Začnu úplně z jiného konce a to tím, jakého jsem si vzala báječného manžela (taky čte, co mám na fleru ;-))?  Ke svému velkému štěstí  mi totiž umožnil následovat hlas svého srdce.. J.  Abych byla přesnější. Nebyl proti, abychom se (celá naše Nemravovic smečka) vydali na výpravu vskutku úctyhodnou a pro většinu lidí taktéž nepochopitelnou? Totiž..

Při svých četných chatech s kamarádkou, pro kterou je polymerová hmota stejná obsese jako pro mě, jsme objevily kurz zaměřený na tvorbu šperků právě z oné kouzelné hmoty. Pro mě samotnou to byla otázka vteřin, než se v mém (trochu polymerovém) mozku vylíhla myšlenka vpravená jednoduše do čtyř písmenech a to.. JEDU. Možnost zažít něco takového byla fascinující, úchvatná, zkrátka? jsem nemohla odolat. Ve svém beraním bezelstném a přímém nadšení jsem (již trochu opatrněji, přeci jen už mám rožky trochu obroušené J) přišla za manželem s dotazem, jestli by to náhodou? Nevím, jestli nemohl odolat mým rozzářeným očím, nebo zkrátka chápe, že korálky jsou po rodině pro mě největší láskou?. Zkrátka řekl: ?tak jo? a začal na googlu hledat, jak se tam dostaneme. Zřejmě tomu napomohl i fakt, že manžel je, stejně jako já, vášnivým milovníkem cestování. Musím říct, že jsem byla trochu překvapená, jak rychle se věci seběhly... Zvláště při znalosti konstelací, a to, že naše 7měsíční zlatíčko Mája byla ode mě dosud odloučená nejdéle 3 hodiny. Kurz trval 3 dny?. A manžel v celé kauze měl sehrát roli au-pair. Ještě jedna podstatná informace, kurz nebyl ani v Praze, ani v Brně, Ostravě, Bratislavě, nýbrž kousek od působiště slavného Robina Hooda v britském Nottinghamu.

Abych to zkrátila, povedlo se a my (manžel, Mája, kamarádka a já) se přesunuli z berlínského tažení na in-linech do Rotterdamu, poté lodí do britského Hullu a nakonec přes les Sherwood až k Nottinghamu.  Kousek od něj (v Kimberley) jsme celkem rádi spočinuli v prastarém útulném hotýlku.

Nemohli jsme dospat, já nervozitou, jak to Marianka bez mlíčka zvládne, jak si můj drahý Nemrava poradí s celodenní péčí? no a hlavně, jaké to bude. A že to vůbec je.. J. S kamarádkou jsme střídavě dělaly vtipy na téma setkání s ikonou polymeru Donnou Kato, podlomenými koleny, zástavou srdeční akce atd.

A stalo se. Přes drobné nesnáze s hledáním (kdo by bral papír s adresou, nejsme přeci žádní břídilové..  J) jsme našli místo určení a doslova vpadly (už jen my dvě s kamarádkou) do slušně velkého prostoru, který nápadně připomínal výrobnu těstovin všudypřítomnými strojky na těstoviny (pro fimo-neznalé čtenářky je strojek základním vybaveným pro práci s polymerovou hmotou). Seskupení lidí bylo veskrze barvité ? nejvíce dam důchodového věku z GB, ale také další polymero-maniaci ze Slovinska, Německa, Francie, Španělska? a České republiky J. 

A pak před námi stála? drobná milá paní s foťákem na krku, asijskými rysy a jakýmsi fluidem umělce, které bylo všude kolem ní.  Paní Donna Kato.

Workshop začal a nám kupodivu první lekci ?přednášel? muž. Jak jsme se shodly, byl podoben Harrymu Potterovi po 30ti letech v kombinaci s gestikulací Mr. Beana.  Dal nám pár dobrých tipů, ukázal, jak zhodnotit ?odpadky? polymeru..  Jenže my se hrooozně těšily na odpolední lekci s paní Kato, takže žádná velká koncentrace. Dočkaly jsme se. Cílem její lekce bylo vyrobit náramek, kterých Donna vyrobila mnoho a mnoho a jsou neskonale nádherné. Tedy abych byla přesná, měly (samé ženské) jsme vyrobit zjednodušenou verzi. A tak jsme se zatajeným dechem naslouchaly, sledovaly Donniny prstíky, hltaly všechny fígle, triky? A zkoušely vyrobit něco, co se alespoň vzdáleně podobalo originálu. Musím říct, že největším zážitkem pro mě nakonec byla osobnost paní Kato. (Náramek ?so soo..? J) Přes vydání několika knih o polymerové hmotě, světové uznávanosti pro své umění práce s polymerem, to je žena skromná, vtipná a prostě? ?nenormálně-normální?.

V dalších dnech jsme vyzkoušeli další techniky, Millefiori s paní Iris z Izraele, inlay se Sylvii z Francie atd. Každá část byla něčím úžasná? a tak jsem přijela zpět s hlavou v oblacích, plna elánu a chuti do tvoření.

Marianka S Peťou (manželem) si spolu užili tři dny společného cestování a myslím, že jim to oběma moou prospělo. (Mamince neméně ;-)). Ve finále jsme přežili cestu lodí a dalších 1000 km cesty z Rotterdamu k nám do louňovického domečku.

Času není nazbyt (ale kde je) a tak se mezi měněním plenek, koukáním na Fler, vařením a spol. snažím oprášit nově nabyté zkušenosti a vetknout je do mých milovaných šperků. První vlaštovkou je minikolekce ?Slyšíte (mořskou) trávu růst??. Užijte si ji.. J A díky, že jste dočetli až sem..

Tady odkaz na fotku přímo DK focenou.. :-) http://web.mac.com/donna_kato/Site/polymer_clay_play_days_09.html#72

 Pár fotek z našeho tažení: