MAROKO –  dotek Afriky

 Z Algeciras do Maroka

 Zvláštní jsou přesuny v čase a prostoru. Jako bychom dostávali novou šanci. Možnost prožít znovu, jinak, ty uplynulé dvě hodiny, o něž se čas na africké pevnině posunuje zpátky. Dvě hodiny navíc. „K dobru“, říká se. O dvě hodiny méně a desítky let zpátky. Jiný svět. V našich očích zaostalý. Za NÁMI stojící? Avšak, můžeme sebe, ten NÁŠ svět,  činit mírou pro jiný? Nebyla by přiměřenější výpověď „stojící jinde“? V jiných hodnotách a tradicích…

Slunce žhne. Moře i město jsou v oparu. Muži sedí před bary, pokuřují, čtou noviny, klábosí. Pozorují kolemjdoucí. Štěrbiny očí propouštějí pronikavé pohledy. Ženy jsou zahalené. Neúprosně schovány od kotníků po kotníky. Odzbrojeny. Zbaveny moci svých křivek, pohledů, pohybů. V neforemném hábitu se pohybují tiše, jako stíny. Občas jsou zahalení i muži. V národním oděvu djellabě (dlouhém plášti s kapucí) a barevných, obvykle žlutých, kožených pantoflích (babouches).

Za okny vlaku, kterým směřujeme z Tangieru do hlavního města Rabatu, běží krajina. Žlutavé pláže, rozkvetlé louky, políčka na svazích, pastviny se stády ovcí a koz, prašné cesty,  prosté vesnice s bíle omítnutými domy a malými zahrádkami, hliněné chýše s plechovými střechami… Na obzoru klikatý obrys pohoří Rifu. Pole jsou obdělávána většinou ručně, bez techniky. V krajině roztroušení lidé. Tu muž s pluhem zapřaženým do krav či oslů. Tam rodina žnoucí srpem obilí a vázající ho do snopů. Po stezce jde osamocená žena s oslíkem, který veze těžký náklad. Muž s kápí vede tři velbloudy se zavazadly.  Zprostředka každé vesnice k nebi vyčnívá minaret či věž mešity. Jako vztyčený ukazovák nad zemí, odkaz k Nejvyššímu.

V Sidi Kacem přestupujeme. Na péronu se mačká množství lidí. Zmateně přebíhají koleje před rychle se přibližující lokomotivou. Průvodčí zběsile píská na výstrahu, leč marně. Ženy v dlouhých kápích, v pantoflích a s těžkými taškami seskakují přímo do kolejiště před vlak. Žádný div, že je v Maroku tolik úrazů na nástupištích.

  

RABAT

Medina (Udaja) – stará městská čtvrť leží ukrytá za červenými hradbami na pobřeží. Domy jsou zpola modré, zpola bílé. Uličky klikaté a úzké. Z hradeb se otevírá výhled na moře. Na protější straně zálivu se rozprostírá pirátská a námořnická čtvrť Salé, ve středověku srdce města. V dáli září bílé náhrobky muslimských hřbitovů. Jeden zpoza rozbořené zdi fotím. Najednou se tichem hřbitova rozléhá křik.  Gestikulující postava muže se rozbíhá přímo k nám. Rychle odcházíme. Muž běží za námi. Rozčiluje se. Náhle se vynoří přímo nad námi, pronásleduje nás po hřbitovní zdi, a nad našimi sklopenými hlavami ze sebe rozhněvaně chrlí nadávky. Vstupovat coby nemuslim na posvátná území Muslimů, stejně jako fotografovat cokoliv související s jejich vírou, je zakázané. Je pátek. Muslimská neděle. Postvátno má větší váhu než v ostatní dny. Obchody jsou zavřené. Mešity plné. V domácnostech se vaří národní jídlo KUS-KUS.

Za jinými červenými hradbami města leží Chellah,  překrásná zahrada s ruinami starého islámského města a s pozůstatky římských staveb. Mezi rozvalinami rostou keře a stromy, v jejichž korunách, stejně jako na střechách staveb hnízdí hejna čápů, volavek a bílých ptáků Maribu. Klapot dlouhých zobanů a ptačí křik jen umocňuje zvláštní atmosféru místa. … Královský palác současného krále Mohameda VI. s královskou svatyní se nachází v rozlehlých parcích za dalšími, hlavními hradbami města. Je večer a město září. Světelná výzdoba připomíná naše adventní ulice. Schyluje se k oslavám padesátého výročí marocké nezávislosti, kterou Mohamedu V. udělila roku 1956  francouzská nadvláda.

