Tohle jsou moje deníky za poslední čtyři roky, popsané shora dolů. Všechny jsem koupila na Fleru. Je v nich kus života a taky kus hledání toho pravého, nejlepšího zápisníku. Samozřejmě toho pravého pro mě – někdo jiný by vyzdvihl jiné vlastnosti (a já bych si to moc ráda přečetla).

Deník si píšu s menšími či většími přestávkami od sedmé třídy. Aktuální velmi psavé období začalo v březnu 2010 s žabkoidním zápisníkem od Stočené vidličky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Můj první postřeh: správný deník má formát A5. Do menších se mi špatně píše a brzy dojdou (když je kapacita malého deníku navýšená počtem stránek, o to hůř se do nich píše, protože nemám oporu pro zápěstí).  Menších a atypických formátů, kterých je na Fleru snad ještě větší výběr než „ápětek“, jsem taky pár nasbírala a tři nebo čtyři využívám, ale k jinému psaní – o tom třeba někdy příště.

A jaký byl zápisník od Stočené vidličky? Veselé desky s milou stuhou (jak vidno z dalších fotografií, deníkům s mašličkou jsem zůstala věrná), čistě bílý papír, trochu moc volná vazba. Poslední zápis vyšel na Silvestra. Deník je užíváním ošoupaný tak akorát, pořád se k němu ráda vracím.

Postřeh číslo dvě: deník má být hezký. Věc, kterou celé měsíce beru pravidelně do ruky (a mezitím mi leží na psacím stole), si zaslouží být propracovaná a kvalitní.

 V tomhle ohledu předčil jablečný deník od immaginacije všechna moje očekávání. Příjemný na pohled i na omak, pečlivě svázaný, plný pevného, hladkého, smetanově nažloutlého papíru. Po sedmi měsících psaní vypadal zvenčí až na lehce ožmoulané rohy pořád jako nový, když tedy nepočítám zapínání na dřevěný korálek, které jsem uřízla, protože mě rozptylovalo. Deník má být hezký, ale pocit při psaní má přednost. Do tohohle se navíc na drsnější listy, kterými byl proložen, krásně kreslilo…

 

 Teď už je mi to jasné, chci hezké desky, mašličku, zavřený hřbet a něco navíc, chci deník s šarmem a vtipem. Sahám po deníku slečny Marplové od saturnina (ano, to bývaly doby, kde jsem uměla s nákupem počkat, až se blížilo popsání toho předcházejícího – dneska mám nasyslené zásoby, ale než na ně dojde, většinou se mi zalíbí něco dalšího…).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pod krásným obalem čekalo mírné zklamání v podobě papíru, který se už tehdy nezdál úplně nový a rozhodně nestárne do krásy. Inkoust se do něj vpíjel, takže jsem se nerada vrátila k propisce, po pár týdnech navíc praskla lepená vazba. Dopsala jsem poctivě do konce, ale jak si ho tak prohlížím, vidím, že jsem pořád zvětšovala písmo – asi jsem to chtěla mít už za sebou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejen u lidí je zřejmě úhledný zevnějšek předností, ale vnitřní kvalitu a krásu to nenahradí…  A ideální je, když se obojí snoubí dohromady. Pokorně jsem se vrátila k imm a sáhla po motýlím deníku s barevnými papíry – v deníku se střídají svazky fialkové, bleděmodré, oranžové a růžové.  Opět jsem nesáhla vedle a nakonec ocenila i tu koptskou vazbu: nic se vám nezavírá, ani když se u psaní na chvíli zasníte. Oranžové a růžové listy trochu prosvítaly, jinak jsem s deníkem byla maximálně spokojená. Jen jsem se občas přistihla, že se zdráhám použít peprnější slovo, aby ho ta motýlí krása unesla… Po šesti měsících (všimněte si, jak se intervaly zkracují) jsem si řekla, že bílý papír je jako plátno pro moje emoce a myšlenky lepší základ a že jsou to koneckonců zážitky, které dělají deník hezkým.

Učaroval mi deník od Dizzy s oranžovofialovými deskami a zapínáním na knoflíček, plný bílých, krémových a světle žlutých (ehm) papírů. Je trochu menší, takže byl popsaný za tři měsíce a kousek.

 

K Dizze nakukuju pravidelně, zajímavých deníků má spoustu, jsou kvalitní a jedinečné, s vtipnými detaily, většinou ale menší, než by se mi hodilo.

 

Další kousek byl opět od immaginacije. Učarovala mi tehdy světle žlutá barva desek a papíry do limetkova, kterým mimořádně slušel fialový i zelený inkoust. Přišla jsem na fígl, jak si stuhu zavázat přes hřbet, aby se mi při psaní nepletla.

 

Tenhle deník je trochu odrbaný (sloužil sedm měsíců) a ke konci z něj začaly odpadávat některé lístečky…

Předposlední deník, který už je celý popsaný, je od Archaina – potažený červenou látkou s bílými puntíky, papíry čistě bílé, hladké, řezané. Prožil se mnou loňské léto, na podzim už byl plný, asi se ze mě stává grafoman.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední stránka je prázdná, zápisy končí slovy: „Nechávám s úctou prostor tomu, co prozatím či vůbec nechce nebo nelze být vysloveno. Děkuji ti, puntíkatý, za tvé věrné služby a odkládám tě k zaslouženému odpočinku.“ Tenhle deník byl první, který jsem s sebou vzala ven, a to hned na kurs psaní deníku.

Napadlo mě tehdy, že to není špatná věc, nosit deník s sebou nebo ho aspoň vzít jako zápisník, když se chystám někam, kde si to chci zapamatovat a nejde zrovna o školení ke grantům Evropské unie (to bych deníku nikdy neudělala, fuj).  Sáhla jsem tedy po útlejším, „zbytkovém“, proplétaném deníku od imm.

 

A byl to asi nejlepší kousek, jaký jsem kdy měla. Zadní strana se lehce ošoupala a na hranu se chytá prach, ale přední desky zůstaly bez hnutí, i když nejsou proužky nijak lepené, vazba nemá chybičku a duhový přechod šesti odstínů papíru mě bavil tak, že jsem deník popsala za deset týdnů.

 

Mám v něm i zápisky a kresby ze sebepoznávacího kursu a taky vlepenou zpětnou vazbu od ostatních na můj obrázek (imaginovali jsme si svoje dětské sny, pak je kreslili a nakonec psali ostatním, jak na nás jejich obrázek působí).

A jsme u současnosti. Na deníku od „děvčice z dědiny“ je sice vidět, že je to jeden z prvních pokusů o vazbu, byl ale za hubičku a baví mě: líbí se mi kropenatý papír, svěží kombinace barev, kontrastní vazba s originálními detaily i knoflíková aplikace. Papír je čistě bílý a krásně hladký, marná sláva, na ten se píše nejlíp, inkoustem i propiskou. Po šesti týdnech psaní jsem ve třetině a z poličky na mě pomrkávají další krásné kousky od immaginacije, Archaina nebo třeba od kaaje…

 

 

Tak co, nezačnete si psát deník?