Mám tři děti a od malička jim říkám, že mají všechno před sebou a když budou hodně chtít, můžou v životě dokázat prakticky cokoliv. Stačí jít za svým cílem a udělat pro to spoustu práce. 

Tady to můžu přiznat, ale nejsem pro ně právě ideální vzor.  Právě jsem si koupila svoji třetí učebnici Francouzštiny pro začátečníky (pořád umím jen pozdravit a poděkovat), každý měsíc začínám dietou a cvičením (vydržím i do desátého) a pořád si píšu dlouhé seznamy toho, co musím udělat. Ráda si odškrtávám splněné úkoly a skoro nikdy ten svůj seznam nestíhám.

Ale o tom jsem tenhle blog psát nechtěla.

Šiju už nějakou dobu hračky a moje děti to berou jako samozřejmost. 

Nedávno proto mezi mnou a prostředním synkem proběhla asi taková debata:

"Mami, ušiješ mi dráčka?"

"A jak má takový dráček vypadat?"

"No, aby byl červený, měl špičaté zuby a drápy, čtyři nohy, taky ocásek....."

"Nechceš mi ho radši nakreslit?"

"Tak jo."

Návrh byl hotový během chvilky a já jsem se v souladu se svým přesvědčením dala do práce.

Malý výtvarník mi to rozhodně neulehčoval:

"Co je tohle za divný dílek? Kam to dáš? Proč má tak velký břicho? Bude to už?"

A tady je výsledek. Dráček splnil očekávání, ani jsem ho nestihla dokončit a už byl pryč.

Prý to stačí tak.

Pokud se podíváte pozorně na návrh, přijdete na ten malý nedodělek hned. 

Ještě jsem ho namalovala na tričko a hurá na školku v přírodě.

Děkuji všem, kteří se pročetli až sem. Je to můj první blog a jsem si vědoma všech nedokonalostí.