 

Marrákeš

Nočním vlakem jsme se přesunuli na jih. Rovinu západního pobřeží vystřídala kopcovitá krajina. Je po žních. Svahy pokrývá zlatavé strniště, na kterých se pasou ovce a kozy. Lidé sklízejí obilí ručně. Vážou snopy. Oslíci táhnou vrchovatě naložené vozy. V krajině se tu a tam objeví hliněná vesnice. Téměř splývá s půdou, která má v okolí Marrakéše červenavou barvu. Vedle kolejí leží mrtvá černá kráva, s odtrženou hlavou a ožranými žebry.

         Červená perla jihu, jak se Marrákeši říká, mi připomíná spíše rozžhavenou pec. Město sálá horkem. Slunce se neúprosně odráží od červenavých zdí.  V botanické zahradě Jardine Majoralle je však vlaho a stín. Pod palmami rostou nejroztodivnější odrůdy kaktusů. Malé i velké, koule i tyče, rozvětvené, pokroucené, kvetoucí. Zahradu protínají vodní nádrže a jezírka s lekníny; obrubníky chodníků, domy i zdi jsou natřeny sytou modrou a žlutou barvou. Je tu ticho a svěže. Jako rajská zahrada, oddělená od chaosu, působí toto místo, ve srovnání se sálajícím a hlučícím městem za zdí.

Na silnicích je čilý provoz. Autobusy, staré mercedesy místních taxíků, mopedy, kola, povozy s osly, vozíky připomínající rikšu se mísí s chodci. Zahalené ženy, odhalené ženy, postávající Maročané. Oči mlsně se stáčející za každou sukní.S jejich délkou roste představivost.      

Střed města tvoří velké náměstí Djemaa El Fna se sedmdesát metrů vysokým minaretem Kotoubia. Jméno Djemaa El Fna v překladu znamená „Sněm mrtvých“, neb , dle staré tradice,  se tu  vystavovaly hlavy popravených povstalců a zločinců. Náměstí je vroucím kotlem místního dění, zvláště v noci. Shromažďují se sem trhovci, prodavači koření, mačkaných pomerančů, sušeného ovoce; čističi bot, krotitelé se cvičenými opičkami, zaklínači hadů, šamani, hudebníci v červených či bílých pláštích s bubínky, píšťalami a naříkavými strunnými nástroji; prodavači vody ověšení malými nádobkami, kteří místo vody prodávají sama sebe na focení; mrzáci a žebráci…. Každé zastavení, každý pohled, každá snaha zachytit alespoň zlomek zdejší atmosféry, se platí.  Jsme cizinci. Turisté. Nápadní. Nepřehlédnutelní. Provází nás napřažené ruce, volání, nechtěná společnost průvodců a prodávajících.

Za zahradami se rozkládá marrákešská židovská čtvrť – mellah.  Židé odtud byli již dávno vyhnáni, jen hrstka zůstala. Ta obývá domy s modrými okenicemi (barva Židů) a shromažďuje se v sobotu v místní synagoze. Uličky čtvrti jsou prašné a špinavé, přeplněné lidmi, hrajícími si dětmi, osly, slepicemi. Na konci čtvrti se rozkládá židovský hřbitov, obehnaný vysokou zdí.

S mellahem hraničí palác Bahia, což znamená „záře, třpyt“. Stavba je plná ostře a do hloubky řezaných ornamentů, některé jsou barevné. Dřevěné stropy, dveře a okenice jsou malované a užité ornamenty připomínají naše lidové umění. O kus dál se nachází ohromný palác El Badi. Na jeho střechách a věžích hnízdí čápi. Ze střešní restaurace nasloucháme klapotu čapích zobanů a sledujeme život na náměstíčku pod námi. V hliněné nádobě přinesli tajine (dušené skopové se zeleninou a brambory v hustém omastku).

