Kovářův deník - Tyrolsko 2012 část první
6.4. pátek
Normální pracovní pátek ve firmě končí ve 12.15, pak je „šlus“ a víkend. Já dál pracuji na dokončení okenních mříží, už budou téměř hotové.
7.4. sobota
Dnes od rána se šéfem kreslíme „Korbgitter“. Budou to další dva kusy mříží.
Je to boj, šéf ví, že já nemám moc rád takové to přesné kreslení budoucího výrobku 1:1, kde se dbá na každý milimetr, aby každá tyčka byla přesně tak tlustá jako ve skutečnosti…. Přijde mi to hrozně svazující, kolikrát se mi již stalo, že si železo samo „řeklo“ o konečný tvar. A šéf mi dnes z legrace povídá, že to kreslíme tak důkladně mně na „just“. 
(I když musím zase uznat, že jsou situace, kdy je potřeba to nakreslit 1:1, aby se neudělala chyba. A já si můžu dovolit dělat z hlavy, když dělám sám.)
Asi po čtyřech hodinách jsme měly vyřešeny všechny technické detaily. Potom nás čekal oběd a odpolední cesta na Freundsberg, kde domlouváme další práci.
Cestou jsme se zastavili na místním hřbitově, jsou přece Velikonoce. Hrob rodiny Stauderů je ozdoben, jak jinak než kovovým křížem z rodové dílny.
Na Freundsbergu jsme práci domluvili a odměnili se dvěma pivky (Plzeň je ale Plzeň 
).
9.4. pondělí
Velikonoční pondělí jsem strávil procházkou Schwazem a fotografováním věcí, které mi přišly zajímavé nebo na nich ulpěla moje ruka nebo obojí 
A spoustu dalších fotek si můžete prohlédnout ve fotogalerii.
Je po třiadvacáté hodině večer a fotky se právě odesílají do ČR je jich dost, už aby to bylo….rád bych zalezl do pelechu. Čas si krátím psaním:
Pozor, pozor: zpráva pro všechny „Evropské úřadníky“: Tyto a další řádky, které by jste tu snad mohli číst, nejsou určeny vám a jsou jen čistou fikcí. Všechna jména osob tu jsou smyšlená a příběhy imaginární:
Psal se rok 1995 byl tak někdy podzim, nám skončily prázdninové radovánky a pomalu přicházela „zimní nuda“. Já jsem tou dobou už tři roky podnikal ve vlastní kovářské praxi. Měl jsem vždycky trošku „toulavé boty“ asi po babičce, tak jsem pravidelně každý podzim přemýšlel o tom, jak na zimní sezónu přijmu místo údržbáře někde na horské chatě. (Dodnes jsem to nezrealizoval, tak že pokud někdo máte horskou chatu…. )
Pravidelně jsem si kupovával Annonci, protože nám tehdy přišlo zajímavé, co, kdo, za kolik a jaké auto prodává. Internet nebyl u nás na vesnici ještě ani v plenkách. No, a v té Annonci mě zaujal inzerát tohoto znění: "Rakouská rodinná firma hledá do malého kolektivu uměleckého kováře se znalostí němčiny“.
V němčině byl právě ten háček, který se mě zprvu snažil odradit, protože mé znalosti němčiny v té době byly nulové. Tak deset slov, která počeštěně používáme :( Já jsem se ale nedal a na inzerát jsem odepsal, přidal jsem stručně sestavený amatérský životopis a pár fotek, které byly z dnešního pohledu dost hrozné. Dopis jsem odeslal, a tak dva měsíce se nic nedělo. Koncem listopadu dorazila odpověď. Chtěli po mně nějaké upřesňující informace atd. A světe zboř se, zvali mě, abych se přijel ukázat osobně….
