Narodil se uprostřed války. Měl pouhé 3 dny, když mu umřela  máma. Možná proto jsem jej nikdy neslyšela křičet.

Když jsme se v roce 1985 dostali do východoněmeckých Drážďan, vzal nás do Zwingeru, chrámu umění… - zatímco ostatní účastníci zájezdu korsovali všemi možnými i nemožnými obchodními domy.

Naučil mne plavat, hrát fotbal, stolní tenis… a  mlčet.

Když viděl mé kresby, zapsal mě do lidušky na výtvarku.

Otevřel mi dveře do světa vážné hudby. Verdiho Nabucco, Bachovy Matoušovy pašije, Mozartova Malá noční hudba… tímto sytil sebe i nás.

Od jara do podzimu dřel na statku tchána a těšil se na zimu, kdy vezme dlátka a uteče do svého světa... Milovala jsem vůni hoblin v jeho dílničce i plachý úsměv, když mi ukazoval rodící se dílo. Fascinovaně jsem pozorovala, jak do dřeva píše, ze dřeva čte, dřevu dává tvář, dřevo učí mluvit…

Dnes měl narozeniny… a já to obrečela. Nemoc a nepříznivé okolnosti uhasily mému tátovi jiskry v očích… Už se nedokáže radovat z dárků ani ze zimy…