Povídka vzniklá společným psaním v klubu Klíčení. Chcete-li se přidat k tvorbě příběhu, vstupte do klubu.

 

S Lenkou máme společné tajemství. V prváku nás posadili do jedné lavice a od té chvíle nedáme jedna bez druhé ani ránu. S výjimkou kluků, samosebou. V tom máme naštěstí zcela odlišný vkus. Co se v září v naší třídě objevil nový spolužák Petr, Lenka úplně ztratila hlavu. a já se kvůli ní proměnila v detektiva, před nímž bledne i Sherlock Holmes

Petr je pěkný tajnůstkář, s nikým ve třídě se moc nevybavuje, přistěhoval se z úplně opačného konce republiky, počítačové hry ho neberou, diskotéky zřejmě také ne a na facebooku je deset kluků stejného jména. Asi víte, jak to vypadá, když zamilovaná holka vyzvídá a zjišťuje, čím svůj idol zaujmout a ideálně na co ho utáhnout a aby v tom nelítala sama, angažuje nejlepší kámošku...

Po pár dnech bylo zřejmé, že Petr je vynikající student. Všechno mu jde výborně, počítá s nadhledem a minule jsme měli občanku a exceloval ve filosofickém pojetí názoru na materialismus. Tak to Lenka a ani já mu v této oblasti nesaháme po kotníky. Lenka ještě hůř, má se školou co dělat...

Ale úplné šílenství nastalo v hodině dějepisu. Vyprávěl o husitských válkách, jakoby stál na bojišti hned vedle Jana Žižky z Trocnova. V tu chvíli jsem myslela jen na to, že jediným Lenčiným trumfem je pěkná postava, hezké nohy a obličej jako ze žurnálu a kdoví, zda je ten génius vůbec zaregistruje. Na Lenčině místě bych sama sobě nezáviděla!

Podařilo se mi o přestávce vzít mu z lavice elektronickou čtečku knih. Že si vůbec něco takového nosí do školy! Je to snad blázen! Podívám se, co tam má za tituly...

Petr sedí v lavici s Vláďou, který byl do té doby lichý. Původně s ním seděla Martina, ta ale po pár týdnech gympl vzdala a přestoupila na obchodku na druhém konci našeho náměstí.  A protože jsme všichni zůstali sedět s tím, s kým jsme se posadili v prváku, zůstalo vedle Vládi volné místo až dosud.

Ohlídala jsem si, abych čtečku sebrala bez Petrova vědomí, ale Vláďovi to neuniklo.

"Co blbneš," zaútočil na mě. Pš, jen na chvíli. Potřebuju se jen mrknout!" Naštěstí právě zazvonilo a profesor Minařík s dlouhým ukazovátkem v ruce vchází do dveří. "Vrátím po fyzice" šeptla jsem Vláďovi a rychle sedla vedle Lenky.

Naštěstí mne prófa nevytáhl a nezadal ani písemku. Obětí byl náš třídní technik Zdenda, který fyziku dává levou zadní, ovšem spíše prakticky. Poskládat a vyladit komp je pro něj brnkačka. Ovšem vyjádřit to ve vzorcích, které se musí našprtat, to je občas o velké šeptandě.

A tak jsem měla dost času prostudovat Petrovu čtečku. Týjo. To byla síla. Něco z dlouhého seznamu jsem narychlo opsala, v té chvíli jsem ani příliš nevnímala, co, ale v paměti mi utkvěl C.G. Jung, Tolkienův Silmarillion, učebnice základů švédštiny, Prsten Nibelungů nebo islandská Edda.

Hm, tohle budu muset Lence rozmluvit. Ať se zamiluje do někoho jinýho.

Jenže láska je láska...Kdybych to sama neznala!

Lenka si také před dvěma lety ťukala na čelo, když mne načapala líbat se před chatou s naší třídním horolezcem Vikim. Viki skvěle lyžuje, ještě lépe fotí, nechápu, co s takovým talentem dělá na gymplu. Začal mne s sebou brát i na horolezeckou stěnu. Když člověka chytnou hory, je předem ztracen.

Bojím se, že na Lenku je Petr vyšší level. V prváku přemýšlela, že odejde s Martinou. Ale její rodiče trvali na gymplu, a donutili ji protrápit se až do čtvrťáku. Naštěstí není povinná maturita z matiky, s anglinou a němčinou má ještě šanci, na jazyky je lepší, než já. Možná ta švédština...

O přestávce jsem vrátila čtečku na místo, ostře sledovaná Vláďovým roztouženým pohledem. Vláďa není špatný kluk, jenže láska je láska...

"Lenko, on se učí švédsky,"řekla jsem jí o přestávce. "A hodně se zajímá o historii a psychologii.Mezi géniem a šílencem..."

"a nemohl by mne třeba doučovat matiku?" skočila mi do řeči Lenka.

"To by sice čistě teoreticky mohl, ale výš jak tupě bys pak vypadala?"

"Tsss. To bys někdy měla slyšet mamku, jak to válí s tátou."

"Co, povídej," natahuji uši.