Máma mi obstarala budík, velkou kabelu a teplé věci, abych v těch Alpách nezmrznul (viděla do té doby jen filmy o horolezcích). Já ale o Tyrolsku nevěděl také téměř nic. Jediná má zasutá vzpomínka byla na film, který kdysi kdosi přinesl „Čtyři Švédky v Tyrolích“....
Bylo to trošku složitější domlouvání, všechno se řešilo přes jednu Češku, která se do Rakouska provdala a pracovala pro agenturu zprostředkující pracovní místa. To ona napsala do Annonce inzerát. Když jsme se tedy s touto paní korespondenčně dopracovali k datumu návštěvy, bylo to ke konci roku. Zjistil jsem si vlakové spojení do zastávky Kufstein, do tašky jsem naházel pár hadrů, budík od mámy a chtěl jsem přibalit i kladivo. Po chvíli váhání jsem ho ale vyndal. Tenkrát byli na čáře ještě celníci a kdo ví, jestli by měli pochopení.
V matičce Praze jsem sedl na vlak a vyrazil směr České Budějovice – Dolní Dvořiště-Linz-Slazburg-Kufstein. Cesta ubíhala pohodově. Já jsa v šoku, že tam opravdu jedu, začal jsem se učit německy :) Dobrý den, Na shledanou, doleva, doprava atd. (určitě si to umíte představit) 
Když vlak po kontrole přejel hranici, očekával jsem ZMĚNU. Jel jsem poprvé ven, tak jsem čekal, že vše bude najednou jiné. Žádnou převratnou změnu jsem však z okýnka vlaku nevypozoroval, jen se mi tam zdálo trošku čistěji a překvapila mě spousta věcí, které se jen tak povalovaly kolem domů a nebyly za plotem. Na to jsem z Čech opravdu zvyklý nebyl. Když jsme dorazili do Kufsteinu, byli jsme dál domluveni, že tam už na mě šéf bude čekat. Chvíli jsem bloumal po nástupišti, rozhlížel se, kdo by to mohl být, až ke mně přistoupil chlapík v čarodějnickém plášti barvy „bordo“, stejnou měla i jeho Sierra a začal na mě mluvit úplně cizí řečí….. Do auta jsme dali tašku, to jsem ještě odezíral a chápal, sedl jsem si a tím byla má intuice v koncích. Jak ptáče vypadlý z hnízda jsem čekal, co se bude dít dál….
Šéf vyjel z nádraží a chtěl navázat rozhovor, na začátek si zvolil jednoduchou větu. „Du willst in Schwaz arbeiten?“ Se základem z mého „německého vlakového rychlokurzu“ jsem jen odpověděl: „Schwarz – Arbeit?“ Šéf se trošku pousmál a mávnul rukou, bylo mu jasný, že to tak lehce nepůjde.
Přijeli jsme do Schwazu a první cesta vedla do dílny. Byla to dílna podobná každé jiné dílně a já jsem byl trošku zklamaný, protože jsem „čekal něco jiného“
Pobíhal tam nějaký chlapík. V jedný ruce cigáro a v druhý stříkací pistoli s bílou barvou a stříkal nějaké konzole. Šéf mi řekl „To je Rudi, můj nejstarší zaměstnanec“ a mně v tu chvíli začal znít v uších Orlík: „Ten můj Rudi z Estereichu nemá nic moc páru….“
Dílnou jsme prošli do malé kanceláře, kde šéf sundal z police katalog firmy. Já do té doby nadmutý pýchou na „zlaté české ručičky“, jsem pomalu začal splaskávat. Viděl jsem tam na fotkách spoustu pěkné kovářské práce a začínalo mi být jasné, že ze sebe budu muset vydat to nejlepší, abych něčím zaujmul. Pohroužen v myšlenkách, jestli jim tu vůbec mám co ukázat a jestli mě vůbec potřebují, jsem dopajdal zas k autu a má pýcha byla splasklá, jak pouťový balónek.
