"V den státnic jsem měla jednorázovek a plných odpadkových košů plné zuby, a jen co jsme přijeli domů, naše slůně okamžitě putovalo do látky, a já začala získávat sebevědomí."

 

Byl konec roku 2013... a já jako nejistá maminka se svým prvním drobkem v břiše, jsem začínala nahlížet do světa šátků, látkových plenek, hacek a dalších okouzlujících věcí. Věděla jsem, že na své dítě chci přenést a použít co nejméně chemie, ale nevěděla jsem, jak na to.

 

Znala jsem... jednu látkující kamarádku. Představila mi svou výbavu, ale jako neználkovi mi v hlavě vytvořila geniální guláš. 

 

Používala pouze... kalhotkovky a PUL svrchňáky. O dalším "zboží" a možnostech mnoho informací neměla, a já, nadšená do začátků látkování, pomalu řadila zpátečku.

 

I přesto... jsem si ale říkala, že se to přece musí prolomit a já musím pochopit, oč tady vlastně kráčí. Uhnout jsem nehodlala.

 

Ekologie... je věc jedna, říkala jsem si, ale zdraví mého dítěte věc druhá, a nejdůležitější.

 

Finanční stránka... a tedy úspora u používání látkových plen byla jasná. 

 

Právě včas... jsem po dlouhých letech naplánovala setkání se svou kamarádkou z dětství. Měla roční holčičku a radila mi se všemi slastmi a strastmi mateřství. Shodou okolností jsem na její dcerce zahlédla látkové pleny.

 

Nadhodila jsem... toto téma a Saša se pustila do vysvětlování. Říkala mi, jak to všechno funguje, jaké možnosti svrchňáků dnes máme a závěrem říká: "Víš co, nebudu ti motat hlavu. Přidám tě do jedné facebookové skupiny a tam vše zjistíš".

 

Ocitla jsem se... ve skupině "Poradna pro látkovačky". Nezjistila jsem tam vůbec nic, neb jsem netušila, kterým směrem se vrhnout. Naštěstí si mě záhy všimla má další kamarádka, bývalá kolegyně z dávné práce, a s otázkou "ty chceš látkovat? - no super!" mě vzala pod svá křídla.

 

A už to jelo... čtverce, vícevrstvé pleny, prefoldy, jedno velikostní pleny, vícevelikostní pleny , fleece, vlňáky, PUL. Měla jsem v hlavě dokonalý zmatek, v deníčku spoustu škrtů, šipek a dopisků, a k tomu všemu pocit, že státnice, které mě čekaly, budou oproti tomuto tématu hračka.

 

Nevzdala jsem se... a zjišťovala dál a dál. Věděla jsem, že pro čerstvé miminko chci čtvercové pleny a postupně budu zkoušet další možnosti. Kamarádka k tomu poradila vkládačky, já pro zajímavost koupila i nějaké kalhotkovky a před porodem poprvé a naposledy všechno to bílé zlato vyžehlila.

 

Když synáček přišel na svět... vstávala jsem k jeho porodu od diplomky a za pět týdnů mě čekaly státnice. Pro všechnu jednoduchost jsem naskládané novosklady nechala ležet ladem a poslala manžela pro jednoráz.

 

Používali jsme Babylove Nature z DM... alespoň pro ten pocit kompostovatelnosti. Dnes vím, že bych látkování zvládla i tehdy. Ale mezi tím vším seznamováním se s miminkem a státnicovými otázkami jsem neměla tu správnou kuráž říct si "jdu do toho". 

 

V den státnic... jsem měla jednorázovek plných a plných odpadkových košů plné zuby, a jen co jsme přijeli domů, naše slůně okamžitě putovalo do látky, a já začala získávat sebevědomí. Na ten pocit jsem pak často vzpomínala, když večer co večer, sedíce u bidetu, smývala jsem z plenek vaječinu, drhla je žlučovým mýdlem a plnila jimi tolik doporučovaný kbelík od Primalexu. Místy mě střídal manžel, to když hrozilo, že ho zase pošlu do obchodu a lékárny zároveň. Neboť - jak jsem správně již v těhotenství předpokládala - jednorázovky dělaly na zadečku našeho dítěte velkou neplechu.

 

Ve čtvercích... jsme "jeli" čtyři měsíce. Během nich jsem zároveň vyzkoušela některé kalhotkovky a takřka všechny následně prodala, neboť se mi zdály obrovské, zalamovaly mi dítě v půlce těla. Záhy jsem však pochopila, že je to pouze značkou, zvolila jsem jiné, a čtverce pomalu začala balit do krabic. 

 

O látkování v noci... jsem velmi stála. Do tří měsíců jsme používali stále jednorázovky a já jen tu a tam zabalila dítě do látky, abych jej v půlce noci - durch mokrého - přebalila do jednorázu. Ať jsem vycpávala, jak jsem vycpávala, vždy to dopadlo stejně.