"Vždyť víš, máma je doktorka na středisku a táta má sice dílnu, ale má jen maturitu. No, asi jsem po něm. Tak máma je třeba šikovná řidička, a když jsme píchly kolo, jak jsme jeli na chatu k Novákom, sama si ho vyměnila. Ale když je doma, dělá, že je nešikovná, slabá a kromě medicíny ničemu nerozumí. Tak třeba dolívala fridex - přečetla si návod, už se chystala se ho odměřit, pak se zarazila a šla se", Lenka rukama naznačuje uvozovky, "poradit s tátou. A na mě, co jsem na to koukala s otevřenou pusou, jen mrkla a šeptla: musíš to s chlapama umět. A táta jí tedy dolil fridex a ještě jí zajel do myčky auto umejt.

A to je jenom jeden příklad. On táta asi ví, že to na něj hraje, ale, jak máma říkala, dělá mu to dobře. Kluci prostě nechtějí chytrolínky" chytila se Lenka za pusu.

Ale já se na ni nezlobila. Má pravdu. Stačí si vzpomenout na naše taneční.

Lenka šla z kola do kola. Tanec jí jde a sluší jí snad i vytahané tepláky. Zato vidět mne na vysokých podpatcích, to musí být zážitek, na parketu mi bylo k ničemu, že jsem chytrá, když se neumím zhoupnout v bocích a dělá mi potíže přitisknout se k někomu, komu se potí ruce a zapomněl si umýt zuby. Jen na lyžáku jsem byla za hvězdu. Na základce jsem byla ve sportovní třídě.

"Magdí, ale já bych potřebovala, aby nás doučoval jako obě. Proto mne napadla ta matika, v té máš taky mezery..."

"Jo, jak díry po granátech, ale prolezu, neměj strach" hraju to do autu.

Když jdu s Vikim na horolezeckou stěnu, vymlouvám se, že mne doučuje matiku. Mamka se bojí, že místo učení děláme bůhvíco, jenže kdyby tušila pravdu, zabila by mne dřív než ta skála, z níž bych podle  ní teoreticky mohla spadnout. A kdybych do toho ještě zapletla Petra...V mozkovně mi to šrotilo na plné obrátky. "Leni, a co kdybyhom ho ukecaly, ať nás jako doučuje obě a já bych pak jako nemohla..."

Lenka ztrácí odvahu. Ani se nedivím. Edda je přece jen pěkně strašidelný čtení a v kombinaci s Jungem, to zavání hranicí mezi géniem a šílencem.  Musím na to "od lesa." Tedy od Vladimíra. Už jednou mne nenapráskal s tou čtečkou, matika mu docela jde, s Petrem mluví asi nejvíc z naší třídy a s Vikim jsou kámoši.

"Vláďo, potřebovala bych, abys mi pomohl."

"O co go?" zeptal se jako by tušil, že jde o nějakou lumpárnu.

Mám to na něj vybalit celé? Nebo raději ani nenaznačovat?

"Hele, nechci tě otravovat, ale..."

"Vybal to rovnou!"

"Lenka by potřebovala helfnout s matikou."

"Průhlednější výmluvu vy dvě nemáte?"

"No dobře, chtěla by se nějak spřátelit s Petrem."

"Hned jsem si myslel, že ta vypůjčená čtečka nebyl tvůj nápad. A co kdyby si o ni Petrovi řekla sama? Petr není lidožrout."

"Ne, to ne, zatím.... a to byl spíš můj nápad, byla jsem zvědavá." Koulila jsem to, jak se dalo.

"Že se Petr zajímá o historii a o Vikingy, to bych ti řekl taky. Slyšelas někdy o LARP-ech? Nepodceňuji tě, takže asi ano."

"On patří k těm šílencům?"

"Pro něj jsou šílenci diskomaniaci nebo třeba horolezci."

Pravda, o těch "šílencích" jsem věděla jen to, co mi o nich kdo vyprávěl a občas jsem potkala kluky a holky v historických kostýmech, kteří někam táhli stejně jako my dva s Vikim na skály. Ale nikdy mne příliš nezajímali. Jenže co Lenka?

"Máš nějakou radu, Vláďo?"

"Hele holky, a umíte šít?"

"Lenča měla babičku švadlenku, snad něco okoukala..." pomalu mi začalo docházet, kudy vede stezka, úzká, nejistá...

"Petr mi říkal, že se musí poohlédnout po nějaké švadlence. Já to pustil druhým uchem ven, tak nevím, co potřeboval přesně - ale, jestli to Lence vyhovuje...?"

Šla jsem tedy za Lenkou. "Mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Kterou chceš slyšet dřív?"

"Prosím tě jen tu dobrou! Nic špatnýho nechci slyšet!"

"Ty šaty do tanečních sis šila sama, ne?" začala jsem opatrně, abych ji nevyděsila.

"Jak jinak. Kdybys viděla ty děsy v půjčovně, za ty prachy jsem měla látku i s...!"

"Tak to máš šanci, protože tvůj miláček je larpař a zrovna shání švadlenku."

Kapitola

Vládík doporučil Petrovi Lenku a já se bláhově domnívala, že mám konečně klid. Jenže proč by mělo být něco tak jednoduché, žejo.

Předně, Vláďa nic nedělá zadarmo, stálo mne to jeden vstup na bouldering.

A vzápětí si to přihasila Lenka: Týjo, on chce ušít gotický plášť, dal mi odkaz na internet...Magdí..." a zase ty její prosebné oči.

"Vždyť vvíš, že neumím šít..." Zpočátk u jsem nevěděla o co jde.

"On tam ten střih je zmenšený...je tam i návod, jak ho zvětšit na postavu, Petrovy míry jsem si vzala, ale víš, jak jsem levá z geometrie...Kdybych měla střih, tak to už zmáknu, přísahám!"

