď, to nevím. Holka se vyučila prodavačkou, byla stejně stará jako moje dcera, chodily spolu na základku. Pak se vdala a odstěhovala. Monička říkala, že se Renáta vždycky uměla o sebe postarat. Kluk, ten byl stejný jako taťka, co řekla máma, to bylo. Poslali ho na vysokou, ale po roce toho nechal a dělá prý řidiče. Až když si našel holku a chvíli tady mladí bydleli se starýma, začalo to jiskřit. A tak se jednou po hádce, kterou tady slyšeli všichni sousedi, mladí sebrali a odešli bydlet někam na privát. Ještě cestou na vlak Marie, tedy stará Mikulášková, za nimi vykřikovala na celou ulici:"Tomáši, však ty ještě rád přilezeš a ta tvá Kiki tě stejně brzy nechá!" Nevím, jak to dopadlo. Marie brzy nato dostala záchvat, měla nemocné srdce, ale nedbala na to a v nemocnici podepsala reverz, aby zavařila ryngle, ty zelené tam vzadu u Poláškova plotu. A zrovna pod tím stromem jí přišlo špatně a už ji nedovezli. A Olda, její muž, byl od té chvíle až do své smrti pořád v lihu. "

Usrkla jsem becherovky a pokračovala: "S Marií tady měli nějaký spor skoro všichni. My dva s mužem nakonec taky. Původně mezi našimi zahradami nebyl žádný plot, můj Bohdan a Olda spolu kamarádili od dětství, tak mysleli, že my s Maruš budeme na tom stejně. Jenže ona každý rok při rytí záhonků ukrojila z našeho pozemku tak deset, dvacet čísel a dělala jakoby nic. Až se i Bóďa dožral, zavolal geodety, proměřily se pozemky a postavil se ten plot, co je tam doteďka. Se starým Poláškem, co je teď v domově důchodců, se poštěkala skrz králíky, co mu jednou utekly z kotce a sežrali jí salát. I Dana, vedoucí ze sámošky, by mohla vyprávět...ale víš co, o mrtvých jen dobré."

"Jenže jak se chceš dozvědět, kdo zahrabal tu mrtvolu do mého záhonku s tykvemi?" podivila se Jiřka. "A kdo vůbec byl nebo byla ta mrtvá? Víš co, já si tu vedoucí, tu Danu, nenápadně proklepnu sama. Vesnické sámošky jsou takové informační kanceláře, na vesnici, odkud byla moje bába, se dycinky všecko probralo v koloniálu nebo v hospodě."

Tak to jsem jí mohla dát za pravdu. Dana všechno ví. Možná si pamatuje něco, na co jsem já dávno zapomněla. Měla jsem jiné myšlenky, tou dobou Bohdan umřel na rakovinu,co já se mu nadomlouvala, aby tolik nekouřil! Samotná ženská v baráku a ještě ty věci vedle! Lidé si mysleli, že jsem blázen, když jsem jim vyprávěla, jak se tam vedle někdo prochází po pokojích, jakoby něco hledal. i policajti mne jen bez zájmu vyslechli a za mými zády si ťukali na čelo.

"Snad se něco dozvíme od Dany, možná něco ví o tom jejich klukovi. Vypadal jak moula,ale hádat s rodičema se uměl. Tak kdoví, jak se ti všichni snášeli." Povzdechla jsem si, a s vděčností pomyslela na svoji Moničku, holčičku milou. Nechápu, jak si mohou děti dovolovat na rodiče. "Po pohřbu jsem už nikoho z rodiny neviděla."

"A nebyl třeba na pohřbu ještě někdo z příbuzných?" Jiřka hned přemýšlí, že by mohlo jít o dědické spory, ale nemyslím si, Mikuláškovi dohromady nic moc neměli.

"Jo," vzpomínám, "Olda měl ještě bráchu o tři roky staršího, Tonda, myslím...Mohli si podat ruce, pokud šlo o alkohol. Čeho měli oba dost, to byly dluhy. Maruš se sice snažila vydělat nějakou korunu, mimo práce ve velkoskladu chodila ještě uklízet do školy, ale s dětmi to neuměla, pořád je komandovala a křičela na ně, že jsou blbý, že z nich nikdy nic nebude. I facek si užily. Renátka se jí brzy vdala a Tomáš utekl z domu s tou holkou. Neuvědomuji si, zda byl vůbec tátovi na pohřbu, měl mu za zlý, že všechno, co se kdy doma semlelo, řešil pitím. Když šlo o splátky, nepomohl tátovi ani korunou. To moje Monička s Jirkou mi opravili verandu, aby do ní nezatékalo, i skleník mi postavili a vzali si jen pár plechů buchet a něco zeleniny ze zahrádky. Sami nemají dost, ale teď čekají maličký a tak jim odkládám na kočárek a výbavičku. "

Mezitím naším povídáním se úplně setmělo. Musí být po desáté hodině, to jsem se teda zapovídala! Jiřčin manžel vyšel za námi na terásku, opíral se o berli. Po tom úraze v mládí, kdy špatně sjel na lyžích, ho často bolí levá noha. Kyčel a koleno, a teď jak je vedro, má ho celé oteklé. Je o patnáct let starší než Jiřka, a prý to býval nádhernej chlap, to mi už sousedka pověděla hned, jak se sem nastěhovali.

Domluvily jsme se na druhý den, že přijdu už dopoledne. "Však jsem ještě neměla být doma, tak se do žádné práce nepohrnu! A je pořád takové vedro a dusno, ani prát nebudu, určitě by mi prádlo zmoklo. Hlásej bouřky."

Kapitola

Ráno jsem musela na kriminálku, udělali rekonstrukci obličeje podle parametrů lebky. Čekala jsem v chladné místnosti bez oken asi hodinu, málem jsem prostydla, než mne zavolali dovnitř. Předvedli mi několik nákresů, jak asi vypadala-překvapilo mne, že to byla ženská! Údajně něco mezi čtyřicítkou a pětapadesátkou, podle opotřebení kloubů asi pracovala někde, kde musela zvedat těžké věci, sklad, obchod nebo pošta. Nosila delší, pravděpodobně obarvené vlasy a porodila nejmíň jedno dítě. Obličej na nákresech mi byl sice povědomý, ale že bych ji znala? To by se museli zeptat spíš Dany, ta tady zná každého včetně lufťáků. Takže jsem jim opět s ničím nepomohla. Dostala jsem vizitku, prý, kdybych si vzpomněla na cokoli, mám jim zavolat. Cestou jsem se stavila v sámošce koupit pár drobností a přibalila jsem i polárku.

Azorek na mě už čekal, radostně vrtěl ocasem, nebyl zvyklý, abych někam chodila bez něj. Samozřejmě jsem měla dobrůtku i pro něj... Anežka, co prodává v uzeninách u teplého pultu, mi vždycky schová kůstky z grilovaných kuřat. A pak jsem vybalila nákup, polárku dala do mrazáku a šla jsem se podívat, zda mi po včerejším deštíku slimáci neponičili cukety, ale to na mne už mávala Jiřinka z verandy:

"Přijď na pokec, když budeš mít chvilku!"

Čas jsme měly až odpoledne, když pan Dvořák po dobrém obědě usnul. Sedly jsme si u kafíčka a u polárkového dortu s malinami. Azorka jsem vzala s sebou. Oddaně si lehl k mým nohám, asi mu bylo za paničkou smutno. K večeru ho vezmu k rybníku, aby se vykoupal. Teď je tam plno lidí.

"Kde ses toulala, Růženko?" vyzvídala. "Ráno jsem tě viděla odjíždět autobusem."

"Nic příjemného," a popsala jsem jí, jak mi předložili několik kreseb možné podoby té mrtvé, obličej byl pořád stejný a někoho mi připomínal, jen kdybych si vzpomněla, koho!"

"Byla jsem v té sámošce a vůbec jsem se nespletla! Ta tvoje Dana má paměť na lidi a zná tady úplně všechny! Mně toho napovídala! Budeš se, holka, divit!"

"Tak předně, mladej od bývalých majitelů našeho baráčku maká kdesi v Bavorsku, zařídila mu to sestra, když zůstal bez koruny. Ale zase ne tak daleko od hranic, aby nebydlel u Budějic v jedné malé vesnici a nedojížděl. Kiki se jmenuje Kristýna, dělá v realitce. Mají děcko, snad holčičku, prý ji už čekali, když utekli. Zda jsou ještě spolu, to Dana neví. Ale teď přjde to nejzajímavější. Brácha toho Oldy, Antonín, seděl dva roky za rvačku a těžký ublížení na těle. Když ho před třemi lety pustili, Olda ho nechal v tom baráku bydlet, protože neměl kam jít. Takže mohl mít klíče, i když byl Olda po smrti. A dlužil spoustu peněz na výživném své bývalé, takže se zřejmě na svobodě moc neohřál."