Za večerního stmívání jedeme autobusem do Essaouiry, rybářského přístavu u Atlantiku. Okolní krajina má zlatavý nádech. Na kopcích lze spatřit arabské nápisy vytvořené z kamenů, patrně citáty z Koránu. Do přístavního města jsme dorazili za tmy. Autobus obklopili majitelé hotýlků a vrhli se na cestující ve snaze vnutit jim své služby. Jsou neodbytní. Chladný vítr od moře nás vehnal do zákrytu zdí mediny. V úzkých ulicích je šero. Trhovci sklízejí zboží. Bloudíme. A marně hledáme hotel. Na pláži – Maročan. Že nás doprovodí. Vodí nás městem. Kroužíme stále temnějšími uličkami. V té poslední, tma! Temné vchody do suterénu. Pusto. Nízká klenba bran v hradbách. Ocitli jsme se v labyrintu, jakoby na prahu podsvětí. Obracíme se, jdeme pryč v tušení nebezpečí. Maročan nás nepřemlouvá. Chvíli slyšíme za sebou ozvu jeho kroků, pak nás předchází a beze slova mizí ve tmě.

 

Essaouira

Je odliv. Kameny mořského dna jsou odhalené, vytvářejí se v nich rybníčky a louže, kterými se brodí rybáři a sbírají škeble. Další propírají bedýnky s rybami na pobřeží. Těžkopádná těla racků visí přímo nad našimi hlavami. Na hladině se houpe řada modrých bárek. Za nimi kotví oprýskané rybářské čluny i větší lodě. Podél pobřeží stojí rozestavěné dřevěné lodě archaického tvaru, které se zde tradičním způsobem vyrábějí.

Město je obehnáno kamennými hradbami. Na severní straně s hradby vyčnívají hlavně starých děl. Ve městě je množství souků, které jsou vždy monotématické: klenotnický souk, souk s výrobky z tújového vykládaného dřeva, …s koberci, …s nádobím, …se zeleninou.    Za městem se rozprostírají dlouhé pláže. Žen je na nich po málu. Na konci pláže sídlí velbloudáři.

Autobusové nádraží kruhovitého tvaru je plné lidí. Pozorujeme zhuštěné dění malého prostoru. Vedle vchodu na záchod je vchod do mešity. V čase modliteb, po volání muezina, se zde shromažďují muži k modlitbě. Přicházejí ze všech stran. Prostor mešity nestačí, proto rozprostírají rohože a koberce před vchod. Rituálně obmytí, bosí, vstupují dovnitř a oddělují se tak od ostatního světa. Jako armáda, vojáci Alláhovi, klekají, bijí čelem o zem, vstávají. Holá chodidla a k nebi směřující zadnice. Nejnáruživější modlitebníci  mají černé fleky na čelech.

Ačkoliv je Maroko z islámských zemích jedna z nejliberálnějších a nejtolerantnějších, i zde lze narazit na množství nám cizích a nepochopitelných tradic a jevů. Jedním z nich je postavení ženy a otroctví dětí. Je běžné – z ekonomických důvodů – ženu prodat. V dětství za služku, v dospělosti za prostitutku. Práva dítěte tu neexistují. Děti jsou bezmocné, moci dospělých a bohatých vydané. Často u svých majitelů okoušejí týrání, bití, mučení. Jsou svodem špatných nálad i zvrácených sklonů všech členů rodiny, u které slouží. Rovněž dívky z chudých rodin se ocitají v bezvýchodných situacích. Stávají se prostitutkami nebo vydržovanými milenkami, které jejich amant může, až se jich nabaží „provdat“ nějakému muži, většinou postaršímu nebo chudému. Mnohoženství je tu dovolené, ale málokdo si ho může dovolit, protože za nevěstu se platí věno rodině nevěsty…

 

MEKNES a Volubilis

 Meknes, město bran, královské sídlo sultána Moulaye Ismaila, leží v kopcích, pod scenérií hor Středního Atlasu a je známé především svými hradbami a množstvím městských bran, které zde sultán Ismail během své vlády vybudoval. Stavby mají žlutavý nádech, mozaiky i střechy se vyznačují zelenou barvou, která je  barvou  islámu.