 

Počkala jsem... až povyroste a nakoupila noční plenky. Byla jsem z nich nadšená, a i když obrovsky vycpané, synovi jakžtakž noc pokryly. O tom ale později. 

 

Díky nim... jsem jednorázu dala takřka vale - "takřka" říkám proto, protože když jedeme se synem na výlet jen s batohy (na břiše syn v šátku, na zádech batoh opravdický), jsem za jednorázové pleny vděčná. Jsou skladné a netahám je celý den tam i zpět. Totéž platí o dovolených v místech, kde není možné látkové pleny prát.

 

Látková výbava... se stále ladila. Tu jsem plenku přikoupila, tu zase prodala.

 

Přijely staré a poctivé... Popolini od kamarádky. Katyv Baby začala šít noční plenky. Synovi přestaly sedět Bum Genius.

 

Rojily se nové značky... a já se vůči nim obrnila. Znám se, stály by mě spoustu peněz. Až jsem čím dál častěji začala slýchat o Motýlcích. Byly pro mě něco jako paní Colombová - všichni o nich mluvili, ale já je nikdy neviděla.

Nějaká osvícená hlava mi poradila: "Podívej se na Fler, vyrábí je Joli Petit," a já začala objevovat něco nového.

 

Jak šel čas... ustoupily mé argumenty typu "plenek máš dost", neboť většina z těch "dost" přestala dítěti sedět. Bodejť, když od 3 měsíců budí dojem o rok staršího hocha. A tak u nás postupně zbyly jen ty historické nezničitelné Popolini a díky Týdnu opravdových plen i já přišla na chuť hmyzu převtělenému do plen. Občas je hážu z okna, to když nejdou sepnout Snappkou. Synovi ale jako jediné plenky opravdu sedí a vyhovují. 

 

Současně s látkovými plenkami... se u nás praktikuje bezplenkovka. Jen díky ní dnes peru plenky sporadicky, a motýlci už se u nás příliš neproletí.

 

V létě roku 2015... má syn 16 měsíců a vesele objevuje svět.

 

V látce... přes den všude, kde se dá a použití látkovek nás neomezuje - doma, při výletech na kole, autem, při dovolených tam, kde je pračka, při pobytu na chalupě. 

V papíru... v noci, při výletech "batohy a já", při cestách do míst, kde látkovky nelze vyprat. 

 

Tato variabilita... mi na jednu stranu vyhovuje, na druhou stranu mě neuvěřitelně vytáčí, zjistím-li, že hromádka papírových plen se zmenšuje.

 

Okolí... mi vždy fandilo, i když spousta "látkovaček" čelí tlaku a útokům okolí. Maminky zažily čtverce v celé své kráse, a proto "vyprat a pověsit" je pro ně záviděníhodná pohoda. Pro mě taky.

 

Vyhovuje mi... že mám pleny neustále doma, k dispozici, kdykoliv a vždy v dostatečném množství. S mou nenávistí k nakupování a hlídání akcí byl syn, jsouc v jednorázu, věčně s holým zadkem. 

 

Látkovým plenám vděčím... nejen za finanční a časovou úsporu, ale hlavně za pohodu a bezstarostnost. A v první řadě za synovu bezproblémovou a zdravou pokožku.

 

Objevil se u nás... ale i paradox. Bylo poměrně dlouhé období, kdy byl syn, zejména po ránu, žalostně opruzen. Zkoumala jsem, čím to může být, mazala od levandule až po konopí, až mě napadly noční plenky. Káply božskou a šly, bohužel, z domu. Syn byl po jejich vysazení do druhého dne v pořádku. 

 

Osvětu šířím dál... Většina mých nejbližších kamarádek látkuje. Ty, které jimi pohrdaly, pohrdaly také kojením, nošením atd., a tedy je přesvědčovat netřeba.

 

Baví mě... ale ukazovat moderní látkování starší generaci. Mají zažité čtverce, velkou vařečku a vyvařovací hrnec a z dnešních barev, vzorů a hlavně plenek, které se nemusí žehlit, jsou u vytržení. A o to víc mě podporují.

 

.......................................................................................................................................................................

 

Můj příběh se začíná psát v roce 1985, kdy jsem se jako prvorozené dítě učitele hudby narodila do příšerných a třeskutých zim.

Přežila jsem tehdy snad jen díky poctivému topení v Petrách svou bzeneckou babičkou, u níž mí rodiče v té době bydleli. Nebylo to ale pohodlné, proto se záhy stěhovali do Strážnice, a to přímo do služebního bytu v tamní hudební škole.

 

Tatínek tam dodnes učí cimbály a basy, vychovává cimbálové muziky a jeho činnost je patrná ve všech folklorních směrech toho města. 

 

Na hudebce jsme s mladším bratrem strávili krásných 18 let.

 

Bylo to nejkrásnější dětství, zajímavější by bylo snad už jen bydlení na zámku :-) Všichni kantoři byli naši strýcové a tety, suchou nohou jsme přešli do hodin nástroje, do hodin tanečních (v té době tam měl zázemí dětský folklorní soubor Danájek) či za taťkou do cimbálky, se kterou jsem zpívávala, brácha hrál. Škola za rohem, kostel za rohem, kulturák nedaleko, co víc si mohl člověk přát. 

