Klub "Tvoříme šperky z cínu" je na Fleru už od září roku 2010. Je aktivní, pořádá soutěže, má vlastní profil Jak to vidí cínařky, ale ze soutěží a mnohdy ani z profilů se mnoho o členkách tohoto klubu nedozvíte. A tak jsme se to, coby správkyně klubu,  rozhodly napravit a každé dva týdny Vás seznámíme s jednou z nich a také si budete moci prohlédnout něco z její tvorby.

Další v poradí tu máme cínařku s nickem Chatuta.

Ahoj Blanko,

protože člověk je tvor zvídavý a zvědavý, tak Tě chci trochu vyzpovídat, abychom věděli, kdo vlastně tvoří pod nickem Chatuta.

Každý jsme odněkud a ty na svém profilu píšeš, že jsi z Hlincové Hory. Zavál Tě tam osud nebo tam žiješ od narození?

Hlincová Hora je malá vesnička kousek nad Českými Budějovicemi.  Narodila jsem se ale v Praze, dětství prožila v kraji Josefa Lady, takže v jižní části Středních Čech a pak jsem se přesunula zase na jih, do Českých Budějovic a nakonec ještě jižněji, směrem na Třeboň.

Na Hlincovce, jak se naší vesničce říká, už chci zůstat. Ačkoliv…Umím si představit i přesun ještě jižněji, někam k moři. Ale v plánu to tedy zatím určitě není.

 
Jižněji, hmm, to by se mi taky líbilo. Ale jižní Čechy mám taky ráda, myslíš, že Tě místo, kde žiješ, nějak inspiruje v Tvé tvorbě? Nebo se utíkáš k nějakému vysněnému místu, jež je inspirací největší...

Dětství jsem prožila na venkově a příroda je pro mne stále zdrojem energie i inspirace. Je ze mne jihočeský patriot, mám ráda Novohradsko i Šumavu, ale srdeční záležitostí je pro mne hlavně krajina Třeboňska. Ta kombinace vody, lesů a kopců na obzoru se mi nikdy neokouká.  

Pro inspiraci tedy nemusím chodit daleko, je kolem mne.

U nás v rodině jsme vždycky museli umět  pracovat hlavou i rukama. Takže jsem to, že něco vyrábím, považovala za běžné. V každém období mého života se tvorba nějak vyvíjela a posouvala. Nabrala jsem zkušenosti z různých oborů ručních prací a řemesel.  Hodně ráda jsem například pracovala s hlínou. Vlastně i ten hrnek, ze kterého piju kávu při našem rozhovoru, jsem si vyrobila sama. Chodila jsem si hrát do keramické dílny jedné mé známé. Hlína je úžasný materiál.  Jen točení na kruhu vyžaduje nejenom cvik a nezbytnou techniku, ale i překvapivou fyzickou sílu.  Tak tady mám  ve všem velké rezervy, to už nedoženu.  Možná bych se ale uplatnila při omítání stěn pomocí hrnčířského kruhu.

Provází Tě touha tvořit už od dětství? Anebo v Tobě tuto zálibu vyvolal někdo jiný nebo nějaká událost v Tvém životě?

Tvoje otázka mě ale přivedla k tomu, jak jsem se k práci s cínem dostala.  U nás se říká: jako slepý k houslím.  Já si to totiž vlastně ani nepamatuji.   

Vzpomínám si jen, že jsem základy tiffany techniky dostala od jedné starší paní, která umí úžasně drátkovat, ale tiffany dělá jen málo. Byla to tuším nějaká charitativní akce a já se o ní dozvěděla náhodou.  Nadchlo mě to, protože se mi tím otevřela možnost pracovat s kameny. Kameny jsem měla ráda od dětství. Vlastní zahradu jsem kameny obložila taky pořádně. Takže si říkám, že k cínu mě dovedly  kameny.

Od té doby se snažím rozvíjet svoje znalosti právě v amatérské šperkařině.  Chodila jsem do kurzu kreslení, abych si uměla udělat grafický návrh výrobku.  Učila jsem se, a stále ještě učím, techniku zpracování skla.  To je další z úžasných materiálů.  Trochu jsem si osahala i techniku tvrdého pájení.

Otevřel se mi prostě svět úžasných možností. Je to jako stát v cukrárně a nevědět,  co si dát dříve.