Z Meknesu míříme místním autobusem do posvátného města marockých muslimů Moulay Idrisse, které se jmenuje po zakladateli marockého islámu a proto i hlavním světci marockých Muslimů. Leží na kopci a bílé domky městečka září do dálky. Silueta města připomíná dva hrby velblouda a přímo uprostřed mezi nimi se nachází mauzoleum s hrobem  světce. (Moulay Idriss byl z rodu proroka Mohameda  (jeho prarodiči byli Mohamedova dcera Fátima a bratranec Alí). Do Maroka se dostal z Damašku, odkud utekl před Ommajadany, založil zde hlavní město své říše a začal též s výstavbou města Fes. Tu však dokončil jeho syn Idriss II, který je ve Fesu uctíván jako místní světec a patron města. Idriss byl Ommajadany nakonec otráven, avšak jeho říše nezanikla. Nemuslim nesmí v posvátném městě přenocovat).

Tři kilometry odtud se nachází římské vykopávky s množstvím zachovaných mozaik -  Volubilis. Bylo to nejodlehlejší město římské říše a Římané místní kraj, který patří k nejúrodnějším v Maroku, pustošili tím, že odtud vyváželi olivy, obilí i divokou zvěř. Zcela vyhubili místní lvy a medvědy, jež lovili pro své hry v cirku.

 V noci město Meknes ožívá. Na hlavním náměstí El Hedim (Náměstí bourání a obnovy“) vládne podobná atmosféra jako v noční Marrakéši. Kolem nás hudebníci, zaklínači hadů, cvičitelé opiček, žebráci. Změt tváří, zvuků, vůní. V úzkých uličkách mediny nahlížíme do obchodů se starožitnostmi (mezi nimiž lze najít mimo jiné i  pozůstatky po židovském obyvatelstvu v podobě tepaného židovského desatera); …do krámků s nábytkem a tesařských dílen, ke kterým nás dovedla vůně barev a laků; …do dílny s prastarými stroji, které navíjejí cívky s barevnými nitěmi. Z otevřených dveří se nese klapot a drnčení. Nechávám se unášet děním. Vstřebávám všemi smysly to těžko zachytitelné ovzduší, náladu, realitu. … Vykládané stolky, malované ornamenty, vůně dřeva, lucerny, krejčíci se starými šicími stoji i ručně vyšívající, roztomilé černooké děti volající na nás: „Bon jour“, a chichotající se při naší odpovědi.

 

FES

Za hlavní branou souk. Mezek plně naložený bednami s coca-colou. Lidé, kteří do nás vrážejí. První hotýlek ve čtvrti Bab Boujeloud, Cascade, se stává na dva dny naším útočištěm. Pokoj je vyhřátý a nepřináší žádnou úlevu. Okny dovnitř stoupají výpary jídla z barů pod námi. Vtahuji zápach přepáleného omastku a pocit nesnesitelného horka mě pohlcuje. Postel je měkká, vlní se při každém pohybu jak moře. Péra v matraci nepříjemně vržou.  V koupelně ze škvíry mezi kachlíky vykukuje šváb. Černohnědý brouk s dlouhými tykadly velký jak palec.

V medině starobylého Fesu je živo.. Uzounké uličky plné lidí jsou lemovány krámy a dílnami. Mezi lidmi si razí cestu muži s mezky plně naloženými nejrůznějším nákladem: bednami s coca-colou, plynovými bombami, zpracovanými kůžemi, pytli s obilím, koši se zeleninou. „Atencion, Atencion“ nebo arabsky: „balak“ se stále ozývá za zády… Z hlavních ulic odbočují klikaté uličky do souků (souk = trh vždy s jedním druhem zboží: kořením, keramikou, šperky, koberci, lampami, nádobím atd.) a fonduků (fonduk = původně ubytovna pro bohaté studenty a obchodníky, dnes dílny a obydlí). Narážíme na památky. Věže minaretů bohatě zdobené ornamenty před námi vyrůstají jako ukazatele. Poutače pohledů. Jakoby chtěly naše oči i duše nasměrovat vzhůru. Medresa Bou Inania se ztichlým dvorem je starou školou; avšak svým zdobením: ornamenty  vytesanými do alabastru, bohatě vyřezávanými cedrovými dveřmi a trámovím, zelenými střechami, kachlíky obloženým nádvořím, připomíná spíše palác. V srdci města leží mauzoleum Moulaye Idrisse II.. K svatyni vede několik cest, posvátnou půdu pro nemusliny označují dřevěné závory.  Dovnitř smíme pouze z odstupu nahlédnout. Kolem stěn vnitřního prostranství postávají především ženy, modlí se, očišťují, kvílí… Prosí svého světce o kde-co. V těsné blízkosti mauzolea leží souk se svíčkami, které tu muslimové nakupují, aby je v mauzoleu zapálili. O kus dál fontána Nejjarin zdobená pestrou mozaikou, s fondukem Nejjarin. Kairunská mešita dominuje městu od roku 857 a je centrem marockého islámu. Odtud se určuje načasování ramadánu i jiných islámských svátků. 