 

Když jsme se na začátku mého maturitního ročníku stěhovali do nedalekého Veselí nad Moravou, seděla jsem vzdorně na posteli a tvrdila, že já nikam nejedu. 

 

Dnes je z našeho pokojíku a vedlejšího obýváku velké nahrávací studio a zkušebna pro větší kolektivy. V kuchyni se řediteluje, balkon zeje prázdnotou. 

Byl mi smutno, když jsem ten prostor nedávno viděla. Nadobro skončila jedna úžasná etapa života. Jsem ale ráda, že se naše prostory využily smysluplně a jsou pro školu přínosem.

V páté třídě základní školy jsem našlapala k přijímačkám na strážnické gymnázium, a v roce 1996 jsem nastoupila jako primánka dráhu osmiletého studia.

Gympl byl za druhým rohem od základní školy, provázelo mě tedy i nadále vstávání v 7.30 hodin a neuvěřitelná pohoda.

 Ano, pokud jsem něco vyvedla, vědělo se to u nás dříve, než jsem stihla přijít ze školy. Ostatně na to jsem byla zvyklá z hudebky, a koneckonců i ze základky, kam taťka chodil na obědy.

Milovala jsem jazyky, ke školní angličtině a němčině jsem navštěvovala soukromě hodiny francouzštiny. Dál jsem studovala nástroje a v kvartě rodiče postavila před hotovou věc: gympl končí, jdu na konzervatoř. Naštěstí mi taťka můj plán vymluvil.

Měl pravdu, že s klavírem bych se dnes jen velmi těžce uživila. Od té doby mi nástroje slouží jen jako koníčky, léky na chmurnou náladu a prostředky k zábavě. Někdy si zabrnkám dvě písničky, jindy prosedím u klavíru celé hodiny či u kytary celý táborákový večer. 

Dětský folklorní soubor mě v mých patnácti letech "vyplivnul" do světa dospělých, a já vyrostla v Souboru lidových písní a tanců Danaj.

Muzika a folklor, tradice a kroje provází celý můj život, obohacují mě. Znám díky nim spoustu fantastických lidí, mám mezi folkloristy ty nejlepší kamarády. Obohacují mě folklorní festivaly a všemožné akce. Strážnice, díky Ti!

Po maturitě jsem odjela na prázdniny na sever Německa - starat se o děti a čichnout si k jiné kultuře, prostředí a chování lidí, než tomu bylo u nás. Celý život jsme s rodiči cestovali, poznávali krásy České a Slovenské republiky, rakouských hor a dolin, ale tohle bylo zase něco jiného.

Byly to jedny z nejkrásnějších prázdnin, a já dodnes občas zalituji, že jsem tam tehdy nezůstala, jak mě všichni přemlouvali. Alespoň prázdniny jsem si tam ještě zopakovala.

Nastoupila jsem do prvního ročníku Vysoké školy ekonomické v Praze. Její systém mi ale záhy přestal vyhovovat, já nestíhala, a navíc - pohltila mě práce. A tak jsem školy nechala a v Praze zůstala pracovat. Nasbírala jsem spoustu zkušeností, znalostí a poznatků, ze kterých čerpám dosud.

Po zajímavých šesti letech jsem se stěhovala zpět na Moravu. 

Ačkoliv jsem i v Praze navštěvovala folklorní soubor a domů jezdila týden co týden, bylo mi jasné, že bez té své rodné kotliny žít nedokážu.

 
Doma jsem záhy našla práci, která mě bavila a muže, který mě baví dosud. Začali jsme spolu cestovat, poznávat země, o kterých jsem do té doby jen snila. V mé milované Indii mě požádal o ruku a 16. 6. 2012 jsme si před oltářem slíbili lásku na celý život.

Měli jsme sny a plány, kam se všude podíváme, co vše uvidíme, zažijeme a poznáme. Když jsme v září 2013 odlétali na tři týdny do Číny, už jsme nebyli sami dva. 

Nastávající tatínek se jako správný sportovní redaktor těšil na fotbalistu a já si říkala "tancuj, nebo aspoň hraj".

A tak k nám v dubnu loňského roku přibyl náš uličník. Zdravý, bezproblémový a úžasný. My poznali, co to znamená opravdově, rodičovsky milovat, co to znamená mít o někoho opravdu strach, co to znamená fungovat po několika neprospaných nocích, co znamená ten pocit štěstí, když dítě usne na hrudi, když poprvé řekne "mami" a "tati". Když se usměje a zaraduje, když poprvé něco zvládne samo.
Ani na minutu jsme nezalitovali, že jsme rušili všechny naše cestovatelské plány. Jsme o mnoho bohatší.

A navíc čtrnáct dní na Azurovém pobřeží se dá zvládnout i s batoletem.