To je hezké přirovnání, zkusila si toho hodně. Máš to štěstí, že máš svou vlastní dílnu nebo Ti k tvorbě musí stačit nějaký koutek?

V průběhu let jsem se propracovala od pracovního koutku k malé dílně. Její vybavování začalo nenápadně, to když se z manželovy dílny začalo přesouvat nářadí do mé. Manžel z toho překvapivě nebyl nadšený, začal mi proto sám kupovat nářadí a moje cesty do Prahy se často prodražily výletem do nejmenovaného obchodu s vybavením pro šperkaře. Drobné rezervy v této oblasti ještě mám, ale základ dílny už je hotový.  Ačkoliv mě tak napadlo, že ještě bych nutně potřebovala pár věcí...   Až si na to vydělám…

Pomáháš si k soustředění na práci nějakou muzikou nebo máš ráda ticho a klid? A pokud něco posloucháš, co to nejčastěji bývá? Doporuč nám něco...

Při práci mám ráda ticho. Celý den jsem totiž  mezi lidmi, když přijdu domů, povídá na mne současně celá rodina, psa a kocoura nevyjímaje, takže si vážím chvilky ticha. Ale jsou chvíle, když se mi výjimečně podaří být v dílničce delší dobu, pak začínám ztrácet trpělivost a tam by bylo bezva  přepnout hlavu na muziku nebo mluvené slovo. Zatím to ale řeším tak, že práci odložím a jdu dělat něco jiného.

A co knížky, filmy a ostatní umělecká tvorba – co tě dokáže nejvíc potěšit?

Bohužel si jen málokdy dokážu najít čas na pěknou výstavu, divadlo nebo koncert. Ale když už se to podaří, jen málokdy jsem nespokojená.  Nespokojená jsem vlastně jen tehdy, když cítím, že do toho tvůrci nedali kousek sebe.  Divadlo nebo koncert  se přeci nedá odehrát tak, jako když v továrně vyrábíte hrnce! A ve výtvarném umění je to stejné.

Od dětství ráda čtu.  A rodina to má podobně. Takže doma máme knížky všude. Ano, i tam… V mobilu také… Mám  ráda autory, kteří jsou notoricky provaření, jako  je třeba Betty McDonaldová, jejíž náhled na život a její humor je mi blízký. Hodně mě baví zkušenosti jiných lidí a když to není jen suchý životopis, je to báječné čtení – například knížky o životě v Anglii od  Hany Parkánové-Whitton.  Mám ráda  anglické autory – například sestry Brontëovy,  Austenovou,  ale i Francise nebo z novějších Petra Maye.  Aktuálně jsem se ale ponořila do dvou dílů knížky Tichá srdce od Aleny Ježkové.  Jsou krásné výtvarně, místopisně i záznamem o osudu lidí a míst.   Jen by to chtělo mít víc času na čtení.

Díky za tip, podívám se po nich. A jak to máš s relaxem? Dokážeš relaxovat stylem „hodím vše za hlavu“ a těšit se z něčeho, co není práce a pokud ano, co to je?

Mám práci, která mě zaměstnává na více než 8,5 hodiny denně.  Sedím stále u počítače nebo v autě. Pohybuji se v racionálním světě svázaném spoustou pravidel.  Tělo i duše pak  potřebují přepnout na jiné aktivity.  Takže  kromě péče o rodinu i zahradu se snažím si ukrást chvilky na sport a chvilky v dílničce.

Ze sportů mám ráda v létě tenis a v zimně lyže. Tenis hraju od dětství – ráda a blbě. Lyžuji také od dětství – ráda a celkem dobře. Zatím. Ono se to s věkem  mění. Bohužel ne k lepšímu  .  Konečně jsem dorostla i do jógy. Té se věnuji teprve několik let a už u ní zůstanu.  K oblíbeným sportům řadím i zahradní práce, tam je navíc i výsledek hned vidět.  K relaxaci patří i mé každodenní procházky se psem  nebo čtení.  Obrovskou relaxací je pro mne ale právě práce s kameny a s cínem.  Asi potřebuji vyvážit racionální svět, ve kterém se jinak pohybuji.

Všechny mé opěrné body – rodina, práce, koníčky, vyžadují spoustu času. A protože den má jen 24 hodin, nastavuji večery nebo časná rána. I to má svá kouzla.

 Je nějaké slovo, citát nebo situace, co ti utkvěla v paměti tak, že jsi se k ní v průběhu života vracela a zůstala ti jako motto ve tvém životě?