Odchyceni Arabem stoupáme na terasu tkalcovských dílen, odkud je mešitu s přilehlými budovat vidět v celé její kráse.  Není to zadarmo, každé přátelské gesto a pomoc provází natažená dlaň. Zde i prohlídka tkalcovské dílny a pokus o prodej koberců, aniž by kdokoliv projevil zájem o jejich koupi.

Koželuhny a barvířské dílny (Souk Sabbighin pod medresou Seffarine) stahují naše chřípí. Nacházíme je podle pachu vnitřností, který se mísí s pachem terpentýnu. Uličky jsou stále temnější a ubožejší. Vlhko, zápach, špína, mezkové ztrácející se pod nákladem kůží na hřbetě. Muži líně posedávají na schodech a pozorují kolemjdoucí; cizince pak jako kořist. Oči lačné možností snadného výdělku se vtělují do otázky: „Hledáte barvírny? Zavedu vás tam.“

Jak jiné jsou uličky s překrásným zbožím a jak ulice, kde se toto zboží vyrábí. Nahlížíme do dílen. Připomínají temné kobky. Ve stísněném prostoru posedávají tři až čtyři řemeslníci a za sporého osvětlení, ve špíně a zápachu, němě pracují. Jako živé stroje. Odměřit, ustřihnout, odložit. Další kus. Znovu. Netečný pohled zabodnutý do stolu. Ruce pravidelně kmitající. Jsme vetřelci. Diváci z jiného světa. Před očima nám běží bída v přímém přenosu. Na terase obchodu s koženými kabelami a pestrobarevnou obuví sledujeme barvení. V hliněných kádích se nejprve kůže louhují, aby změkly a pak se obarví. Muži s vykasanými nohavicemi a rukávy stojí po  kolena, nebo i do pasu, ponořeni v chemikáliích a pracují. Jejich kůže se barví do modré, rudé, žlutavé. Barva vstupuje do těla a dává vzniknout zákeřnému bujení. Směrem ven z mediny narážíme na stále chudší a chudší čtvrti. Chatrče jsou přilepeny k hradbám. Hradby obkružuje stoka s kalnou, šedivě zpěněnou vodou, která s sebou nese odpad všeho druhu. Nade vším se line zápach. Oblaka mušek a komárů. Po mostku přecházejí zahalené ženy, upocení muži popohánějí své naložené mezky, děti křičí a kopají do míče, prodavači nabízejí občerstvení.

Komentář: Koželuhny a barvírny propůjčují místu ráz středověku. Kůže se zpracovávají pomocí vody a ptačího trusu. Barví se v obrovských kádích. Ve středověku (16. stol.) získal Fes od Gordoby statut předního zpracovatele kůže. Barvířský dědičný cech se dědí se zkušenostmi z generace na generaci. Užívají se tradiční barvy: žlutá – šafrán alias kurkuma, červená – mák, modrá – indigo, zelená – máta, černá – antimon, avšak přírodní barviva byla nahrazena chemikáliemi.