Jiřka si upila kafe, lžičkou si nabrala zmrzlinu a sáhla po tužce.

"Přemýšlejme... " začala si kreslit do notýsku. "Máme tady Oldu a Marii. Ti byli permanentně bez prachů. Jenže v čase vraždy byli už oba po smrti. Mrtvoly obvykle nevraždí. Pak máme Renátu a Tomáše. O Renátě víme, že je provdaná v Bavorsku. Tu bych také škrtla, ledaže by jí ta baba lezla do zelí nebo to byla její tchýně. Tomáš je teoreticky podezřelý. Ale proč by zabíjel cizí ženskou? Kristýna. Nevylučuji. Možná tam byly nějaké čachry s realitkou, kde dělá. Zjistit!" napsala s výkřičníkem. "Antonín má nejvíc motivů. Dluží, na koho se podívá. Ženská ho mohla náhodou vyrušit, když dělal něco, k čemu nepotřeboval svědka. A co, když to nebyla cizí ženská? Co víme o té jeho bývalé ženě? Vidělas ji někdy, Růženko?"

"Růženko, jsi tu s námi?" slyším Jiřku, ale zoufale se chytám jiskřičky vzpomínek. Jo, už něco z paměti lovím: "počkej, Jiři, nech mě přemýšlet.

"Vzpomínám si na jednu noc, před hodně lety, bylo to taky v takovém horkém létě, jako je teď. Šla bouřka a přinesla velké kroupy, to by možná šlo i dohledat datum, když ne jinak, tak v záznamech pojišťovny, potlouklo to skleníky i okna, kdo měl dobrou pojistku, něco na ně i dostal."

Ale ještě před tou buřinou, co přišla odpoledne, byl dusný den. Od rána dusno, všichni jsme plavali v potu. A to víš, to svlíkneš všechno, co můžeš... Sbírala jsem odpoledne prádlo, právě před tou bouřkou a měla na sobě na mou postavu moc málo oblečení. Tak jsem se nejprve lekla, co za chlapa na mě civí přes plot, víš jak člověk něco zahlédne koutkem oka, lekne se a když se podívá pořádně, tak by se zasmál... jenže sice to nebyl chlap, ale dost divná paní."

"Jak divná, Růži?"

"Taková divná. Ani stará ani mladá. Ostříhaná na centimetr. To vím přesně, protože proto mě spletla, že je to chlap. Hranatá, špičatý nos, starý triko a prsa žádný, v džínách. Ale ten pohled, jakoby nebyla normální. Jak jsme se potkaly pohledem, přestala civět a otočila se a šla zase zpátky. Ne rovnou do chalupy, ale kolem plotu dozadu, kde byla stará králíkárna."

"A doma byli jen staří rodiče nebo ještě někdo z dětí?" Hbitě se Jiřka vyptávala dál.

"Nevím, sousedé byli snad u rybníka... Právě, že mne udivilo, co tam ta ženská pohledává, když od nich přece nikdo není doma. Možná ji zahlíd´ Bohdan, ten zrovna sekal trávu," docela jsem zapomněla, že můj muž mi to už nedosvědčí. "Monika měla deku nataženou na trávníku za domem, byla jen v plavkách a učila se na zkoušky. No ale Jiři, já se ti tak vylekala, že jsem holku hned poslala domů a svedla to na úžeh. Bohdan jen mávl rukou, řek´mi, že tu trávu shrabe sám a ať si jdu radši dovnitř odpočinout. Díval se na mne, jako bych byla ta divná já. To víš, když ti Bůh dopřeje jen jediné dítě, máš o ně o to větší strach."

Odmlčela jsem se, i po těch letech mi vyschlo v ústech, musela jsem si nalít minerálku, abych mohla vyprávět dál.

"Připadala mi jako ta Polednice od Erbena, jen bez kutny přes oči. A hned potom se zvedl vítr, běžela jsem sebrat to prádlo, co tam ještě zbylo a zahlídla jsem tu ženskou pobíhat po zahradě, zrovna tam vzadu pod tou rynglí, teď mi napadá, zda není ten strom nějak divný, ale nesměj se mi..."

"Já se nesměji," přerušila mne Jiřka, "já se jen snažím přijít celé té věci na kloub. Řekli ti, co to bylo za ženskou, nebo spíš jen zatloukali a dělali jakoby nic?"

"Nevím nic. Několik dní jsem na ně vůbec nenarazila, to víš, chodila jsem do práce na osm hodin i víc, doma holka a mužskej, barák a zahrada... Tak jsem to nějak vytěsnila z mysli. A tu ženskou jsem nž nepotkala. Nebo, počkej, "

"Bojím se, že jsme měli po té bouřce všichni jiné starosti. Ale pamatuji si, jak Olda říkal Bohdanovi, že to poničilo i auto jeho bráchy. Vztekal se, že mu za ně nedali ani korunu. Já se moc nedívala, co se vedle děje, aby pak Marie neremcala a nepomlouvala nás, že jejich rodinu šmírujeme. Když navíc my jsme tou dobou zrovna žádný skleník neměli, kůlnu jsme stejně chtěli zbourat a odneslo to jen pár eternitových tašek na střeše, Bohdan je měl za odpoledne spravený. Ale Monika, jak jsem ji zahnala ze zahrady, surfovala po netu a dopisovala si s kamarádkami a říkala mi, že tak velké kroupy byly jen tady u nás."

"a co ta divná ženská?" připomněla mi Jiřka.

"Jednou jsme se myslím viděly v sámošce, ale nejsem si jistá, zda je to opravdu ona. Pokud to byla ona, měla delší odbarvené vlasy a za ruku vlekla asi čtyřletýho kluka, vztekal se, že mu nechtěla něco koupit. Spíš vypadal jako vnuk, než jako syn. A já si víc všímala toho děcka. "

"A pamatuješ si, kdy to bylo?" přerušila mne věcná Jiřka.

A zase jsem musela hodně namáhat paměť. To jsem myslím šla z práce z Kauflandu, ano, z Kauflandu, protože jsem si říkala, že za celý den jsem nepotkala tak zlobivé děcko. A v Kauflandu jsem dělala těsně před důchodem, to nám zavřeli podnik a nic jiného jsem nesehnala, než tu otročinu za kasou. Pak něco řešily u pokladny s Danou, rychle jsem se proplížila kolem, aby mne nezahlídla, v té chvíli jsem si byla jistá, že je to ona a strach jsem měla o to větší, že už nebyl, kdo by se mne zastal, Bohdan ležel v nemocnici, Monika byla na škole a Oldovi bylo všechno jedno, kromě chlastu.

"Tomáš, starej Antonín nebo ta babizna. Podle mne byl vrahem někdo z těch tří," uzavřela Jiřka. "Kdo, to zatím nevím. Zkusím ještě promluvit s Danou. Myslím, že mně řekne víc, než tobě. Ty tady žiješ spoustu let, ale Dana má pocit, že ji tady už nikdo neposlouchá. Do důchodu to už má také za pár a děcka má z domu stejně jako my dvě. Víš co, pozvu ji zítra k nám. Něco upečeme a uděláme si babský kávový dýchánek. Pořád lepší, když má ženská kolem sebe babinec, než zůstat ke stáří sama. S chlapem to není ono. Vem si toho mýho. Kdysi to byl skvělý mužský, sportovec, ale teď je z něj ubrblaný dědek, co nejraději kouká na televizi nebo spí."

KAPITOLA

Kudy chodím, tudy myslím na tu vykopanou lebku a vše, co se asi mohlo stát. Zdá se, že jsme s Jiřkou přemýšlely docela rozumně, ale co když je všechno úplně jinak? Tohle není detektivka, kterou jsem si četla o zimních večerech při krbu. A ani já nejsem Holmes.

A ještě tu byl ten telefonát z kriminálky, abych zas přijela, příští týden hned v pondělí. Vůbec se mi tam nechce. Ale zítra odpoledne přijde Dana, slíbila, že po práce se staví. Jiřka přemluvila muže, že ji pak vezme autem domů. Dana jinak nechtěla, bydlí na druhé straně za říčkou na kopci a má artrózu v levé kyčli. Ale prodávat zvládá pořád dobře.

Navečer sprchlo, ochladilo se a tak jsem se pustila do rybízu, už je přezrálý, do koláče jako dělaný. Hned večer jsem upekla rybízovou bublaninu. Něco dám do mrazáku, o víkendu možná přijede Monička.