Ono se mi to v průběhu života mění.  V dobách studia to asi bylo „Per astrum ad astra“ – přes překážky ke hvězdám. Aktuálně si občas říkám: hlavně se z toho nepo…. A stále častěji mě provází také slova  filozofa Herakleita z Efesu, který už 500 let před naším  letopočtem věděl, že „vše je proměnné“.

Takže když si to tak  pro sebe shrnu, je dobré žít tady a teď a hlavně se z toho nepo….

To je výstižné :-). Zmiňovala jsi, že máš svou profesi v jiné oblasti. Jak je na tom  u Tebe cínařina? Věnuješ se ji v podstatě až ve svých volných chvílích. Co na to Tví blízcí?

Ano, jsem profesionálem v jiné oblasti.. Hodně si vážím toho, že mám jiné zaměstnání, které mě uživí a stejně tak si vážím toho, že mám možnost vyrábět něco, co dělá radost mně i dalším lidem.  Protože se  věnuji jen amatérské šperkařině, dává mi to možnost si zkoušet  i jiné cesty.  Nejsem pod tlakem počtu kusů, které musím prodat abych se uživila. Na druhou stranu chci dělat pokud možno kvalitní řemeslo a nechci kazit ceny. Takže co vydělám nad rámec  režie, to dávám na charitu. Podporuji už řadu let hospic sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích. Peníze od mých zákazníků tak jdou bez zprostředkovatelů rovnou k potřebným. Nejsou to velké částky, ale nemusí pršet, stačí když kape…

Rodina mě naštěstí v mém koníčku podporuje. Manžel se dokonce vzdal i některého nářadí a sehnal mi pec na tavení skla. Dcera mi někdy dělá fotomodelku a šklebí se u toho jen trochu.  Je moc šikovná, ale ve tvoření jde vlastní cestou.  Syna přitahují minerály a sám už si také nějaké přívěsky vyrobil. Jinak ale mají naši chlapi na zahradě kovárnu, takže se také nenudí. 

Koukám, že jste docela kreativní rodina. Zapojuješ nějak své blízké do činnosti kolem cínu, nebo je raději zaháníš za desatero lesů, aby nerušili?

Záleží na situaci.  Většinou  chci pracovat v klidu. Někdy ale  moji blízcí  akutně všichni ode mne něco potřebují. To pak dostávám mírnou alergickou reakci a za desatero lesů bych prchla nejraději já. Časná rána nebo pozdní večery mají tu výhodu, že vyrušování moc nehrozí.  Snad jen od našeho kocoura, který se mi snaží zabrat židli.

Jak k tobě přišla informace o Fleru? A byla jsi rozhodnutá hned od začátku nabízet svou tvorbu takto přes internet? Jak jsi vymýšlela svůj nick?

Jak jsem přišla k Fleru si už tak docela nepamatuji. Snad od kamarádky. Ale vím, že jsem v té době měla doma už hromadu vyrobených věcí a chtěla jsem je jen nějak zveřejnit aby se moji známí mohli podívat. Tohle byla nejsnazší cesta. Že by se něco prodalo, o tom jsem ani neuvažovala. Vstup na Fler jsem si dala k narozeninám s tím, že pokud se něco prodá, výtěžek jde na charitu. A obratem se prodalo!

Můj nick mi bleskl hlavou ve chvíli, kdy už jsem vyzkoušela několik názvů a všechny už byly zaregistrované.  A pokud Ti vrtá hlavou, co to ta Chatuta je, tak by to měla být princezna tuším ze Surinamu, která se zapsala do historie charitativní činností.  Což jsem ale  v době, když jsem ho použila, nevěděla.  Moje  babička tohle jméno měla pro jiný účel.     

Stejně tak jsem přišla k logu.  Prostě mi to blesklo hlavou. Ty kroucánky, které mám v logu, nejsou stočený drát, ale je to kólam, tedy rituální obrazec , který je symbolickým  způsobem,  jak zadržet vše nepříznivé.

To je zajímavé. A co zákaznice? Překvapili tě někteří nakupující svými reakcemi? Co nějaká „veselá historka z natáčení“?

Jsem docela stydlivý prodávající. Ale mám velikou radost, když vidím někoho s mým výrobkem.  Mockrát se mi stalo, že to toho člověka úplně rozsvítí. Mám krásný zážitek s paní, která si koupila ode mne přívěsek a pak mi napsala děkovný dopis.  Ne e-mail, ale opravdový dopis!  

Ta zpětná reakce zákazníků je pro mne hodně motivující.  Ale vlastně se taky trochu stydím, protože někdy dojde k prolínání mého profesionálního a amatérského světa.  Ale reakce byly zatím vždy pozitivní.

Snad jen jednou mě pobavila paní, která si  objednala celou sadu, navrhla barvu a motiv, nechala si předložit grafický návrh, schválila ho, pak odsouhlasila fotografie výrobků. Zboží si koupila, zaplatila a téměř po roce se ozvala, že by to ráda vrátila, že se jí nelíbí barva…

A přišel Ti někdy nějaký požadavek, který byl pro cínařinu neuskutečnitelný? A jak jsi jej vyřešila?

Nemám moc ráda práci na zakázku. Vždycky mě stresuje, že se nestrefím do představy zákazníka. Odmítla jsem tak vyrábět kočku, která  se mi nelíbila.  Netěší mě také  jednotvárná práce. Odmítla jsem tedy udělat i obyčejné zavěšení několika desítek tromlovaných  minerálů.  Nic bych se na tom nenaučila.

Naopak zadání typu „něco mi vyrobte“ mi radost udělá.  Jinak si myslím, že z cínu lze ztvárnit takřka všechno. Jen na některé druhy výrobků jsou někteří šikovnější a jiní méně. 

Jsi členkou klubu Tvoříme šperky z cínu a ten je aktivní v soutěžích na různá témata. Pomáhá ti to posouvat hranice Tvé tvorby dál, nebo si jedeš po své linii a témata zpracováváš podle svého gusta?

Vlastně se docela stydím účastnit se soutěží.  Ale naštěstí je to v klubu jedna ze základních podmínek. Tím mě to motivuje něco dělat a mnohdy i zcela jiného a jinak, než bych sama zvolila. Takže je to současně motivace i bič. Ne vždy se posunuji správným směrem, občas zvolím i slepou uličku, ale i to je zjištění.

Máš nějaké sny, co se týče Tvé šperkařské profese? Chtěla bys pracovat i s jinými materiály a jinou technikou? Je na Fleru někdo, kdo ti svou prací učaroval?

Nesplnitelným snem zůstane prodloužit den.  Ale vážně. Chybí mi řemeslný základ ve šperkařině. Ty hodiny pilování a tvrdého pájení. To se v žádném rychlokurzu naučit nedá.

Cín a měkké pájení ale zase otevírá prostor k větší kreativitě. To mi vyhovuje. Ráda si občas udělám výlet k mědi nebo ke sklu. Zpracování skla, zejména dichronického,  je ale hodně drahé. Ráda a často pracuji i s nerezovou ocelí. To mi zatím stačí.

Na Fleru se už delší dobu snažím nekoukat k ostatním výrobcům z cínu.  Nechci, aby mi nějaká cizí myšlenka uvízla v hlavě. Taková inspirace je někdy potvora. Je tady řada velice talentovaných autorek. Jmenovat je ale nebudu, nerada bych někoho vynechala.

Naopak moc ráda na Fleru obdivuji práci s kameny u některých šperkařů.  Obrovský cit pro kámen měla Miroul, která ale už bohužel žádný šperk nevyrobí.  Střídmým vyjádřením jsou mi blízké Annaa nebo SOULjewellery. Králem ve zpracování mědi je pak samozřejmě Měďák. Mimo Fler  pak obdivuji práci  Lady Vosejpové a ze zahraničních autorů pak Japonce Akihama.

Je ještě něco, co by jsi chtěla říct a já se na to nezeptala? Ven s tím…

Díky  svému koníčku a Fleru  jsem  poznala spoustu  šikovných lidí, se kterými bych se jinak nesetkala. Máme různé vzdělání, věk, zázemí, ale hodně nás toho i spojuje.  Jsem členem Jihočeského (art) klubu tady na Fleru.  Poznala jsem se tak s řadou lidí nejenom virtuálně, ale i reálně. Dodnes jsme  s některými v kontaktu. Takže se dá říct, že fenomén cínu a Fleru mě obohatil lidsky. Toho si hodně cením.   

Já moc děkuji za tvou ochotu pootevřít nám vrátka tvého života a přeji ti za celý klub cínařek spoustu štěstí a inspirace  Kristína

A já děkuji za milou návštěvu.