"A já jsem z matiky génius...!"

Nenapadlo mi nic lepšího, než angažovat Vikiho. Samo, že mi nejdřív vynadal, že se nechám využívat...

A tak jsme nakonec o víkendu blbli ve čtyřech. Sešli jsme se u Vikiho.

Zrovna lilo, a tak mu nebylo ani líto, že výjezd na Hruboskalsko padl a že jsme se u něj v pokoji roztáhli s papíry, lepicí páskou, pravítky, kružítky a nůžkami.

Aby bylo veselo, pustili jsme si muziku, kluci přitáhli pár lahví friska a nějaké to pivo.

Viki propočítal zvětšení a rýsoval, Petr kibicoval a kontroloval, přitom střihu rozuměl jak koza petrželi (konečně něco, v čem tápal!), Lenka povýšila na podavačku pomůcek a papíru no a já upatlala nějaké obložené chleby.

Největší veselost nastala,. když jsme se podle Vikiho pokynů snažili ten střih slepit. Povedlo se nám to až napotřetí, kdy jsem si už začínala myslet, že jediným úspěchem celé akce bude Petrův pokus o vypletení izolepy z Lenčiných dlouhých vlasů.

Pak jsme ten úspěch jaksepatří oslavili a přiopilý Petr povylezl ze své ulity, ale raději, kdyby v ní byl zůstal...Aspoň mě naštval jeho přístup, že všechno ví a všude byl dvakrát, i když možná u něj to mohla být pravda.

Po pětidenním mazlení se s Petrovým sametem přinesla Lenka svůj výtvor do školy a sklidila pochvalu. Dokonce i Niki, která si hned tak něco neobleče, jí vysekla poklonu, že by se s klidem uživila jako divadelní kostymérka. Jen Petrova reakce byla odměřeně chladná. To už dopálil i Vláďu: "Měla by sis říct, co za to," řekl Lence tak nahlas, že to slyšeli až na chodbě.

"To je dobrý," špitla Lenka.

"Ale Vláďa má pravdu," drcla jsem do ní, "aspoň materiál by ti zaplatit měl".

"No dovolte, holky, já si ten samet přece zaplatil," ohradil se Petr.

"Ale jen samet", nedala jsem se.

"To je fakt dobrý," opakovala Lenka. "Moc Ti to Petře sluší a to je pro mne největší odměna. Mohla bych tě v tom vidět, až..."

"Lenko, lidská práce něco stojí," stál si Vláďa na svém. "Odpusť, ale je vidět, že ti ta matika fakt moc nejde. Že by tě Petr měl s sebou vzít na nějakou tu svou bitvu pěti armád či jak tomu říkají, by mělo být normální a když mu to nedocvaklo samotnému..."

"Tyjo, já řeknu Vikimu, aby v tom Petra vyfotil a uděláme ti nabídkovou webovou stránku..." praštila jsem se do čela. „Až odmaturuješ, můžeš si rovnou otevřít firmu."

Lenka stála jak omráčená. Petr ji sice nakonec nikam nevzal, že by se nevešla do auta, ale když se ho tam každý vyptával, kdo mu oblek ušil, nasbíral pro Lenku několik dalších zakázek.

A zatímco Lenka šila kostýmy a Viki vyráběl webovky, hučeli jsme my dva s Vláďou do Petra. Ještě rád doučoval Lenku matiku, aby nebyl před třídou nemožný! Účel to splnilo, Lenka prolezla se čtyřkou.

Lenku její zamilovanost neopouštěla. Divila jsem se. Petr nic moc v projevech kamarádství, zdálo se, že jen když musí - kvůli okolnostem. Lenka byla jako slepá.

Jenže jde do tuhého, zanedlouho budou maturity. Do pololetních prázdnin - to jsme pořád nebrali ajksi vážně, ale únor - začíná jít do tuhého. A venku svítí slunce a sníh se blyští, po té tmavé zimě všechno volá, ať jdeme za sluncem!

Sherlock, tedy Magda, měl sice jisté podezření, ale zatím žádné důkazy. Petrů Nováků je na facebooku víc a larpaři mají většinou přezdívky...O jarních prázdninách jsme s Vikim využili první příležitosti, sbalili lyže, foťák a vyjeli na hory. Vikiho rodiče mají chalupu v Beskydech a naši byli rádi, že jsem prošla se dvěma trojkama.

A samozřejmě jsme na té chalupě nechtěli být sami, natožpak pod dozorem rodičů. Na poslední chvíli se přidala Lenka a dokonce i Vláďa se svým snowbordem. Protože se řeklo, že se po večerech budeme šrotit, táhli jsme i knížky, sešity a Viki vzal svůj noťas, abychom nezůstali bez internetu. Jen Petr se vytáčel jako had, což jsme nechápali, už jsme ho brali jako člena naší party a z nás všech to byl právě on, kdo se učit téměř nemusel.

Moje podezření vzrostlo...Petr se přistěhoval z Ostravy a Ostrava leží od Beskyd, co by kamenem dohodil.

"Možná jen neumí lyžovat," hájil ho Viki.

Ale o tom jsem pochybovala...

Nakonec Petr slíbil, že přijede za námi dodatečně, pokud ho někdo vyzvedne na nádraží: "tu vaši chatu hledat nebudu".