Volala mi, zrovna když jsem vytahovala koláč z trouby. Miminko má sice termín až za měsíc, ale v tom horku jí otekly nohy a doktor jí vyhrožoval nemocnicí, tak nevěděla, zda jí takový výlet dovolí. O té lebce prý vysílali už i v televizi. Ukázali tam i tu kresbu a vyzývali lidi, aby pomohli s identifikací.

Nevím, co mi na té kriminálce ještě chtějí! Já ani ten pořad neviděla, pekla jsem a pak jsem si sedla do křesla s knížkou. Možná, kdybych se dívala, připomněla bych si...

Prý se dá hodně věcí najít na internetu, i si pustit pořady z televize, který jste nestihli, ale to neumím. Že bych to zkusila? Nejsem počítačově zdatná a ani mě nebaví jen tak bez cíle něco prohlížet, ale zkusím. Nabíhá mi to děsně pomalu, už si říkám, jestli nění někde nějaká chyba. Jo, teď tu kulatou ikonku, kde je, ano, a naťukám ZPRÁVY.

Napětím jsem celá ztuhlá, počítači jakoby se také nechtělo, vždyť má chudák taky vousy, zbyl mi tady z Moničiných vysokoškolských let a Monička je už dva roky po škole! Konečně ty zprávy, politika, války, sucho, bouřky, žně a sinice v rybnících. Krátký šot s hrůzným nálezem na zahrádce rodinného domku byl až téměř na konci. Díkybohu mne tam hodně sestřihli, ukázali hlavně ten tužkou kreslený identit, ten tam byl dlouho, ale opět stejný problém...Paní mi někoho připomíná, ale kdybych si jen vzpomněla, koho! Muselo to být hodně dávno!

Snad ten šot viděla i Dana a pomůže mi se vzpomínáním...

V mém věku není zdrávo navečer číst detektivky a koukat na thrillery. Stačily i ty zprávy a spala jsem špatně, zdály se mi divoké sny, musela jsem si otevřít okno a to mám zase strach, že mi někdo vleze do baráku. I když mám Azorka a ten dobře hlídá paničku. Taky jsem ho učila, aby si nebral jídlo od cizích.

Jenže zvířátko je jako dítě, nevím, co mu napadne. Tuhle Míca snědla otrávenou myš, kterou chytla kdesi venku, bylo jí tak zle, že jsem ji musela vzít k veterináři a to byla zase vzteklá, že ji beru od koťat. Stálo mne to pěkných pár stovek. Ale kočička je naživu.

Ach, ta moje hlava! Když nemohu usnout, přemýšlím. Ale abych si vzpomněla, na co mám, to ne! Usnula jsem na rozbřesku, zdálo se mi s tou divnou ženskou odvedle. Hádaly jsme se přes plot. Ve skutečnosti jsme nikdy spolu nepromluvily! Sny člověka umí zavést do slepých uliček! Jen mi napadlo, zda ten identit není špatně nakreslený, nemohli mít všechny testy za tak krátký čas!

Ráno jsem nakonec spala dlouho. Hrozně tvrdě, jak jsem byla zpitomnělá po té divné noci. Probudil mě zvonek a štěkání Azorka.

Jiřka stála u branky a povídá, heleď, hned ráno v půl osmý, muselas je slyšet, přijeli z kriminálky a mračili se a zas chodili po zahradě, se psem, jako by ještě něco hledali. Pak se jen ptali, jestli tu někdo v posledních dnech nebyl, já že nic nevím, to víš, starej je nahluchlej, spí i ve dne, a já když jsem doma, tak vařím a taky toho moc zvenku neslyším. Asi hledaj toho jejich syna.. že neplatí alimenty, no tak s tou Kiki teda už není, a jestli třeba nechtěl něco tady. jenže tehdy exekutoři všechno odvezli a barák byl skoro prázdnej, když jsme to koupili. Až na pár starých krámů, to jsme strčili na půdu, ani jsem se tím neprobírala, ale bylo tam v zásuvce stolu něco divnýho, půjdem se podívat, jo, nic jsem jim neřekla, vybavuju si to až teď.

Jiřka to chrlila jak voda z chrliče na kostele a pak viděla, jak se rozkoukávám, tak jen řekla, „pojď se mnou na tu půdu, uvařím ti kafe k snídani a rohlíky mám včerejší, ale dobrý, ty šestizrnný.“

"Počkej chvilku, jen si dám sprchu a něco na sebe hodím, hned jsem u tebe nebo víš co?" pozvala jsem ji dál, na tácek jsem dala pár kousků rybízové bublaniny na ochutnání a pustila jsem na sebe proud vody, nejdřív horkou a pak studenou a citrusový sprcháč od Moničky, to mne probere vždycky. Přehodila jsem přes sebe triko a kalhoty, na nohy tenisky, ty staré černobílé, když teda jdeme prolézat půdu. Jiřka mne čekala s fotkou v ruce, na tu jsem docela zapomněla, mám ji ve stojánku na kredenci, je to památka na můj maturitní ples a jsou na ní holky z naší třídy.

"Tebe jsem poznala hned, tady v bílých šatech viď? Ale tuhle ta holčina mi taky někoho připomíná," zapíchla prst do jedné fotografie. "Jen by byla tak o čtyřicet let starší, samozřejmě."

"To je Jana, za svobodna Marková," vybafla jsem bez přemýšlení, aniž by mi došlo, co říkám. Pak jsem se podívala lépe a úplně jsem zmrzla-ten identit!

"Možná je to nesmysl," říkala jsem sama pro sebe, "Tamté má být tak čtyřicet osm. "

"A co když to je dcera nebo nějaká příbuzná?" napovídala mi Jiřka. "Víš co, dáme si kafe, vidím, že ho dnes ráno potřebujeme obě. V noci bylo horko, Pepa téměř nespal, brouzdal po baráku a hned ráno ti policajti. Snad to už veme nějaký konec! A ty tvé koláčky si vemem´s sebou, po sladkým se líp přemýšlí."

"Co já vím, sladké zabíjí mozkové buňky, ale ujíždím na něm... no, proto vypadám, jak vypadám. Měla bych si radši dát tvůj rohlík!"

A lezly jsme po příkrých schodech na půdu.

"Tady to je," ukázala Jiřka, "tenhle stůl a skříň. Právě v té skříni je něco, co nevím, k čemu slouží."

Byly tam krabice, nějaký lihový vařič, sklenice, lžice, zaprášený pytlík, s něčím bílým, co se z něj sypalo, asi prášek na praní, nějaké hadry a krámy. Kroutila jsem nad tím hlavou.

Až Jiřka, která zatím lomcovala zásuvkou ve stole, ji s rachotem otevřela, až vypadla a vysypala se na zem.

"Drogy! Koukej, je tu plno injekcí!"

"Že to ten policejní pes nevyčmuchal! Měly bychom je hned zavolat, ať si to odvezou!" navrhla jsem a měla jsem husí kůži jen z pomyšlení, že jsem ty poslední dva roky, co byl barák prázdný a svítilo se v něm, měla za sousedy mnohem nebezpečnější lidi, než jsem si původně myslela.

"Policajti se mne ptali, zda jsme tady neobjevili skrýš, nebo zda tady nebyl sklep," přemýšlela nahlas Jiřinka. "Mně to bylo hned divný, jak to v té zásuvce hrkalo, když náš Míša s kamarádem vyklízeli obývák a vynášeli ty krámy na půdu! A ptali se na toho Tomáše, zda se tady neukázal. No, jestli se neptali kvůli tomuhle!?"

"O Tomášovi by mohla něco vědět Renátka," vzpomněla jsem si. " Jestli bral drogy, tak se ani nedivím, že dluží na výživném, i když prý dělá v Bavorsku. Vrtá mi hlavou i ta Jana. Moc divná holka. Její táta byl voják, pořád se stěhovali, nikde si nestačila najít kamarády, ale tady to táhla s nějakou partou a povídaly se o ní nehezké věci, taky se brzy po maturitách musela vdávat za jakéhosi muzikanta. Kde skončila a zda ještě žije, to nevím. A ten obrázek jí je podobný."

Radši jsme už na nic nesahaly, šly jsme si dolů umýt ruce a Jiřka postavila na další kafe.

"Udělám špaldové, ať nám to neurve srdce," slíbila. "Něco sladkýho si taky zasloužíme, za ty nervy," a vytáhla z mražáku nanukáč. "Ať jsme třeba tlustý, hlavně že v klidu a naživu, žejo. Máš někde to číslo na kriminálku, Růži? S drogama nechci nic mít, ať si je odvezou, a nejlíp hned!"

