Kterej asi? Slušně vychovaní lidé přece při jídle nečtou, nýbrž vybraně konverzují o nekontroverzních tématech, aby chuť jídla nepřebily rozbouřené emoce. Sousta napichují na vidličku tak maličká, aby přežvykování potravy bylo téměř neviditelné a nikoho nepohoršoval panoramatický výhled na rozmělňovanou potravu. Sedí pěkně rovně, obě nohy směrem k zemi, lokty u těla. Otřou si ústa ubrouskem před každým napitím. Příbor nesmí cinkat nebo vrzat o talíř, židlí se nešoupe a ubrus by měl zůstat neposkvrněný. Tolik teorie. A strašná, strašná nuda. 

A teď si zkuste představit, že máte před sebou něco sakra dobrého - od sofistikované lahůdky po nejprostší chleba se sádlem a cibulí. Ať už sedíte na židli nebo na zemi nebo na kanapi,  natáhnete si nebo zkřížíte nohy podle vlastního pohodlí, vidličkou nebo lžící nebo ještě lépe - rukou - do sebe házíte sousta na která máte chuť a při tom čtete něco sakra napínavého. To je anarchie co? Totální úlet. Punk v ryzí podobě. Přiznávám se otevřeně, jsem literárně-gastronomický pankáč. LGP. 

První záchvěvy LGP byly u mě zaznamenány již v raném dětství. Láska k literatuře byla ve mně probouzena od prvopočátků mého bytí, kdy mi maminka každý večer předčítala hromadu leporel. Těší mě, že většina z nich vychází stále a stále dokola - O jabloňce, Paleček, Cvrček a mravenci. Jenom na jedno jediné se stále zapomíná a na jeho opětovné vydání neustále čekám   - O kašpárkovi. Obsah stručně -  zelený, věčně přežraný a líný král byl nemocný chcípáček. Nabízel půl království tomu, kdo ho vyléčí. Felčaři  selhali a nastoupil králův kašpárek, který si krále odvedl do rodné chalupy. Král musel celý den štípat dříví a po celodenní šichtě dostal večer od mamá kašpárkové brambory na loupačku. Za týden král zesvalnatěl, opálil se a zcela se uzdravil. Nepamatuji se, zda si mamá kašpárkovou vzal za manželku, aby si zajistil stálý přísun dřeva a brambor na loupačku, ale kašpárek každopádně získal půl království. A já jsem byla lačná brambor na loupačku a moc mi chutnaly, zvlášť když byly nové a lahodné a s máslem a někdy k nim bylo i nějaké to žervé.

Nevím, jak se to stalo, ale číst se mi začalo úplně samo, dávno před vstupem do školních lavic. Jednoho odpoledne jsem se strašlivě nudila přimáčknutá k mamince na gauči, která si četla noviny. Já koukala na opačnou stranu stránky a najednou jsem četla titulek FOTBALOVÉ TABULKY, které nebyly moc zábavné. Sklouzla jsem z gauče a vzala si nejbližší oblíbenou knížku, Bulatovovy Veselé pohádky a říkadla. No, veselé - Ivánek se změnil v telátko, kohoutek s kosou usekl lišce hlavu a medvěd rozlámal zvířátkům chaloupku - ruské srandy kopec.  Ale už jsem četla a otevřel se mi naprosto neomezený svět. Leporela mi brzy byla malá, pohádky krátké, v knihovně jsme nabíraly s maminkou knížky po  deseti kusech a o týden později je přečtené vracely.  K nejoblíbenějším knížkám jsem se ale vracela pořád a pořád dokola - a to mi trvá dodnes.

A teď jídlo versus knížky. Verneův Patnáctiletý kapitán byla moje první verneovka, kterou jsem začala číst v létě mezi první a druhou třídou. Nebyla jsem tak geniální, abych ji četla od začátku - nástup do verneovek býval velice pozvolný a zdlouhavý. Obrázky ale byly opravdu (alespoň některé) strhující a tak jsem tuto knihu začala číst od obrázku "na zemi ležely useknuté ruce...",  protože mě zajímalo čí byly a proč tam ležely. Obrázek s názvem "král vzplál modravým plamenem..." patřil ke kapitole Punč pro kazondského krále, kterou jsem shledala velice zajímavou, protože jsem se v útlem věku poučila, že alkoholem nacucaný člověk by si už neměl dávat na závěr hořícího frťana.  Ta srpnová horká letní odpoledne jsem trávila v babiččině rozkládacím polstrovaném křesle, které vynikalo nesmírným pohodlím a pravidelně jsem odbíhala ke stromu s kyselými zelenými letními jablky, která jsem ke čtení přikusovala. Během tří dnů jsem sežrala úrodu letních jablek a konečně se dočkala konce zrádného kuchaře Negora. Knížku nemám teď u ruky, ale myslím, že ho rozsápal pes Dingo. Dobře mu tak, šmejdovi.

Druhou verneovkou bylo Dvacet tisíc mil pod mořem, ke které mě přilákal obrázek námořníka bojujícího s obrovskou chobotnicí a názvem "chroptěl, dusil se a volal "Pomoc!" Vynikající k chlebu s pažitkovou pomazánkou. 

Má nejoblíbenější verneovka, kterou jsem si sebou brala na cesty, byl bichloidní Tajuplný ostrov. Kapitolu s obrázkem "Toto je nitroglycerín" řekl inženýr, jsem rovnou vynechala a posunula se rovnou k "Spatřili chlapce ležícího na zemi a sevřeného podivným zvířetem..." Chléb se škvarky, pomeranč a několik burských oříšků. 

