na statku u babičky vždycky bývaly kočky ....blíže neurčené množství, často jsem jim nalévala mléko a šlápla to jejich hovínka. Máma kočky nesnášela a já jsem nevěděla, jestli je mít ráda nebo ne. Přidělávaly mi práci, taky ty jejich radosti po dvoře, občas škrábly, občas se mazlily .... Jak šel čas, já dospěla, postavila/spíše opravila/ dům, zplodila synka a zasadila nespočet stromů, dvakrát jsem měla psa a ke kočkám stále ten váhavý vztah.

Letos v květnu se kočičce mé kamarádky narodila koťátka. Říkám si, u domu je pes, v kleci andulky, kočka tam patří také, už jen aby lovila myši a tak slovo dalo slovo, máme kocoura Lupínka. Lupínek je to k nezaplacení.

Naprosto mě uchvátil, je mazlík i lump. Kouše mě i pusinkuje, zlobí naši fenečku a rád se chodí udobřovat. Je to malý tygřík. Překvapivě čistotný, vše ukládá, kam má, nečůrá mimo určené místo. Vyhodíš ho ven a on doslova vleze oknem. Můj vztah nevztah ke kočkám se změnil, tedy ke kočce. Tohodle prostě miluju!

A to tak, že v mých výrobcích najdete i Kočičí kapsáře, a jiné :-)