"Měla jsem vizitku, ale taky mi říkal ten poručík, že kdyby něco, třebas maličkost, tak ať klidně volám jen 158, nechám vzkaz, že to stačí. A tohle maličkost není, že? To by bylo na stopadesátosmičku i bez té mrtvoly."

"Dojdu pro ni domů, až to teda sním, tu zmrzlinovou nálož. No jo, třeba ta ženská, jak na mě tak civěla přes plot, mohla bejt zhulená, proto se mi zdála tak divná. Třeba tu měli partu, hnízdo.... Panebože, vedle mýho domku!" Trochu jsem lamentovala, a Jiřka šla a zavírala okna, začínalo být venku zase děsný vedro. A to je teprv půl desátý.

Vizitku jsem doma vyštrachala, kriminalisté byli na výjezdu, vzala to nějaká slečna, slíbila, že je pošle hned, jak se někdo ukáže. Moc jsem tomu nevěřila a tak jsem ještě prozvonila i toho morouse, co tady vedl to první vyšetřování. Ani on to nebral. Děje se něco?

Dělo se něco úplně jiného. Volala mi Monika. Z nemocnice. Ráno ji tam odvezl Jirka. V noci měla stahy, báli se, že to už začalo. Byli to sice jen poslíčkové, ale kvůli oteklým nohám si ji tam raději nechali. Takže nepřijede. Achjo.

Na obloze se stahovala mračna. Cítila jsem se úplně stejně. V dálce hřmělo. Od severu. Tak to za půl hodiny máme bouřku tady. Zdrží ji Šibeniční vrch, ale pak se stočí do našeho údolí. Od severu je bouřka jako podle scénáře.

Ale že se tam fakt hrozně zatahuje...

Kriminalisté si dali na čas. Přijeli navečer zrovna ve chvíli, kdy jsme Jiřka, Dana a já seděly kolem stolu a skládaly mozaiku ze všeho, co víme.

Odvezli si všechno včetně vařiče, kredence, stolu a stříkaček, takže Jiřce zbylo jen natáhnout šňůry a měla volnou půdu na prádlo. Zůstal jen jejich velitel, vytáhl tablet a číhal jako kočka na myš, co mu my tři povíme.

Byla tady pořád záhada té mrtvé. Nikdo se jim nepřihlásil, že by ji postrádal. A tak jsem vytáhla i společnou fotku z maturitního plesu, zda si Dana na něco nevzpomene.

"Jo, Jana," lovil Dana v paměti. " Taťka byl u armády, doma vyžadoval kázeň jako v kasárnách, říkali mu generál, i když byl jen nadporučík. Holky řezal jako žito kvůli každé hlouposti. Jenže se pak vyboural s gazíkem při manévrech na východním Slovensku. Byli namol, on i řidič. Máma musela nastoupit do fabriky na směny, z vdovského důchodu rodinu neutáhla. A holky zůstaly samy na sebe. Katka chodila se mnou do třídy. Taková tichá, bledá, zakřiknutá dívenka, moc jí nešlo ani učení. Jana byla pěkné kvítko už za tátova života a po jeho smrti to bylo ještě horší. Courala se po mejdanech, přespávala, kde přišlo, doma se neukázala někdy i týden a s kolika chlapama co měla, to nikdo neví. Sama jsem slyšela, jak Káti vyhrožovala, že ji zabije, jestli mámě něco poví! Taky se brzy vdávala, viď, Růžo? Honza Nývlt byl kytarista ve skupině, co tady frčela, na název si teď nevzpomenu, Jana s nimi nějaký čas zpívala. S výchovou holky si hlavu nedělali, Ditunku hodili na krk babičce."

"To by mohlo sedět," nechal se slyšet inspektor, kterému jsem v duchu přezdívala Morous, protože se snad ani jednou neusmál. "Mohu si tu fotografii půjčit a oskenovat?"

A vtom to přišlo, a zrovna od Šibeničáku, jako před třemi lety, když to všude kolem našeho porozbíjelo skleníky. Kroupy jako hrachy bubnovaly o střechu a za chvíli pokryly celý dvorek, jakoby sněžilo. Ještě, že náš skleník je z komůrkového plastu, tak to snad vydrží! Taky vypadla elektrika. Jiřka odněkud sehnala svíčky a měli jsme černou hodinku. Najednou škrábání na dveře, ale to jen chudáček Azorek se vyděšeně dobýval za paničkou, protože se doma sám bál.

"Tak tohle je ten hrdina?" zeptal se inspektor a snad poprvé jsem ho viděla usmát se. "Odkud ho máte?"

Přiznala jsem, že z útulku. A hned vzápětí, jakoby mne blesk osvítil, začala jsem si vzpomínat na podrobnosti, jak to tenkrát bylo a proč mi ho Monika pořídila.

"Začalo to několik dní poté, co odtud exekutor nechal odvézt veškeré zařízení bytu,“ vzpomínala jsem já. „Až na tu kredenc a stůl. Nejdřív jsem si myslela, že si noví klienti se zástupcem realitky procházejí dům. Jenže proč by to měli dělat pokaždé až po desáté večer?"

"Kdo jiný by mohl mít klíče?" argumentovala jsem dál.

"Právě, že takových podezřelých máme víc," opatrně nám sdělil inspektor. "Jak vycházel mladý pan Mikulášek s rodiči?"

"Nic moc," skočila mu do řeči Dana. "Spíš se hádali, ale to byste musel znát Maruš Mikuláškovou! Hotová matka pluku! Chlapy jen komandovala, ono také bylo proč, starej Olda, se chytl sklenky, jakmile k tomu byla příležitost a ta se našla vždycky, žejo. O mladým radši nemluvit, kluci se mu spíš posmívali, ale jakoby chtěl ostatním dokázat, že se s nimi srovná i v tom chuligánství. A co se tady objevila ta Kiki... V černé kůži, v každém uchu patery náušnice, v nose piercing, na jazyku trn, Marii z ní mohl psotník vzít. A když se nakonec ukázalo, že jí Tomáš udělal děcko, to byl teprve cirkus! Potkala jsem ji tady nedávno, vypadala docela solidně, triko, džíny, účes nakrátko, náušnice jen jedny a hezké. Zastavila se na nákup a ptala se na Tomáše. Našla si místo, žije s holkou sama, s Tomášem to prý nebylo k žití, sice hodně vydělal, ale hned také všechno utratil. "

"A co víme o bratrovi bývalého majitele domu?" vzpomněla si Jiřka.

"Ten tady nějakou dobu bydlel, co se vrátil z vězení," připomněla jsem. "Nechal ho tam bydlet bratr, protože neměl kam jít.

"Každý den si v samoobsluze kupoval flašku, kde na to bral?" přisolila si Dana.

"K tomu také dojdeme. Neviděly jste tady poslední dobou Tomáše Mikuláška?" vyptával se inspektor.

"Ten se tady nějakou dobu neukázal," odpověděla Dana. "A co by tady dělal, Renátka říkala, že pracuje v Bavorsku. Ta se zastavila u nás v sámošce asi před měsícem, měli třídní sraz po deseti letech, kupovala víno a nějaké zákusky a pamlsky pro děti. Přespávala u spolužačky, Zuzky Nováčkové, teď si nevzpomenu na její jméno za svobodna. Ale tak před dvěma lety sem Tomáš jezdíval, říkal, že má doma ještě nějaké své věci, to ještě nebyl barák zapečetěný...Nebo ano? Ta exekuce byla hodně rychlá, viď, Růžo? Říkaly jsme tenkrát, že Olda v té zemi nestačil ani vychládnout. Ale ten jeho brácha, Antonín, ten sem jezdil, i ta jeho, Olina, taková podivná existence, ale on Tonda nebyl o moc lepší a snad ho před rokem zase zavřeli? A ještě se tady párkrát ukázala i ta Jana, jejda, příjmení jsem zapomněla, také se zastavovala v sámošce, pro co jiného než pro flašku. Zmínila se, že jí Mikuláškovi dluží peníze, zrovna jí, která vždycky všecko prochlastala a snad brala i drogy, vždyť ta její Dita ani nepoznala mámu, když ji tenkrát před dvěma lety potkala na ulici!"

Bouřka se pomalu utišila, přestávalo pršet, ale venku už byla tma, však se také blížilo k desáté, to už obvykle chodím spát. Pan inspektor se rozloučil, poděkoval nám za pohoštění, ač mu Jiřka stačila uvařit jen čaj, a nabídl se, že hodí Danu domů místo pana Dvořáka, který už stačil usnout. Doufala jsem, že Danu cestou vyzpovídá a usoudí, že v to pondělí jsem u nich na kriminálce zbytečná. Jenže to jsem se spletla.