Ten den byla na sjezdovce zima, foukal vítr, Vláďa zapomněl, že večer bude řídit a dal si několik svařáků. Viki s Lenkou také něco popili. V poslední minutě, když jsem váhala nad horkým čajem s rumem nebo bez, jsem si vzpomněla, že za hodinu by měl někdo zajet pro Petra.  Vláďa mi svěřil klíčky od auta a Lenku jsem přibalila s sebou jako překvápko.

Překvapené jsme byly nakonec obě. Tedy, já ne až tolik, protože jsem to vlastně čekala...

Petr si sebou totiž někoho přivezl!

Nebyla hezká, podle oblečení ani bohatá a jak otevřela pusu, bylo nám oběma jasné, že ani na inteligenci neumře.

Byly jsme přesto obě zaražené. Zamilovaná Lenka, která se těšila, že bude mít příležitost na Petra zapůsobit, a já, protože jsem si v hlavě promítala rozdělení pokojů.

"Ahoj holky! To je Ema!" představil ji s klidným úsměvem, jako by se nechumelilo...

S Lenkou jsme na sebe mrkly, což bylo naše znamení, že v takové situaci přece neztratíme glanc, vím, že jí to šlo hodně špatně, přesto se ovládla: "Těší mne. Lenka." A dělala, že Petra nevidí.

"Mne také," nasadila jsem přátelský úsměv. "Magda."

"Čau holky, říkejte mi Emčo...Nemáte některá cigáro?"

Tak to jsme zmrzly podruhé. Já nekouřila nikdy a Lenka úspěšně přestala.

Dovezli jsme povedenou dvojici k chatě.

Zatímco na nádraží jsme s Lenkou pomáhali oběma uložit lyže do horního nosiče a bágly do kufru auta, kde už byl i nákup proviantu na další dny, u chaty jsem zaparkovala a odnesla s Lenkou pouze nakoupené jídlo do kuchyňky.

Kluci dostali přísný zákaz s čímkoli jim pomáhat  a Viki přišel s nápadem, že se my čtyři sestěhujeme do jednoho pokoje a přenecháme Petrovi s tou jeho Emou špeluňku v podkroví, kde obvykle spíme my dva.

"Tady se nekouří, dámo," upozornil Vláďa Emu při prvním pokusu zapálit si," Vikiho rodiče jsou na to docela alergičtí a chata je jejich. A co se zásob týče, na ty jsme se složili, takže koukejte vysolit každý pětikilo, nebo žijte za svý."

"Jsem myslela, že to bude bezva mejdan, Pítre," protáhla Ema obličej směrem k Petrovi a očekávala zastání.

Následující chvíle mne přesvědčily, že láska je opravdu slepá. Zatímco se Ema venku na verandě opírala o zábradlí a užívala si své závislosti na nikotinu, Petr nanosil dovnitř veškerou batožinu včetně lyží a pokorně vytáhl z peněženky tisícovku  na potraviny.

"Ve vaření se také střídáme," sdělila mu vzápětí Lenka.

To mi už bylo jasné, že po krutém vystřízlivění se Lenka začíná bavit na Petrův účet...Kluci to naštěstí  také pochopili a ujali se přípravy večeře.

Nás holky poslali nanosit dříví ke krbu. Ema se vytratila do podkroví a my dvě ji ani nepostrádaly.

Ve dřevníku se mi Lenka přiznala: "Magdí, já musela být úplně blbá, viď?"

"Ale to je dobrý, nejhorší jsou přece trpaslíci!" nebrala jsem její zpověď vážně.

"Jo, všude vlezou a strašně rychle se množí!" smála se kamarádka. Obě milujeme Cimrmana.

S plnou náručí dřeva jsme se vrátily ve chvíli, kdy Viki s Vladimírem přinesli na stůl cosi, co Viki s ledovým obličejem prohlásil za thajskou specialitu.

Chudáci Thajci! Ale hlad je nejlepší kuchař, tak jsme to do sebe nějak nasoukali, dokonce i Petr. Jen Ema se zdržela: "já nevečeřím!"

Později asi na své předsevzetí zapomněla, když nám vyjedla skoro všechny oříšky a rozinky. Ale co chudák měla dělat? Dnes jsme si procvičovali anglinu a tedy mluvili jen anglicky. Ovšem blbiny typu: "kde tu máte salonek pro milionáře?" Petr válel a vtípky mu šly jedna báseň, asi opravdu v té Anglii byl celé minulé prázdniny. Ema se vymluvila, že bude maturovat z němčiny. Ale Vláďa jí nedal pokoj a nachytal ji i v němčině. Měli jsme němčinu všichni, až na Emu, jako druhý jazyk.

Ema hlavně nechápala, že se chceme po večerech věnovat škole. Chtěla mejdan a ne pouze společenské hry v angličtině. V jejím případě tedy v jakési sudečtině, její němčina byla křížená s češtinou a když Vláďovi řekla: "Trhenzí mit noha!" spadli jsme všichni pod stůl smíchy a Ema  uraženě odplula do podkroví s mumláním: "blbí puberťáci..."

A když jsme se v půl jedenácté rozhodli jít si lehnout, jen koukala jako vejr. Zato ráno!

Petr poprvé spadl hned na vleku a při jízdě dolů jsme konečně pochopili, proč se mu tak nechtělo na hory. Ema preventivně zakempila v baru na horní stanici vleku a po Petrově druhé jízdě a svém třetím velkém rumu to riskla po žluté. Stáli nad ní všichni svatí!