 Potkáváme různé lidi: přívětivé, otevřené, ochotné pomoci. Usmívající se a zdravící nás: „Bon joure, madam. Odkud jste? Willkam in Maroco.“ Někteří se s námi dávají do řeči, málokdy však nezištně. „Hledáte cestu? …Mešitu? …Synagogu? …Dovedu vás tam. Nejsem průvodce,“  a už nás, znavené vedrem a chozením, vlečou nepřehlednou spletí ulic a vyprávějí o památkách, historii… Na konci se dožadují odměny…

Taxikáři i někteří prodavači se nás snaží natáhnout; jiní jsou uražení, když jim nedůvěřujeme a jsme opatrní. Smutný pohled na mrzáky. Míhající se tváře. Osmahlé staré obličeje. Muži v djellabách a bílých čepičkách, tmavé plnovousy a uhrančivé oči; prodavači tiše pohybující rty při modlitbě. …Upřený, přítomné pronikající a skrze ně nepřítomně hledící,  pohled mrzáka bez rukou a nohou. Postaven jak patník podél cesty, pahýl lidského těla bez možnosti cokoliv udělat. Jen očima spojen s okolím. V nich nečitelno. Mráz po zádech… Dlouho do noci ruch. Lidé pracují… prodávají… pokřikují…. Ženy zahalené. S šátkem přes obličej staženým až pod nos vypadají jako lupičky.

         Toulaví psi a vyzáblé kočky v ulicích na hromadách všudypřítomných odpadků. Pod stoly v restauraci se otírají o nohy, občas vyskočí na stůl, aby urvaly sousto. Švábi.

         Den rozdělen voláním muezima. Táhlý hlas z věže minaretu, ke kterému se přidávají další jak ozvěna. Někdy připomínají sirénu, jindy řev motorky. V Rabatu se zas svým vytím připojují psi z celého okolí.

 

Nový Fez

          Na kopci za městem se nacházejí Merenidské hrobky, od nichž je překrásný výhled na celý Fes a okolní krajinu. Kopce , díky dlouhé zimě a přívalu dešťů, jsou zelené a rozkvetlé. V sálajícím horku potkáváme osamělou postavičku Berbera. Osmahlé šlachovité tělo zahalené v dlouhém plášti, hlava pokrytá háčkovanou čepicí. V jedné ruce ranec s koberci, v druhé černý deštník proti slunci. Pozoruje nás a obchází kolem jako větřící pes. Jsme bílí, jsme odjinud, proč nezkusit štěstí. Koberce utkané manželkou  v jedné z obytných kostech kdesi na úpatí kopce se nám rozbalují před očima. Levné, kvalitní, krásné, lehké. Všichni kupují. Z původních dvěstěpadesáti dirhamů končí nešťastný obchodníka na dvaceti. Odchází a znovu se vrací, neschopen uvěřit, že nás ke koupi nesvede.

Opisujeme pěšky hradby. Míjime hroby rozeseté volně po svahu, i celé hřbitovy… V boujeloudských zahradách hledáme stín. Děti se koupou v zakalených korytech zavlažovacích kanálů.   V novém Fesu leží královský palác. Rozlehlý kolos, bohatě zdobený ornamenty, mozaikou a zlatem. Pro veřejnost je nepřístupný. V sousedství paláce je melah, židovská čtvrť s odlišnou – spíše andaluskou – architekturou. V srdci melahu se nachází židovská synagoga a hřbitov. Svatostánek s tórou, mikve, svícny, oddělený balkon pro ženy, fotky židovských míst z ostatních marockých měst. Hřbitov je obehnaný vysokou zdí. Hroby tvoří oblé náhrobky   v nekonečných řadách. Připomínka morových ran a epidemií (12.600 hrobů po tyfové epidemii). Dojemný kout malých dětských hrobů. Oblina za oblinou, vlna za vlnou. Mrtvé, zkamenělé moře. Občas se z uniformity zvedají hrobky významných rabínů. Jeden z náhrobků patří Solice, místní židovské mučednici.  

Náměstí za hradbami, před hlavní branou: zaklínači hadů, berberští hudebníci, cvičená opička, děti vycvičené na žebrání. Večer trávíme na terase. Slunce pozvolna mizí za kopci. Zvedá se osvěžující vítr. Město mění barvy. Domy zlátnou, zelenají, propadají se do šedé. Snáší se noc. V ulicích pod námi to však stále řve jak v kotli. Muezin z minaretu svolává k modlitbě. Ze všech směrů se k mešitě sbíhají muži, zouvají se před dveřmi a mizí v prostorách svatyně. Odněkud z města se přibližuje melodická hudba a zpěv. To fanoušci, kteří slaví vítězství FC Barcelona  oslavují. Na rozdíl od běsnícího davu v Barceloně, připomínají maročtí fanoušci spíše skupinu Harekrišnů. Radostně běží městem, prodírají se davem turistů, míjí zahrádky restaurací, muže v djelabách  a oslavují.. Na počátku davu hráči s dlouhými trumpetami jak andělé Posledního soudu ohlašují vítězství; za nimi modročervené pruhy na oblečení, tvářích, vlajkách. Probíhají kolem mešity, kde se i navzdory hluku zvenčí, soustředí zbožní muslimové k modlitbám.