Kapitola

Morous měl na dveřích vizitku "nadporučík Robert Slavíček". Docela hezké jméno na tak nerudného chlapa. Dovnitř mne pustila slečna v Moničině věku, zřejmě ta, s níž jsme s Jiřinkou mluvily o té skrýši s drogami. Pan nadporučík seděl za stolem a prohraboval se lejstry.

"Tuhle paní znáte?" otočil ke mně fotografii jako z pasu.

Byla na ní ta podivná ženská, co mne tenkrát tolik vyděsila.

"Olga Šímová řečená Oluška. Odseděla si pár let za podvody. S Antonínem Mikuláškem se s oblibou vydávali za manžele. Zdá se, že dokonce i před rodinou. Ve skutečnosti "pracovali" spolu a spoustě lidí dluží peníze. Jejich jediné dítě skončilo v dětském domově, když mu byly čtyři roky. Chlapce adoptoval bezdětný manželský pár. Kluk neví, že to nejsou jeho praví rodiče. V takovém případě bych asi mlčel i já. Dovedete si představit, co by taková informace udělala s děckem v pubertě?"

Pan nadporučík se odmlčel.

"Ta mrtvá z kompostu bude nejspíš skutečně paní Nývltová. Že byla závislá na drogách, to nám potvrdil její bývalý manžel. Dceru Ditu jsme už předvolali kvůli genetickým testům. Matku viděla naposledy v srpnu před dvěma lety, když přišla navštívit babičku. Vyděsilo ji, jak matka vypadá a dala jí všechny peníze, které měla zrovna u sebe, aby si koupila jídlo a oblečení. Jenže dejte feťákovi peníze a co s nimi udělá? Na pozůstatcích jsme nenašli stopy násilí, soudíme, že mohlo jít i o předávkování. Jenže do toho kompostu se sama nedostala. Zkuste si vzpomenout, co se mohlo dít před dvěma lety v srpnu, kromě té bouřky, o níž nás už podrobně informovala paní Dana Horáčková."

Moc jsem toho nevěděla, i když bych ráda pomohla.

"Ano, předloni v létě se několik nocí u sousedů svítilo déle než obvykle. Jednou svítili dokonce i na zahradě, myslela jsem, že jsou to už noví sousedi, že uklízejí trosky starého skleníku. Jenže pak jsem před domem potkala toho realitního makléře. Posteskl si, že o tak dlouho vybydlený dům není zájem a nabízel mi, že jako sousedé bychom měli předkupní právo. Jenže Monika s Jiříkem si zrovna vzali půjčku na byt. U nich v paneláku byl k mání i jednopokoják, s balkonem, hned v prvním patře. Co se mne napřemlouvali, že bychom měli k sobě blízko! Jenže tam bych si já nezvykla. A když viděli, že se mnou nic nezmohou, přivezli mi Azorka. A to je všechno, co vím, i když mne zabijete, pane inspektore."

"To rozhodně nemám v úmyslu," usmál se pan nadporučík jen tak, aby se neřeklo. "Děkuji za spolupráci, ozveme se, kdybychom potřebovali ještě něco upřesnit. Kamilko, vyprovoďte paní..."

Byla jsem ráda, že to mám už z krku. Tedy, snad...

O půlnoci mi zazvonil telefon. Bez rozpaků jsem ho vzala.

"Prosím?" - to bylo zcela spontánní. Že jsem ho nenechala radši vyzvánět!

Na druhé straně - ani nepoznám, jestli mužský či ženský hlas - mi kdosi řekl pouze krátkou větu: "Sleduji tě. Jestli toho šťourání nenecháš, budeš taky v hlíně."

Chvíli jsem se jen třásla. Zimou? Strachem? Nevím. Pak jsem zhasla lampičku, s pocitem, že se mi někdo dívá do okna, a vzala si Azorka do postele a mobil vypnula. Pes na mně udiveně koukal, že jsem v noci vzhůru. Usnul okamžitě, zato já jsem se převalovala a přemýšlela až do rána, jestli mám volat policii nebo všechno ignorovat a kdo to mohl být.

Ráno, bylo půl sedmé, jsem už zase vstala a zapnula mobil a čtu esemesku.

"Dávej si pozor a zbytečně nežvaň, nebo to odneseš ty i tvůj čokl. "

Tak to mi už nebylo jedno. Co když inspektor nemá pravdu a byla to vražda?

Navíc hned od rána vlítlo na Jiřinčinu zahrádku komando. Legitimovali se, to ano, ale archeologický výzkum by nebyl důkladnější!

Jiřka u mne na verandě brečela nad zničenýni záhonky. Slíbili sice, že jí všechno zaplatí, jenže co jsou peníze proti s láskou opečovávané zahrádce?

A já měla kromě té výhrůžné SMS-ky další předvolání na policii. Proč, co mi ještě chtějí?

Váhala jsem, jestli se nerozjet za Monikou, odpočinula bych si, Jirkovi bych uvařila, snad by mne tam i pár dní nechal... Jenže co s Azorkem? Je zvyklý na zahradu!

A také jsem přemýšlela, co si policie myslí, že ještě vím, a co si myslí ten, kdo mi vyhrožoval? Snad něco neschovali i u mne v domku nebo na zahrádce?

Odpoledne jsme měly zase scuk s Danou. Končila v práci dřív a už ani nenaléhala, aby ji někdo zavezl domů. Prý dojde pěšky. Nabídla jsem jí, že může u mne přespat, kdybychom se zakecaly.

"Holky, mně někdo vyhrožuje," řekla nám u kafe. "Podle hlasu bych řekla, že mladej Mikulášek. Znám toho fracka už od kočárku. Hned jsem to číslo poslala panu inspektorovi Skřivánkovi či co je to on za ptáka...Já ho naučím!"

"Neříkala Renáta, že je v Bavorsku?" podivila jsem se.

"A kdy Renátka nekryla záda bratříčkovi?" opáčila Dana. " Vždyť i tenkrát, jak šlohnul tu čokoládu, radši ji zaplatila, než by měli Tomáška doma seřezat. Před těmi dvěma roky byl tady Tomáš pečenej-vařenej. Vím přece, jakým autem jezdil, ne? Tátovi na pohřeb nepřišel, ale po jeho smrti co šlo, to si odvezl, než na to vlítl exekutor a klíče musel mít i pak. Nedám za to ani zlámanou grešli, že tady ten perník vařil on."

"Mně taky někdo volal o půlnoci," vylezlo z Jiřky. "Nezvedla jsem to, slušný lidi v noci spí."

A tak jsem nakonec přiznala, že mně taky vyhrožovali.

"Samotnou bábu zastraší, ale my jsme na něj tři," uzavřela to Jiřka.

A tak jsme se domluvily, že Dana nějaký čas zůstane u mne, na Jiřku si snad netroufnou, když má v domě chlapa, a že budem´na střídačku držet hlídky jako kdysi na táborech.

Když jsme byly takhle ve třech, to jsme měly ramena!

V noci pak zase volání, ale to já ignorovala. Pak hned sms, to jsem se nebála otevřít, a koukám, ona to Monika, že se mi zoufale snaží dovolat, a že asi porod bude dřív, možná že půjde na císaře... trochu to bylo zmatené, kdoví, co všechno se jí to motá v hlavě, a mně se teď tak nehodí za ní jet. Nevolala jsem zpět, jen jí chlácholivě po mateřsku napsala pár slov.

Jediný, co nás mátlo, každá jsme měly to anonymní volání z jiného čísla. Mně se dokonce ukazovalo "neznámé číslo". Dana držela stráž, tak jsem šla za ní, stejně jsem si potřebovala s někým trošku promluvit o Moničce, a ona říkala, že neznámé většinou bývá služební telefon.

Ale proč by mi někdo vyhrožoval ze služebního telefonu? To přece nedává smysl!

"Neboj, to vypátráme," ujistila mne Dana. "Služební telefon přece může mít i vrátný ve fabrice. Nebo spíš sekuriťák, majitelům agentur stačí, když má chlap fyzičku a případně nějaký výcvik v bojovém sportu."