Fakt je, že večeři nakonec uvařila skvělou. Azbuku také přečetla, i když rusky se učila zřejmě ve Varšavě, jak si neodpustil Vláďa. Jenže pak přišla na řadu matika, achillovka nás všech kromě Petra a Vikiho. Petr  se zlobil na Emu, že naposled jela nahoru s cizím klukem a nepočkala na něj a jí to snažil večer oplatit. Byl to průhledný manévr. Asi chtěl, aby Ema žárlila, protože rozbalil svůj šarm na Lenku. A Lenka nic. Lenka si ho nevšímala a visela očima na Vláďovi. Já fakt netušila - jestli manévruje s Petrem, nebo už o něj opravdu nestojí?

Ráno to vypadalo na všeobecnou pohodu, sluníčko svítilo, sníh jiskřil, na vleku jsme byli mezi prvními a mně se zdálo, že mám v matice po včerejšku jasno. A Lenka, bestie, dál motala hlavu dvěma klukům najednou. Vláďa se spíš bavil, Lenku bral dosud jako kamarádku, zato Petra svou okatou nevšímavostí dokonale znejistila, což ho ještě víc provokovalo k novým projevům pozornost. Ema, která si až dosud s Petrem dělala, co chtěla, střídala naschvály s vynucováním si pozornosti, na kterou byla u něj zvyklá. Chvílemi by jeden uvěřil, že Petr má už Emy dost...

Večer si Ema na Petrovi chtěla vynutit "konečně nějakou zábavu," Petr její touhu nesdílel a předvedli nám, jak mi pošeptala Lenka, "ukázkovou Itálii."

Petr byl náš spolužák, tak jsme stranili jemu, což Emu rozžhavilo do běla. Nakonec se sebrala, že jako půjde do baru sama a Petr jí řekl, ať si tedy jde, že on kvůli ní u maturit neproletí. To jsme už fakt nevěděli, zda ho brát vážně, nebo se začít smát, zrovna náš génius!

"To sem si nemyslela, že mě sem povláčíš takovou dálku a pak se budeš učit. Jsi větší sobec, než jsem si doteď myslela!" Utrousila Ema, dost nahlas, a bouchla dvěřma. Že prý půjde sama.

"Petře, pochlap se a jdi za ní, " nedalo mi to.

Ale trochu mi jí bylo líto. My všichni jsme byli jaksi parta a ona nezapadla... Kdyby se nějaká parta takhle zachovala ke mně, asi bych taky okatě práskla dveřmi, ale za rohem bych brečela.

"Emča je taková temperamentní," omlouval ji Petr. "Nejspíš si venku jednu zapálí a vrátí se, stejně tady zapomněla peněženku."

S Lenkou jsme na sebe jen koukly.

"Já bych svou holku  nenechal v noci venku samotnou," přidal se ke mně Viki.

Jenže Petr čekal uvnitř a nehnulo s ním ani to, že se Ema vrátila až kolem půlnoci a mírně přiopilá.

"Tohle bych nechtěla snášet," šeptala mi Lenka. "Petr je fakt sobec!"

 

Byla jsem na všechny naštvaná. Tak držíme pohromadě nebo ne?

Zašla jsem za Emou. "Můžu?" jemně jsem se zeptala. "No, bylo mi líto, že jsi sama, tak co, jak se máš? Mám ti uvařit kafe?"

"Ne. Měla jsem už tři, neusnula bych. Je to debil. Že já s ním ještě chodím!"

"Víš, Emo, my jsme sem už jeli s tím, že se budeme šprtat k maturitám...Neber to osobně."

"Kdyby to bylo poprvé...Ale pokaždé! I ty jeho akce, skoro si na mne nenajde čas, a co se odstěhovali...Fakt se tady nesmí kouřit, nebo je to buzerace?"

"Buzerace to není. Rodiče mýho kluka nám s tou podmínkou půjčili chatu. Jeho táta je tělocvikář a mamka astmatička."

"A co má s Lenkou?"

Tohle mě fakt překvapilo. Přece nic... a Lenku to trápilo... Co mohla poznat, když Petr si Lenky ani nevšiml?

"Co tě to napadá, co by s ní měl? Lenka je moje kamarádka."

"Aha...já fakt myslela...Petr se za mne stydí, vím to, a ta Lenka..."

"Lenka je jen kámoška, umí šít ty jejich hadříky a Petr není jediný."

"Nojo, ty jeho hry...Když já bych ho chtěla pro sebe!"

"Nikoho nemůžeš vlastnit a chlap si potřebuje hrát. Proč nejezdíš s ním?"

"Jezdila jsem. Ale bylo to pořád stejný. Já jsem tam byla navíc a ta hra mě teda nebaví."

A pomyslela jsem si, jaké by to bylo, kdybych nejezdila s Vikim na skály. Už bychom spolu asi nebyli, s focením u fontány bychom asi nevystačili.

"Také jsem se zpočátku bála lézt. Ale nikdy by mi nenapadlo dávat Vikimu ultimáta, já nebo skály...vím, jak by to dopadlo."

 

"Chlapa nepřevychováš. Buď ho vezmeš, jaký je, nebo ho nech jít. Mně ty jejich hry nepřijdou pořád stejné," vzpomínala jsem, jak jsme s Lenkou surfovaly po internetu, abychom našly inspiraci na ty kostýmy. LARP fakt není pokaždé stejný,  to je pitomost. Jednou je to o sci-fi v ulicích města, podruhé o Středozemi a potřetí třeba o středověku...

