„Proč táhneme ty mikiny?!“ mudroval Matouš cestou do kopce. „Ty si už nevzpomínáš, jak jsi se klepal zimou v Punkevních jeskyních? A to jsi měl na sobě i bundu!“ postavila jsem synovi před oči zážitek z předloňských prázdnin, zamávala manželovi na špici rodinného peletonu a z čela si setřela lepkavou krůpěj potu.

            „Dáme si velký okruh? Trvá hodinu...“ přiřítily se z výzvěd Támar s Bětkou. „A v kolik začíná další prohlídka? Abychom se stihli zajít všichni vyčůrat...“ sondovala jsem. „Máme na to celých čtyřicet minut,“ uklidnil mě manžel přicházející od pokladny. „Já mám žízeň,“ hlásil Šimon šilhajíc po jednovaječných rošťácích u nápojového automatu. „Já bych si dala ovocný nanuk,“ zajiskřilo v očích Natali. „Měl si vzít raději teplý svetr než drahý foťák,“ pošeptala jsem manželovi a bradou ukázala na sebevědomého muže v tílku, který dvojčatům podával plechovky s Coca-colou.

            S culíkatou průvodkyní v červené péřové bundě jsme pět minut po jedenácté konečně vyrazili na prohlídkovou trasu Javoříčských jeskyní. V první velké prostoře – Suťovém dómu – na nás čekal úvodní chvalozpěv. „Snad díky tomu, že zdejší komplex byl objeven v relativně nedávné době, je krápníková výzdoba čistá a zachovalá. V těchto jeskyních se nesvítilo loučemi a nebyly nikdy volně přístupné,“ pěla dívčina a od úst jí stoupala pára. Krápníkové Niagarské vodopády v Dómu gigantů braly dech! Proč jsi, Bože, tolik nádhery skryl v podzemí?

            O mezihru se postarali dva třesoucí se mrňousové. „Mně je zzzima,“ tahal cíp otcových značkových bermud ten se stalaktitem pod nosem. „Chvíli to vydržíš... Jsi chlap, ne?!“ jal se masírovat sebevědomí modrajícího syna frajer v žabkách. Vyměnili jsme si s manželem výmluvné pohledy.

            Pokračující monotématická konverzace neoblečeného trojlístku mi zabránila vstřebat informace o čtyřech tisících zimujících netopýrů činících Javoříčské jeskyně největším přírodním zimovištěm netopýrů v Evropě. Plně zaměstnána podchlazenými dvojčaty a nedbalostí jejich otce jsem nestihla zaostřit na spícího vrápence malého. Proč si nedali alespoň  kratší, čtyřicetiminutový okruh?! Z navazujících prostor Pohádkových jeskyní si pamatuji pouze stalagmitový útvar Zmrzlina. Souzněl s mým myšlenkovým staccatem. Excentrické krápníky v Jeskyni míru rostoucí jakoby proti zákonům gravitace nevnímal už téměř nikdo. Netrpělivě jsme postrkovali oba rampouchy v pruhovaných kraťasech k východu. Snad roztají.

            Cestou k autu to ve mně gradovalo. Mizera jeden! Díky jeho nezodpovědnosti mi uniklo tolik zajímavých informací. Proč zrovna my museli mít takovou smůlu... Průvodkyně taky není bez viny – já bych je neoblečené na prohlídku nevzala! Mé srdce se měnilo v kus ledu. Nebylo dostatečně teple oblečeno.