Jenže já bych už stejně neusnula, tak jsem poslala spát Danu. Do rána jsem s baterkou v ruce a s Azorem u nohy procházela okolí domu a zahradu. Na mobilu jsem měla předvolenu stopadesátosmičku, stačilo jen stisknout, kdyby něco. Ale nikde nikdo, jen cikády řvaly jako o život. Ráno jsem hned volala Monice, měla jsem jí plnou hlavu, já si s ní také užila své, i ty poslíčky jsem měla už měsíc před porodem. Byla na vyšetření a mluvila už docela klidně. Podle ultrazvuku je miminko už dost velké a jinak vše v pořádku, jen jí pořád otékají ty nohy, neví se, proč, všechny testy vyšly negativní, ale nasadili jí neslanou dietu, je to prý jako v té pohádce, co se ztratila sůl, nic jí nechutná, jen v tom horku hodně pije.

Po snídani mi Dana nabídla, že bude hlídat dům a ať jedu za mladýma. Zítra už by to nebylo ono, musí zas do práce, a že prý třeba budou i oni něco vědět. No, možná má pravdu, protože mi dávali Azorka tak docela narychlo a to jejich vysvětlování, aby mě jako hlídal, bylo trochu překotné, jak si teď vzpomínám, nějak mlžili a asi mi nechtěli svoje obavy úplně říct.

Koukám, jak si člověk na ledacos vzpomene, co vlastně neví!

Tak jsem jen koukla na hodinky, ověřila, zda mám v peněžence dost peněz, přehodila přes sebe ty květinkované šaty od Moniky, na nohy sandály a spěchala na autobus. Ještě, že mám kondici, jak musím denně s Azorkem na procházku. Tenkrát jsem podezírala Moniku, že chce, abych se víc hýbala. I to byla pravda, že jsem většinu času proseděla u televize a sledovala každý seriál. Autobus byl narvaný, jak se v tom horku všichni přesouvali na koupaliště, sotva jsem se protlačila k tyči, až u akvaparku jsem si sedla a to už málem ani nestálo za to. Návštěvy v nemocnici začínaly až za hodinku a Jirka je už touto dobou v práci. A protože jsem pořádně ani nesnídala, zašla jsem si do nedaleké kavárny na něco dobrého.

"Jé, ahoj, kde se tady bereš?"

Byla to Katka, mladší sestra Jany. A hned se mne ptala: Kávu turka, nebo nesku? S mlíkem, nebo bez? Máme čerstvé tvarohové koláčky...No tebe, Růženko, jsem neviděla nejmíň sto let!"

Byly jsme tam jen samy dvě, tak jsem měla dobrou příležitost promluvit si o Janě. Začala jsem ne nápadně tím, že jsem jako při úklidu vyhrabala naši maturitní fotku.

Jenže i Katka se dívá na televizi.

"Víš, jak Jana zmizela, o tom tedy nevím nic bližšího," šeptala, "a s policií radši nic nemít, že jo, ale vím, že tenkrát dala Dita Janě čtyři tisíce ze své výplaty a od naší mámy to pak šíleně schytala. A ještě jí dala nějaké své šaty a sandály. V čem Jana přišla za naší mámou, to byla hrůza, jakoby vylezla z kanálu nebo co a vypadala jako sjetá. Ona si začínala s drogama už tenkrát, když zpívala s Honzovou kapelou. Dokonce si nějaký rok odseděla, za vykradení lékárny. Ditě to neříkej, mamka jí namluvila, že byla Jana alkoholička a že byla v léčebně, ale po pravdě, jediné, na co jí kdy byla maturita, byly znalosti chemie, když si chtěla uvařit perník. A ti odvedle byli také pěkná sebranka, až na Marušku."

Dál mi to už nedopověděla, protože se ukázala dvojice mladých a Katka je musela obsloužit. Návštěvní hodiny začínaly už za deset minut, tak jsem rychle vyzunkla vychládlé kafe, ani nevadilo, že není teplé a spěchala jsem za dcerou. Moničce to mateřství slušelo, přišla mi čím dál hezčí, také se trochu spravila, co jsme se neviděly.

"To ta neslaná dieta," smála se. "Maso bez soli není k jídlu a tak baštíme sladký."

"Bude to holčička," celá se rozzářila, vždycky si přála mít dcerku.

A já neměla to srdce vyptávat se jí...

Umínila jsem si, že vyzpovídám radši zeťáka. Klíče od bytu mám, zaleju Monice kytky, Jirkovi uvařím gulášek a počkám si, až se vrátí z práce.

Jirka přišel z práce dřív, chystal se za Monikou do nemocnice, ale můj guláš si dal rád.

A také se rozpovídal:

"Moni ví jen to, co vyžvanila ta její kámoška, když přijela z Bavor na návštěvu a na dívčím mejdanu to přehnala s alkoholem. Tomáš ten perník prý rozjel kvůli dluhům. Když ho s tím Kiki vyhodila z baráku, přesídlil do domku po rodičích, který byl tenkrát prázdný. Dost divný věci se tam děly už za starýho pana Mikuláška. Scházeli se u něj jeho kámoši muzikanti a kromě toho, že byli pořád v lihu, si prý občas i šlehli. Vařili si to v boudě na nářadí kdesi na konci zahrady. Ta bouda jim jednou vyhořela, když zapomněli vypnout vařič. Když ses tenkrát začala stresovat, Moni po mně chtěla, abychom vypátrali, co se tam děje. Jenže já o ni měl strach, když jsem viděl, co jsou zač ti jeho kámoši. Pracují jako vyhazovači z nočního baru, nejspíš jsou i dealeři, ale dokaž jim to."

"No, víš, měla jsem několik anonymních telefonátů a esemesek, kde mi vyhrožovali, ale ještě jsem to neřekla četníkům. Myslíš, že bych měla?"

Jirka se zarazil, "Jo, to bys měla říct. Řekni, co víš, ale přestaň v tom šťourat. Nemůžeš být za detektiva, ty, ani ta Dana z kšeftu. Oni mají metody a najdou vraha, neboj," a usmál se povzbudivě, "potřebujeme babičku v dobré náladě!"

Za Monikou jsme zašli spolu, koupili jsme jí na trhu broskve a v knihkupectví knížku, aby se nenudila.

Zatímco si mladí špitali na lavičce ve vestibulu, promluvila jsem si s doktorem. Říkal, že Monika je bez potíží a to maličké je také v pořádku, neslanou dietu jí nasadili jen pro jistotu. Také s ní mluvila psycholožka ohledně toho císaře. Je to jen jedna z možností, ale pro Moniku s její úzkou pánví dost pravděpodobná.

Po návštěvních hodinách mne Jirka zavezl domů, abych nemusela čekat na autobus.

"A nehraj si na Sherlocka, babičko," žertem mi pohrozil ještě v autě. "Na hlídání máš Azorka."

To jsem ještě netušila, co mne čeká doma. Hned mi bylo divné, že je zamčeno. Dům byl prázdný. Azor mne uvítal, přiběhl ze zahrady, myslela jsem, že je Dana tam. Ještě jsem se nestačila ani rozhlídnout, a už na mne Jiřka volala přes plot:

"Růži, to je dost, že jsi doma...tady se děly věci! Danuška je v nemocnici, asi jen odřeniny, nechali si ji na pozorování, to víš, v jejím věku... Ještě, že měla dost duchapřítomnosti a začala křičet!"

"Co, proboha?" vylekala jsem se.

"Zahlídla vzadu na zahradě chlapa, myslela, že je to zlodějíček, co si přišel vykopat pár hlaviček česneku, ale jak na něj křikla, tak vyběhl proti ní, shodil ji na zem a utekl. Krumpáč tam zůstal ležet, policajti ho vzali kvůli otiskům."

"Řeklas jim o těch telefonech?" vzpomněla jsem si.

"Stejně tam musíme zítra ráno," odpověděla vyhýbavě.

Pochopila jsem, že ji nějak přechází pátrací elán, to ostatně mne taky. Jirka měl pravdu, radši být naživu a zdravá, než se do něčeho zaplést. Jenže to by nesměl Azorek vyhrabat tu lebku!

"Pojď spát radši k nám," zvala mne Jiřka, jakoby mi četla myšlenky. "Kde je víc lidí pohromadě, tam si netroufají. Ráno pojedeme radši společně, Pepu s Azorem necháme hlídat dům, a pak se zastavíme za Danuškou. Policajti slíbili, že nasadí psy. Asi bych si měla také pořídit psa."

Moc jsme toho nenaspaly, klepaly jsme se strachy a navzájem si předstíraly, že se uklidňujeme. Dokonce i Azor spal na půl oka, jakoby něco nekalého větřil... Jediný, kdo byl v klidu, byl Jiřčin Pepa, který vedle v obýváku chrápal jako dřevo.