Jeli jsme od dílny s kopce dolů, přejeli Inn a po dalších pár metrech zastavili u celkem pěkné vilky bez plotu Vyšli jsme po schodech a vstoupili do obývacího pokoje. Jeho dominantou je masivní kulatý stůl a nad ním velký kovaný lustr. (Vypadá jako nízký osmihranný zvon, kovaná kostra vyplněná sklem formou vitráže. V každé hraně osmiúhelníku je očko, ve kterém je závěsek – výkovek, kulička s háčkem - pro každého člena rodiny jeden. Přívěšky jsou pověšeny háčkem dovnitř pro každého člena rodiny, který je právě doma a háčkem ven pro toho, kdo je ve světě. Jedna z šéfových speciálních vychytávek. Občas jsem mu žertem pár kuliček obrátil a stopoval, za jak dlouho si toho všimne.
Pak se to začalo z horních pater sbíhat… šest dětí nejstarší dceři bylo asi 25 a nejmladšímu synovi okolo deseti. Ovládali různé jazyky, tak je na mě střídavě zkoušeli … španělsky, anglicky, francouzky… nic nepomáhalo, zůstával jsem neoblomný. Rusky neuměl nikdo a vlastně ani já moc ne vzhledem k nechuti, s jakou jsem se tenkrát tenhle jazyk učil. Občas jsem jen otevřel slovníček a zkomoleně prohodil nějaké pracně vyhledané slovo. Většinou tomu ale nerozumněli, tak jsem jim to musel ještě potupně ukázat. Nakonec to dopadlo tak, že se přes známé dobrali k tomu, že v nedalekém Jenbachu žije Čech, co tam emigroval v 68 a že druhý den dorazí a bude překládat. Ale fotky už se nahrály, takže o tom až zas někdy příště…..
10.4. úterý
Je úterý a dny vyhrazené na práci se pomalu začínají krátit, musím trošku přidat na plyn. Začínáme připravovat poslední dvě „Korbgitter“, což jsou mříže, co mají dole „bříško“, takové ty, jak se tam pak dá truhlík s kytkama, aby měli dost místa. Tvar máme od soboty nakreslený, tak je jen potřeba ukecat ocel, aby se tak dala ohnout. K tomu slouží přípravek – šablona nebo, jak říkají staří řemeslníci tady i u nás, „léra“. Když už je léra se vším všudy připravená, můžeme začít ohýbat. Je potřeba pečlivě každý prvek budoucí mříže kontrolovat, aby měl přesný tvar.
Celé mi to zabralo skoro celý den. Večer jsem už stihl jen vykovat malé rozetky, přes které bude mříž namontována na zeď.
11.4. středa
Dneska je „den penzistů“. Šéf si ho vyhlásil, aby ve středu nemusel chodit do práce a mohl hrát doma se ženou karty. Opakuji, že je mu 74 let, tak si to může dovolit. Jsme domluveni, že se ale kvůli mně a práci dopoledne zastaví a upřesníme, kde, co a jak na mříži bude. Mám k ruce jugoslávského kámoše Željka, s kterým jde práce rychle od ruky. Spasováváme a skládáme mříž, koupené hotové polotovary prokládáme s mými vyrobenými díly. Chtělo by se říct „blbá mříž“, ale je s tím dost práce.
Na závěr dne stíhám ještě připravit nářadí pro lis, kterým budeme listovat „falešné“ hlavy nýtů. Je to už příprava na další díl zakázky plotu. Ten bude vizuálně vypadat jako nýtovaný, ale ve skutečnosti bude svařený….no jo no….peníze vládnou světu 
Nářadí pro lis
Falešné hlavy nýtů
12.4. čtvrtek
Na mřížích je stále práce a už se to moc táhne a co se táhne přestává bavit…. Konečně už jsou pohromadě a dodělávají se detaily. Šéf je na ně vysazený a z ohledu řemeslníka je to hrozný….jednou rukou držet mříž a druhou mu posouvat ozdobou , on to pozoruje z povzdálí a řve: „nahoru….dolů….to je moc….to je málo…“ Otrava
Jednou, když jsem mu dodělával balkón zdobený kytkama (každý člen rodiny má svou, kořeny symbolizují předky, největší květy rodiče, menší děti a poupata vnuky… ) Musel jsem před dokončením balkon pověsit v dílně na jeřáb, on si přivedl manželku, já na žebříku v jedný ruce kleště a kladivo, v druhý autogen a dle pokynů ze země „ kytku Birgit nahoru, matku dolů“ jsem umísťoval květy Dneska se tomu směju, ale tenkrát jsem toho měl plný zuby.