Zkoušelas hrát taky? To by mohlo být super!" ptala jsem se.

"Jo, zkusila jsem to. Hrála tam i ta Romča a ... do prčic, nechci už na to myslet."

"Romča?"

"Byla tam za elfku... Pořád se točil jen kolem ní!"

"Možná měli tak rozdělené role," hádala jsem. "vždyť LARP je vlastně takové divadlo naživo."

"Ty Petra neznáš jako já..."

"Znám ho jinak , půl roku...nemyslím, že by mu stačilo tančit v barech," vzpomněla jsem si na jeho čtečku. Lenka měla pravdu. Protivy se přitahují. Jenže pak to nefunguje."

Lence jsem o Emě raději neřekla. Jinak si říkáme všechno, ale pořád mi nebylo jasné, co myslí tím koketováním s Vláďou Petrovi před očima. Vím, že ji by ježdění po LARP-ech určitě bavilo, hloupá není, z let, kdy jsme vymetaly diskotéky, jsme obě vyrostly a zrovna teď nemá žádného kluka. Jenže Mílu nechala právě kvůli tomu, že byl sobec.

"Co jste si s Emou povídaly?" vyzvídala Lenka.

"No, přišla na to, že Petr nám o ní nic neřekl. Dost se jí to dotklo. Je to celý takový hloupý," zhodnotila jsem situaci.

 

"A co ty, Leni? Jak to myslíš s Vláďou?"

"Vláďa je přece kámoš...ale má něco do sebe," tajemně se usmála. "Jestli si myslíš, že bych ho tahala na vařené nudli a pak skočila Petrovi do náruče, kdyby si kývl, tak to zase ne! Když vidím, jak se chová k Emě, děkuji všem bohům za záchranu...i když se mi to těžko rozdýchává."

Kapitola

Jako vždycky, zůstalo smiřování Emy a party na mně. Uvařila jsem večer všem kafe a vytáhla ze svých tajných zásob sušenky a kulatý stůl rytířů krále Artuše se mohl schovat...Zbytek týdne jsme nějak přežili. Stačili jsme probrat asi polovinu otázek a Emu jsme brali, jaká je,ačkoli někteří se skřípěním zubů. Naštěstí se nematuruje hned po horách, sejdeme se ještě na svaťák a za tři měsíce leccos vychladne…i horké hlavy. Užili jsme si lyžování, něco se naučili, nebyl to promarněný týden. A Lenka aspoň přestala vidět v Petrovi boha.

Myslela jsem, že by mohla vytvořit pár s Vláďou, ale nepovedlo se. Rozuměli si jako brácha se sestrou, ale chyběla tam ta jiskra, co by přeskočila.

Petra ovšem Lenka dál okázale ignorovala s výjimkou zprostředkování zakázek larpáckých hadříků se s ním příliš nebavila a matiku jsme se učily s Vikim.

Měli jsme tou dobou fakt jiné starosti, než se koukat po klucích a kluci po holkách. Všichni profesoři jakoby se zbláznili, zkoušeli nás i z toho, z čeho jsme maturovat vůbec nemínili. I géniova hvězda chvílemi bledla pod tíhou jejich argumentů...

A pokud nám už učivo do hlavy nelezlo, odreagovávali jsme se s Vikim aspoň na lezecké stěně v naší tělocvičně, Lenka došívala kostým upíra a Vláďa chodil na cvičák se svým psem.

"Koukej, jak mám rozpíchaný prsty," stěžovala si Lenka. "Ukaž to Petrovi, ať vidí, jak jsi obětavá!"
"No, je to poslední kousek. Ostatní jsem odmítla, fakt nestíhám. Co kdybychom vzaly bižuli a šli si sednout na Sklalku, je tak nádherně..." s toužebným povzdechem Lenka koukala ven.

"Morávková, co tak zasněná? Pojďte radši k tabuli!" Hlas dějepisáře ji vytrhl z představ odpočinku na slunci.

Lenka převrátila oči a namířila si to neoblíbeným směrem.  Z dějepisu opravdu nematurovala, od "starýho" to byl podraz. Jen díky holkám z první lavice to ukecala na trojku. Ale vzalo jí to náladu.

Bylo mi jí líto, tak jsme se ulily z tělocviku a šly jsme na kafe.

"Do prčic, mám náladu pod psa," utrousila Lenka a já jí přitakala, ačkoli jsem se cítila skvěle.

"Dvakrát kapučíno, prosím," usmála jsem se i za Lenku na číšníka. Toho znám, když jsme nastupovaly na gympl, to jsme byly cácorky, tak skončil školu před maturou a šel pracovat do pohostinství. Od září je v této kavárně a je děsně milý a práce ho baví. Vůbec se mu nedivím, že nechtěl šprtat matiku, nebo co já vím.. Anglicky mluví skvěle, možná byl i za hranicemi.

...a k tomu dvakrát něco sladkého... třeba medovník," kontrolovala jsem obsah peněženky. Před zkouškami u mne šíleně vzrostla spotřeba sladkostí. Snad mi to nezůstane...

Číšník kývl a plavným krokem se ztratil v kuchyni. Na zahrádce restaurace v záplavě sluníčka nám bylo blaze.

"Z toho Honzy Sládka se vyklubal docela hezký kluk, nemyslíš?" upozornila jsem Lenku.