Chléb s vaječnou pomazánkou byl mým průvodcem Neználka na měsíci. Neználkovy příhody byly příliš jednuduché, Neználek ve Slunečním městě byl zase spořádně-nudný i přes zábavný prvek "větroplachů", toliko oslů proměněných v malíčky, kteří symbolizovali západní zhýralou mládež vpuštěnou mezi uvědomělé svazáky. Neználek na měsíci byl úplně jiné kafe. Brutálně kapitalistická společnost měsíčňanů udržovaná v poslušnosti prostřednictvím policejních sil,  založení akciové společnosti a její následné vytunelování, mezikorporátní čachry a kartelové dohody, odvoz Neználka, Kozlíka a dalších bezdomovců na ostrov hlupáků, kde se v průběhu dekadentních zábav měnili malíčci v ovce (aby se pak na jejich vlně dalo vydělat).... a pak přiletěla skvadra z Kvítečkova a Slunečního města vedená Všeználkem, která zařídila politický převrat a majitelé továren museli odevzdat veškerý svůj majetek  lidu a nastoupit k pásu (a někteří pak byli mnohem šťastnější, než když byli bohatí, hahaha). Tohle bylo opravdu třeba pořádně zakousnout. 

Po Verneovkách nastoupil Dumas. Tři mušketýři byli fajn, ale Hrabě Monte Cristo je kniha, ke které se dodnes stále  s láskou vracím. Až jako dospělá jsem přečetla i kapitolu Malý kabinet v Tuirelliích. Jako dítě jsem hltala hlavně kapitoly Spiknutí, Zuřivý vězeň a šílený vězeň, Oslnění (popis nalezení pokladu), Grošáci, Nauka o jedech,  Krvavý déšť a hřbitov Pére Lachaise a všechny nejbližší kapitoly okolo. V době spartakiády roku 1985 běžel v československé televizi francouzský šestidílný seriál Hrabě Monte Cristo, který byl předloze velice věrný (to už jsem měla veškeré klíčové okamžiky - vyjma Malého kabinetu v Tuirelliích - načtené) a hlavní hrdina byl také jako z knihy - vysoký, štíhly, bledý, tmavovlasý a tmavooký, zasmušilý a sarkastický fešák. Krásná Mercedes, už jako hraběnka Morcerfová měla nádherné fialové šaty a mírně šilhala.  Vzpomínám si na to dobře, protože tou dobou u nás přebývala na návštěvě jedna příbuzná, která na spartakiádě vypomáhala u stánku s občerstvením. Od té doby jsem ten seriál neviděla, neb ho nahradila zmatlaná verze s Gerardem Depardieu, která měla podle knihy jenom jméno. Jinak nesouhlasilo nic, NIC. Viděla jsem jeden díl z prostředka a hořce naříkala nad zničenou iluzí. K mému milovanému hraběti se vážou čokoládové a pistáciové tyčinky Deli a spousta dalších dobrot, protože mě provází opravdu dlouhou řadou let. 

Zbytek dětství až do puberty jsem už přenechala Mayovkám. Vinneou 1 a 2  - na jejich stránkách stále jsou stopy citrusových plodů a karlovarských oplatek.  Supové Mexika, druhý díl,  byli vhodní k rohlíku s čabajkou (z dovozu). První díl byl trochu překombinovaný a přečetla jsem ho až po druhém dílu.  Old Surehand, také hlavně druhý díl, nese stopy vánočního cukroví. Celý cyklus "Ve stínu Padišaha" korunují vzpomínky na mnoho různých dobrot, nejčastěji na "chleba s něčím". 

Hrome, jak to tak po sobě čtu, tak to vypadá, že jsem jako dítko byla pěkně krvežíznivá příšerka - a to jsem přitom byla taková hromádka stydlivosti, až se mě ve škole báli vyvolat, že se z toho sesypu. Asi to byla nějaká vnitřní potřeba napětí, bezpečné hrůzy a prožívání dramatického děje v nudě všedního dne, kdy pro mě nejdramatičtější televizní úlet (kromě Večerníčka) byl Federální kriminální ústředna pátrá.....

Miluju literaturu a miluju jídlo. Doufala jsem, že lásku k literatuře přenesu i na starší dítko, které se teď prokousává druhou třídou. Četla jsem jí každodenně od prvního roku života, ale doba je prostě jiná. Lákadel na jiných médiích je příliš mnoho a jsou všude - a kdo je nezná, je třídní tydýt. Čteme večer dál - malá začne první stránku a já dočtu zbytek - ale stále mi chybí to, aby si vzala sama knížku do ruky a sama tiše četla a četla a četla. Pokud na ni budu tlačit, vzbudím tím ke knížkám jen odpor, to je jasné. Pod tlakem bouchne i anděl. Ale byla bych šťasná jako blecha, kdyby si vzala do ruky třeba toastík s Lučinou a se šunkou, hltala Ferdu Mravence (ten zubatej mravkolev Ťutínek má něco do sebe) a prožívala při tom ty báječné okamžiky svobody v jiném světě. Budu mít jenom radost, když jednou budou její knížky ošuntělé, odrbané, umatlané - ale hlavně neustále dokola ČTENÉ, než aby ležely ladem - krásné, neposkvrněné  ... a k ničemu.