Ráno jsme vrazily na služebnu hned prvním autobusem. Pan inspektor Slavíček byl docela laskavý, řekl Kamilce, aby nám uvařila kafe a posteskl si, že kvůli tomu zpropadenému případu zrušil i dovolenou. A pak nás vyzval, abychom mu hezky v klidu a přesně popsaly, co se stalo. Jirka měl pravdu, policie má své metody. Jak jsme byly tak rozrušené a nevyspalé, vytáhl z nás i to, co jsme nevěděly! Dodatečně jsem měla obavy, aby nezačali zpovídat Moniku, ta to teď potřebuje ze všeho nejmíň! Pan inspektor slíbil, že pokud to nebude bezpodmínečně nutné, Moniku vynechá. Pro jistotu jsme hned z kriminálky zamířily do nemocnice. Nejdřív za Danou, ujistit se, že je v pořádku.

"Stejně tam musíme zítra ráno," odpověděla vyhýbavě. Pochopila jsem, že ji nějak přechází pátrací elán, to ostatně mne taky. Jirka měl pravdu, radši být naživu a zdravá, než se do něčeho zaplést. Jenže to by nesměl Azorek vyhrabat tu lebku!

Ráno jsme vrazily na služebnu hned prvním autobusem. Pan inspektor Slavíček byl docela laskavý, řekl Kamilce, aby nám uvařila kafe a prozradil nám, že kvůli tomu zpropadenému případu zrušil i dovolenou. A pak nás vyzval, abychom mu hezky v klidu a přesně popsaly, co se stalo. Jirka měl pravdu, policie má své metody. Jak jsme byly tak rozrušené a nevyspalé, vytáhl z nás i to, co jsme nevěděly!

Dodatečně jsem měla obavy, aby nezačali zpovídat Moniku, ta to teď potřebuje ze všeho nejmíň! Pan inspektor slíbil, že pokud to nebude bezpodmínečně nutné, Moniku vynechá.

Pro jistotu jsme hned z kriminálky zamířily do nemocnice. Nejdřív za Danou, ujistit se, že je v pořádku.

Pokoj jsme našly podle toho, že se za dveřmi ozýval hlasitý smích. Dany bylo dokonce i v nemocnici všude plno.

"Jé holky ahój," hlasitě nás uvítala. "Pozítří mne snad už pustí domů. Při tom pádu se mi jen trošku otlouklo nešikovné maso, ale přišli mi na zvýšený cukr, dodělávají ještě nějaké testy. Už abych si mohla někde dát pořádný kafe!"

"Kafe, to je to nejmenší... tady přes ulici je kavárna," vzpoměla jsem si. "Víš co, já ti tam skočím," stejně jsem měla v úmyslu koupit Moničce nějaké koláčky. "S mojí dcerkou byste se dobře doplňovaly. Ta zase nesmí slaný."

"Jéžiš, to bych už vůbec nepřežila, nesmět si dát kus dobré klobásky..." vyděsila se Dana a hned začala organizovat: "Co, kdybychom tam zašly kolektivně povzbudit? Holky, skočte pro kafe a koláčky, jedna byste to neunesly, Hedvice taky kafe," kývla na sousedku, "a nějaké diabetické mlsání, ve dvě odpoledne máme test na cukr, tak ať to od doktora neschytáme. A pak společně přepadnem´Moniku."

"Zase za dcerou?" vyptávala se Katka. Přece jí neprásknu Danu! Vím, čí je to ségra, zato o její neteři Ditě vím jen tolik, že se někam odstěhovala, když jí před rokem umřela babička. Prý žije s klukem, ale nevím, kde a s kým a vyptávat se nechci. A tak jsem Katce kývla na otázku, že jo a vybrala jsem zákusky, pro Moniku cheescake, pro mne a Jiřinku věnečky, pro ty dvě mlsandy něco dia ovocného a pro všechny frappé do kelímků. Katka nám půjčila tác, abychom s tím mohly přes ulici. Dana s Hedou už na nás číhaly na chodbě a všechny čtyři jsme vyrazily jsme na porodní, jenže tam nás místo Moniky uvítal doktor.

"Gratuluji, babičko!" s úsměvem se hrnul ke mně, "máte půl hodiny starou vnučku, padesát centimetrů, tři kila patnáct. Porod císařem, matka i dcerka jsou v pořádku."

"Až se vrátím domů a přestanou mi hlídat cukr, pořádně to oslavíme!" zajásala Dana.

A tak jsme si v klimatizovaném přítmí nemocniční chodby přiťukly ledovou kávou, zbaštily zákusky a já se pak rozhodla, že si počkám, až se Monika probere. Možná mi ukáží i vnučku! Jiřinka se bála domů sama a tak čekala se mnou.

Dočkaly jsme se v půl třetí odpoledne, Monice ještě lékař nepovolil vstát, ani nás za ní nepustil, prý nejdřív zítra, ale naši maličkou mi sestřička ukázala skrz okýnko, vypadala úplně jako Monička, když jsem ji viděla poprvé! Zlatíčko moje! A jmenuje se Rozárka po babičce!

Jiřinka mi ji ještě vyfotila mobilem, ten můj nemá zabudovaný foťák, a spěchaly jsme na autobus, Jiřinka měla strach, že ten její bude celý bez sebe, že neměl oběd ve dvanáct a vlastně ani navařeno.

Pepa usnul v křesle v obýváku, měl hlasitě puštěnou televizi, před sebou vyjedenou sklenku utopenců, prázdný pytlík od brambůrků, které nesmí, ale miluje a dvě prázdné lahve od piva.

"Jindy není ochoten pomoct mi ani domů s nákupem," šeptala mi Jiřka.

U nohou mu usnul Azorek, granulí se téměř nedotkl, zato miska s vodou byla vylízaná do poslední kapky. Jakmile mne ucítil, hned bylo po spánku a radostně mne běžel uvítat.

"To víš, Azorku, že je panička zpátky," utěšovala jsem ho a v duchu jsem si vyčítala, že jsem ho nechala s Pepou. Mohla jsem si myslet, že ho zavře v baráku, aby neměl starosti!

Azora jsem vypustila na zahrádce a pustila jsem se do otrhávání angreštu. Pak jsem si vytáhla jehlice, světle zelenou vlnu (růžovou musím teprve koupit!) a začala jsem plést.

Byl vlahý letní večer, sluníčko se už pomalu schovávalo za kopce, ze zahradní pergoly voněla růže z jericha a já se zasnila, jak to bude hezké, až za mnou přijede Monička s Rozárkou, vezmeme malou na procházku k rybníku, necháme ji vyspinkat ve stínu jabloně, dáme si kafíčko, něco dobrého na zub...a já tu malinkou snad umazlím!

Jen kdyby tady bylo bezpečno jako kdysi za života mého muže! Snad toho lumpa konečně chytí!

Kapitola

Na tu noc nikdy ve svém životě nezapomenu. Ulehla jsem jakoby nic, dokonce jsem po tomzahradním tréninku usnula jako dřevo. Ale uprostřed noci mne probudil břinkot rozbitého skla a . rána, jak něco dopadlo na podlahuhlasy zvenčí:

"Tys neslyšela, babizno zvědavá, že se nemáš v ničem šťourat a chodit žalovat poldům?"

Hlas jsem poznala, byl to Tomáš od sousedů. A nebyl tam sám. Svítili mi dovnitř baterkami a nejspíš byli opilí. "Kde chrníš, babo? Však my tě dostaneme!"

Nezažínala jsem, tichounce jako myška jsem se proplížila do obýváku, pootevřela jsem dveře do zahrady a vypustila Azora. Kdoví, co si prožil, než skončil v tom útulku, někdy mi přijde, že musel projít výcvikem, ale paničku chránít umí!

Azor nezklamal. I když nejdřív jsem myslela, že si "lumpíků" ani nevšiml, neslyšela jsem štěkání, vrčení nic. Asi se k vetřelcům přiblížil potichu a hned si rafnul! Soudím podle toho, že první, co jsem uslyšela bylo: Jauau, ty mrcho, au, pusť mě!

Čekala jsem, že ti dva Azora nějak zvládnou a bála jsem se o něj. Rychle jsem nahmatala mobil, nechávám ho vždycky v obýváku na stole,abych ho našla i o půlnoci, vytočila jsem 158 a klepala se strachy, co bude, až mne ti zvenčí uslyší mluvit. Ale zbývalo mi něco jiného? Azorek tam venku srdnatě bojoval s útočníky a já zbabělá ženská byla zalezená hezky doma v teple...

"Policie České republiky..." slyšela jsem hlas dispečerky.

"Vandalové, rozbili mi okno," snažila jsem se mluvit tak hlasitě, aby mne paní slyšela a zároveň tak tiše, aby mne nezaslechli ti venku, bůhví, kolik jich tam je!

Ale mohou být ozbrojeni, co já vím, chudák pejsek!

Tak jsem radši rychle nadiktovala naši adresu, hodila jsem mobil do šuplete, na sebe župan, nohy do sandálů, vyzbrojila jsem se násadou od smetáku a strach-nestrach, běžela jsem Azorkovi na pomoc. To už se rozsvítilo i u sousedů.

Takovou odvahu jsem zase neměla, byla jsem polomrtvá strachy, že si mne podají. Jenže o pejska jsem také nechtěla přijít.

"Odvolejte si toho svýho čokla!" vřískal Tomáš, toho jsem poznala hned, i když u nás nebyl, co se odstěhovali.

"Až mi zaplatíš to okno, Tomášku," opáčila jsem.

Odhodlaně jsem sevřela násadu oběma rukama a odhodlaně jsem vykročila proti němu, jen nedat najevo strach...

"Tvůj táta by tě seřezal, že by ses týden neposadil!" a po očku jsem hlídala, co ti dva další. Jiřka otevřela dveře a křičela na mne: "Vydrž, Růženko, kriminálka tady bude za chvíli!"

"Radši něco vem a pojď mi na pomoc," sykla jsem na ni, překvapená vlastním přívalem odvahy. Jisté bylo že útočníci střelnou zbraň nemají, už by ji použili. Díkybohu alespoň za to!

"Nečučte, volové, odstrčte tu ženskou a sundejte ze mne toho čokla!" křičel Tomáš.

"Sáhněte na mne a schytáte to!" křičela jsem zase já.

Jiřka popadla z kouta verandy rýč a vyrazila ke mně. To už venku houkalo auto zásahovky, kterou jsem zavolala já.

Zdrháme," zavelel vyšší ze dvojice Tomášových kumpánů a vzal to rychlým během přes naši zahradu.

"Bacha, ty vole!" vřískl za ním jeho menší druh, ale pozdě. Zezadu ze zahrady se ozval už jen výkřik a podivné šplouchnutí. V té chvíli jsem vůbec nepřemýšlela, protože mrňous vyrazil proti mně. Táhl z něj alkohol a stabilitu neměl nejlepší, což bylo asi moje jediné štěstí...I s mými lety jsem uskočila stranou, pěst namířená na můj obličej vlítla do prázdna. Tomáše stále držel za lýtko Azor a výhrůžně na něj vrčel.

V té chvíli jsem vůbec nevnímala čas, protože mrňous se na mne ze vzteku vrhnul, já se bránila holí, jak jsem to viděla ve filmech, s pocitem, že mi jde o život a s vědomím, že když to nepřežiji, Rozárka svou babičku nikdy nepozná. Ještě, že Jiřka stačila rožnout i to silné světlo u nich na dvorku, kvůli němuž jsem přesunula ložnici na tu stranu domku od ulice. Vběhla pak naší brankou do zahrady, křičela, aby mne nechal být, nakonec ho praštila tím rýčem, kam zasáhla, moc mu neudělala, ale asi ho to zabolelo a otočil se proti ní, chtěl jí ten rýč sebral, ale Jiřka ho rychle přehodila přes plot, ani Škotáková by se za ten hod nestyděla. Jenže útočník byl už v ráži, a i když byl malý na chlapa, sílu měl a navíc zázrakem vystřízlivěl. Udatně jsme se bránily, já násadou od smetáku, Jiřka stačila sebrat pokličku od starého hrnce na zavařování, do něhož chytám vodu z okapu a použila ji jako štít. Přesto jsme dostaly hezkých pár ran. Dnes se tomu už obě chechtáme jak pominuté, i Dana byla mrtvá smíchy, když jsme jí to vyprávěly, ale těch pár minut, než hlídka vrazila na dvorek, nám dvěma teda vůbec do smíchu nebylo. Ještě, že ten Azor pořád držel Tomáše, ať to na něj zkoušel jakkoli. To už jsme ale měly na dvorku hlídku, nejdřív sebrali našeho útočníka, pak Tomáše, kterého Azor na můj povel konečně pustil.

Už chtěli odjet, když jsem si vzpomněla na toho třetího. Vzala jsem velkou svítilnu a šli jsme se podívat dozadu do zahrady. Byla to ta část, co kdysi Olda odprodal Bohdanovi, když jim hrozilo, že jim odpojí elektřinu. Stávala tam kdysi ta bouda, co vyhořela a hned za ní byla zadní branka do polí. Nahoře na zídce, na troskách starého pařeniště, teď zela otevřená díra. Netušila jsem, že ta bouda měla i sklep!

"Jenže Tomáš o něm věděl a Olda tam dost možná schoval věci před exekutory," běželo mi hlavou.

Policista si ode mne půjčil svítilnu a posvítil dovnitř.

"Vy volové, vytáhněte mne ven, sám to nezvládnu, auu, asi mám nohu v prdeli," syčelo to z hlubin.

A tak ho vytáhli, jenže ne ti, které čekal. I nemocnice, v níž skončil, asi nebyla podle jeho představ. Nám dvěma s Jiřkou stačilo, že si s nimi policie udělala pořádek. Šly jsme k ní, stejně bychom neusnuly, a do rána jsme dorazily tu její becherovku.

Ráno jsem hned volala Jirkovi, aby mi přijel o víkend pomoci. Moc se mu to nehodilo, ale přijel. Společně jsme pak prozkoumali napůl zatopený sklep a řešili otázku, co s ním? Jirka usoudil, že sklep bude ještě dobrý na brambory. Bude třeba najít pramen a vodu stáhnout do studny. Nad vchod se postaví pořádný poklop a na základ bývalého pařeniště skleník. Ještě, že mám tak šikovného zeťáka!

Díky Daně jsme se postupně dozvídaly o historii sklepa. Za války ho vybudoval Oldův táta jako kryt. Bouda nad ním bývala zahradním altánkem, praktická Maruš jej rekvalifikovala na dílnu, aby jí Olda nerámusil s cirkulárkou v baráku. Olda toho využil, vodil si tam svou partičku a v podzemí ukrýval zásoby pití.

Když rodině hrozily exekuce, natahal do skrýše porcelán, stříbrné příbory a zlato po rodičích a pak tu část zahrady prodal Bohdanovi. Před smrtí o skrýši napsal Tomášovi.

Na skrýš ale náhodou přišla i Jana, která si ji pamatovala z dřívějších mejdanů, a chodila si tam jako do banky. Nosila ty věci do zastavárny, aby měla na alkohol a na drogy. Proto tenkrát dorazila k Ditě tak špinavá!

Co bylo dál, to jsme se dozvěděli na kriminálce.

Otcův dopis přiměl Tomáše k návratu do rodného domku. Prázdný dům využil k přestěhování varny pervitinu. K výrobě drogy a k hledání skrýše si přizval do party dva kamarády s hledačkou kovů.

Zprvu jim vůbec nenapadlo, že by Oldova bouda mohla stát až za sousedním plotem. Zjistili to až podle starších plánů domu a zahrady. Po nocích se nakonec prokopali do starého sklepa. Místo ukrytého pokladu, který oficiálně neexistoval, však našli téměř vykradenou skrýš.

Záhy se dopátrali i zlodějky, sama jim vběhla do rukou. Předstírali, že o krádeži nic neví, pozvali ji do svého perníkového ráje a zařídit, aby se předávkovala, byla už jen maličkost.

Nad tím, že ji pak hodili do kompostové jámy a zahrnuli hlínou, mávli rukou. Nechali se slyšet, že si nic jiného nezasluhovala.

A na nic by se nepřišlo, nebýt Azora!

Nad svým svědomím mohou přemýšlet hezkých pár let. A protože se nedomluvili, kdo z nich to vymyslel a házeli vinu jeden na druhého, tak si to nejspíš odsedí stejným dílem všichni tři. Přinejmenším z té varny se nevykroutí, zanechali tam spousty otisků. Odpoledne po té naší návštěvě kriminálky opět přišla bouřka. Napršelo mi tím rozbitým oknem do ložnice. Naštěstí tam mám linoleum, aby šla vytřít podlaha. Odnesl to jen kobereček chudáka Azorka. Stejně byl už starý. Zaslouží si lepší!

Musím rychle uklidit, pozítří přijede Monika s Rozárkou. Zeťák je odveze ke mně, aby měl doma klid na vymalování ložnice.

Jiřka zase shání firmu, která by jí vybagrovala to místo, kde byl kompost.

Bude tam jezírko s lekníny a se smuteční vrbou.