"Mám já náladu. To pako dějepisácký mi zase srazilo průměr, a tak jsem se snažila...znáš prófy, co jeden, to druhý, někdo zjistí, že jsem se zhoršila  a nasadí si na mne všichni."

"Neboj, z matiky ti vychází lepší čtyřka a jinak není důvod, aby tě nepustili k maturitám..."

"Jenže já si nakonec podala tu přihlášku na textilní!"

"Ale servírka by z tebe byla krásná," ďoubla jsem si do ní. "To je vtip," odpověď na Lenčin nepříjemný pohled. "To zvládneš, a kdyby ne, svět se nezboří. Aspoň bys zůstala tady a nestěhovala se někam do toho zmrzlýho Liberce..."

"To je fakt útěcha! Ty kostýmy mne moc baví, ale na Prahu by mi pár let lidušky asi nestačilo. A díky Petrovi znám i pár larpáků, kteří mne budou úspěšně živit. Ale kdyby to vyšlo, můžeš za mnou do Liberce jezdit lyžovat a na Hruboskalskoje to odtud taky jen přes kopec."

"A co Petr?"

"Opravdu neřeším. A co jsem poznala tu jeho Emu... děs!"

"Hele, a co kdybychom si zašly ke kartářce? Niki jednu zná..."

"Děláš si srandu, Magdi?"

"Spíš je to zoufalství topícího se..." usmála jsem se na ni. Já s mojí fyzioterapií také nejsem dvakrát pevná v kotnících, ale přijímačky bych s mou fyzičkou měla dát.

"Tak jo. Ale bude to tajemství," souhlasila Lenka. "Kluci by se asi smáli."

O týden později, venku už pár dní opět trochu sněžilo, jsme zvonily u paní Nebeské. (Jak příhodné jméno!)

Po prvním srdečném uvítání přišlo první překvapení. "Každá samostatně, slečny! Nejprve Vy, " kývla na Lenku, "a Vy si tady pěkně udělejte pohodlí a počkejte." Zapadla za nimi klika. Lenka byla bledá už nyní, co asi bude, až se vrátí?

Já jsem mezitím seděla v pohodlném starém křesílku a louskala nějaký ezoterický časopis.

Lenka celý týden nebyla k ničemu. A jak bylo venku hnusně, tak jsme se aspoň učily. Kartářka se zdála být příjemné vytržení ze stereotypu. Abych měla dost peněz, musela jsem mamce nalhat, že vybíráme peníze na dárek třídní.

Uvnitř bylo přítmí a voněly tam zapálené tyčinky. Pohled mi pasdl na velkou křišťálovou kouli, která zde byla zřejmě pro navození té správné atmosféry.

Kartářka zamíchala balíček.

"Sejměte."

Opět promíchala a začala karty skládat do obrazce, nestačila jsem ani sledovat pohyby jejích rukou.

"Jak se jmenujete?" zeptalas se, když všechny karty byly rozložené po stole.

"Magda. Magdalena."

"Krásné jméno. Nosily jej velké ženy plné odhodlání i oddanosti." Usmála se a začala otvírat první kartu. "Vy mi moc nevěříte, že? Přišla jste jen kvůli kamarádce?" Koukla na mne zkoumavě a já jsem mlčela. Jak to poznala?

"Važte si každé společné chvíle, protože vaše cesty se už brzy rozejdou. Každá půjdete za svým cílem, ale bude to pro dobro obou."

Snad to znamená, že se Lenka přece dostane na tu vysněnou školu.

"Máte mládence, viďte?" probodly mne její oči. "Držte se ho!"

"Vidím tady dlouhou cestu. Podíváte se za moře."

Bože, snad to neznamená, že se nedostanu na vysokou a vypravím se hlídat dětičky nějakým Američanům...nebo snad ty Vikiho vysněné Yosemity, ale kde bychom na to vzali? Málem bych jí začala i věřit!"

"Nebojte se, všechny zkoušky dopadnou úspěšně," ujistila mne paní Nebeská. "Karty lelžou. Podívejte se!"

Já, co jsem v životě jen párkrát z nudy hrála kanastu, jsem v těch obrázcích fakt neviděla žádný význam.

A tak mi paní Nebeská začala trpělivě vysvětlovat, co která karta znamená, až mi z toho šla hlava kolem. Kdyby se mi jen polovina té její předpovědi vyplnila, bylo by to bezva... na druhou stranu, svatba by mne příliš nepotěšila...asi zajdu k doktorce, než bude pozdě.

Poděkova la jsem, zaplatila a spřeplněnou hlavou jsem vyzvedla Lenku. Pod deštníkem se mluvit nedalo. "Pojď k nám, navrhla jsem, uděláme si grog, mamka nic neřekne..."

"No, pořád něco mluvila o nějaké nerovnováze, a o zablokovaných místech, nějak jako že neproudí energie, teda to sem nechápala." Lezlo to  z Lenky pomalu, pořád ještě byla bledá a smála se sem tam poněkud křečovitě.

"Všimla sis tý koule? Prý bych ještě mohla přijít..."

"Nepočkáme raději, co z toho se splní? Hele, zablokovaná místa, to budeš mít z nedostatku pohybu, příště tě s sebou vezmu alespoň do posilovny," pošťouchla jsem ji. "A doufám, že ty hrůzy pro Petra si už necháš pořádně zaplatit, dokud to byla gotika, to ještě šlo, ale upír? I peníze jsou proudící energie," vzpomněla jsem si na ten časopis, co jsem v něm listovala. "A nic konkrétně ti neříkala, o maturitách, o klucích a tak?"