 

 Chefchauen, modré město severu

          Krajina z Fesu do Chaouenu je nádherná. Silnice se vine pohořím Rif, který je vyhlášen pěstováním marihuany (kif – konopné lístky a  pryskyřice z marihuany:čokoláda-hašiš). Marihuana tu roste divoce i pěstovaná na rodinných farmách a výnosy z obchodu s ní jsou mnohem vyšší než ostatní způsoby jak si vydělat na živobytí. Jiné cesty než oficiální silnice jsou nebezpečné pro časté přepady, vydírání a donucování k pašování drog.

Chefchaouen leží na úpatí ostře řezaných hor, vyznačuje se modrou barvou, kterou jsou v různých odstínech natřeny domy zvenčí i zevnitř. Stěny i schody jsou oblé, uličky mediny úzké a často končící přímo u vchodu do domů. …Nad městem kamenité stezky pro pastevce koz, rozbité na drobné kamínky kopyty stád. Kolem stezek kvetoucí opuncie. Ostnaté placky kaktusu se žlutými květy. V křoviscích pod vrcholky jsou schovány chýše farmářů. „Pojďte se mnou, k nám domů. Posedíme. Zakouříme si. Nechceš hašiš?“, ptá se nás kolemjdoucí pastevec.  …Na protilehlém kopci osamocené ruiny Španělské mešity. Pod ní hroby natřené na modro.

Večer město ožívá. Berberští hudebníci s bubínkem a jakýmsi vrzavým nástrojem obcházejí stoly kaváren. Ticho noci proráží rytmické údery do bubnů, přerušované vzlyky strun a mumlavým zpěvem. Berberské ženy v bílých šatech, ovinuté červeně pruhovaným tkaným kusem látky, s bílými šály na hlavě, někdy i v slaměných kloboucích s červenými střapci se vracejí z trhu. Osamělí muži v dlouhých djellabách připomínají mágy bez tváře. S kápí na hlavě působí tajemně. Zpoza stínu kapuce nelze číst v očích, jen tušit jejich pichlavý pohled.

 Odjezd do Ceuty

          Opouštíme Afriku. Krajina je jímavě krásná. Skalnaté vrcholky Rifu, svahy barevně zářící mozaikou políček jsou poseté bílými farmami, způli natřenými světle zelenou barvou. Na rozkvetlých loukách se pasou osli a kozy. V korytě řeky odpočívají velbloudi….Je pátek, muslimská neděle. Autobus je plný místních mužů, kteří jedou do Tetouanu za prací. Přistupují cestou. Řidič pouští kazetu. Vysoký ženský hlas zpívá arabskou píseň. Zní jako zhudebněná poezie nebo modlitba. Muž za námi se přidává. Monotónní melodie a naříkání nás provází celou cestu.

Nádraží v Tetouanu se nachází v betonovém podzemí. Jako stvořené k zločinu. Ponuré, nepřehledné, plné podivných existencí. Do plného autobusu se tlačí další a další lidé. Vystupují pak po hloučcích u hotelů, které lemují pobřeží. --- Přístav Ceuta, španělské území na africké půdě. Jsme v Africe a Evropě zároveň. Osmi kilometrová hranice odděluje dva zcela odlišné světy;  jen zahalené ženy a muži v djellabách na ten africký upomínají. Čas se zrychluje, dění nabírá spád. Vše jde ráz na ráz. Vše navazuje. Loď letí po hladině. Míjíme Gibraltarskou skálu a jsme ve Španělsku. Za námi hornaté pobřeží Afriky. Jsme zaskočeni rychlostí přesunu. Marocký pobyt se zdá být snem…

Fotografie: Timea a PPP