Balkón s rodovými květy
13.4. pátek
Tak pátek třináctýho to jsem zvědav, co mě čeká.
Dneska už jsem konečně ty mříže dostal do stadia, že kolega Željko je už dodělá sám a mě na nich pakárna pomalu skončí… Ještě mě čeká zítřejší vyzkoušení mříží u zákazníka a kontrola rozměrů plotu, který začnu v pondělí.
Na dnešní večer se obzvlášť těším, začnu kovat „draka“ - madlo na vstupní bránu hradu Freundsbergu. Tak je odpoledne, všichni vypadli, zbývá rychle doladit poslední detaily mříží, abych se k tomu nemusel už vracet a jde se na draka. Výchozí materiál průměr 25 mm, první musím trošku napěchovat budoucí hlavu, potom odsadit tlamu a následně ji rozseknout.
Povedlo se to hned napoprvé, tak můžu jít domů. Do zítra nechám draka uležet, abych si přesně ujasnil tvar a postup výroby.
14.4. sobota
Ráno jedeme k zákazníkovi vyzkoušet mříže a doměřit detaily pro montáž. Všechno pasuje dle našich představ, dělení plotových polí vychází také dobře, tak udělám pár fotek a jedem zpět do dílny.
Tam se musí zase nakreslit plotové pole 1 : 1 tak, jak to má šéf rád. Když je dokresleno, jede se na oběd, odpoledne vyrážím do dílny sám, prohledat šuplíky a posbírat potřebné nářadí (zámečníci ho dost ničí a na výrobu nového není teď čas).
Pouštím se do práce, je potřeba si určit velikost budoucí hlavy, aby zbylo i dost materiálu i na odseknutí uší (rohů) nebo co to vlastně draci mívají. Odsadí se krk, půlkulovým sekáčkem se odseknou uši, vyznačí nozdry a odseknou zuby. Následně se napasuje a upraví tvar celé tlamy a potom do trupu probijeme díru pro pozdější zanýtování křídel.
Dle velikosti budoucího madla určím potřebný kus materiálu, aby odkováním ocasu nám vyšla potřebná délka, zbytek odseknu. Vykovu ocas a upravím do požadovaného tvaru. Je pozdě večer, tak jen rychlý drátěný kartáč na očištění povrchu a jde se domů. Drak jede se mnou ukázat se šéfovi, jestli bude spokojen…. Byl
15.4. neděle
Dnes se nepracuje. Ráno vyrážím do Lienzu. Auto trošku zlobí, navigace v zásuvce zapalovače vyhazuje přívod topení. Rozhoduji se mezi řízením a tím se v tom zase trošku „pošťourat“. Kdo mě zná, je mu jasné, pro co jsem se rozhodl. Na pojistkách nic neshledávám, na relátcích u motoru taky ne, ale jak jsem s tím zakýval, tak to jak zázrakem běží, asi někde blbý kontakt… A jede se, jsou to ze Schwazu dobrý dvě hodinky cesty. Kochám se Alpami, počasí nic moc.
Od svýho kamaráda Kurta se vždycky dozvím nějaké nožířské novinky a technologie. Věnuje se tomu oboru více než já. Návštěva byla krátká a jede se zpět….Čeká mě poslední pracovní týden zde a ten mi dá vždy nejvíc zabrat.