"No tak zkoušky by snad mohly dopadnout, možná i ta vysoká... Ale ten pravý prý na mne ještě čeká."

"Alespoň že čeká," mrkla jsem na ni.

"Měla bych se teda nějak odblokovat. To asi nebude na tu posilovnu. Něco říkala, nechat minulost odplout, uvolnit to, něco jako nemít vlastní očekávání a tak. Neumím to opakovat, nerozumím těm řečem, ale pochopila jsem, že teď žádnýho kluka, žádný flirt, abych byla volná, až přijde ten pravý. Jen aby to nebylo za deset let!" povzdechla si.

Šly jsme k nám, daly jsme si svařáka s medem, mamka nám ho sama udělala, když viděla, jak jsme promrzlé. U mne v pokoji, s nohama pod dekou, jsme se opět vrátily k sešitům. Zdálo se mi, že Lenka nějak s větší sebedůvěrou... A jak jsme na to přišly, že to by mohlo být užitečné, najednou se cvičí málem v každé ulici a téměř denně, prostě je toho spousta. Nejbližší tělocvična je hned za gymplem v tanečním studiu Mona, kde se tančí břišní tance. A ve středy večer je tai-chi. Rozumí se samo sebou, že já potřebuju odblokovat taky!

A tak jsme na to vlítly. Viki by sice byl nejdřív chtěl, abych s ním chodila jen na cvičnou stěnu, ale nakonec byl rád, že budu také trochu za ženskou, a břišní tance, ty se mu obzvlášť líbily.A tak jsme se po šprtání poctivě chodily odblokovávat téměř každý večer, já to ještě prokládala posilovnou a horolezeckou stěnou, aby se Viki necítil odstrčený a také jsem musela plavat na čas, abych splnila limit ke zkoušce na vysokou. Čas nám přitom utekl tak rychle, že  najednou byly maturitní písemky a my si ani nestačily napsat taháky.

Petr byl posledních čtrnáct dní nemocný, vůbec jsme ho neviděly.

Lenka stres a cvičení zajídala, já naopak hubla, už jsem kostlivec, a máma se zlobí. S Vikim už vůbec nemáme čas jeden na druhého, je to takový jalový. Ta škola nám ale dává zabrat!

Pozítří bude první písemka. Čeština. Tak to snad dáme a půjdem s větší chutí na tu děsnou matiku.Lenka, aby matice utekla, raději si dala dva jazyky. Takže se opět začne víc vídat s Vláďou. A já s Vikim, němčinu bych totiž už vůbec nedala a Viki je z matiky snad lepší, než génius Petr. I on už občas zakopne, než ulehl s tou chřipkou, dostal dvojku za nějakou naprostou banalitu.

Dneska jsme šly zase na břišní tance a pak jsme se stavily v kavárně.

"Tak co, šprtky, těšíte se?" dobíral si nás Honza a hned si to žehlil věnečkem navíc. Občas se nám povede takhle přiživit se,  když mají před závěrečnou.

"A nechtěly byste si některá o prázdninách přivydělat?" lákal nás. "Nebo i obě. Chodí sem spousta turistů."

Znělo to dobře...Ale prázdniny  se nám zdály tak šíleně daleko, že jsme si ani nedovedly představit, že naše maturitní martýrium někdy skončí.

První obávaná písemka je za mnou. Uff! Vybrala jsem si literární téma, nakonec jsem nepotřebovala ani tahák, ale tu čokoládu jsem zbaštila celou, nervy pracovaly, snad jsem tam nenasekala zásadní chyby a vůbec, jaký je rozdíl mezi úvahou a ...moje hlava je naprosto vymetená. Lenka si vybrala stejné téma, doufám, že to nebudeme mít jako přes kopírák. Jak je na tom asi Viki?

Koukala jsem při psaní po očku po třídě. jednou jsem načapala Vikiho, jak se dloube v nose, zato Petr - viděla jsem na něj špatně, ale i tak - psal a ani se nezastavil.

Po písemce jsme na sebe v šatně čekali a společně - já, Viki, Lenka, Vláďa a Petr - šli prohovořit naše výkony do kavárny. A zahodit ten stres.

Petr byl samozřejmě jako vždycky suverénní, všechno bylo no problém, což bych mu i věřila. Vikiho jsem tipla tak na trojku, psal něco všeobecného a na technice naštěstí na češtinu moc nekoukají. Lenka měla všechno přibližně stejně jako já, tak uvidíme.   Seděly jsme každá na jiném konci třídy, opisovat jsme nemohly a mobily nám sebrali. A Vláďa, ten byl našprtaný, jde mu o průměr, chtěl by na veterinu. Takže pevně věřím, že jsme to první kolo zvládli. Honzovi jsme vyjedli všechny  věnečky a koňakové špičky. Měla by mne vidět máma!

Vždycky o mně říkala, že je horší mě živit než šatit. Viki na mně koukal, když jsem jedla druhou špičku, a pak mně dloubnul v pase. "Nech toho, to je můj ÓTéPé!" vyjekla jsem.

"Magda nám nějak zhubla," lakonicky konstatoval Viki. "Však počkej, až se o tebe budu starat já, když budeme u nás šprtat matiku! Žádná anorexie, bodová dieta!  Zbodneš, co ti naložím!"

"Jen aby to nebyla thajská specialita!" neodpustila jsem si. Ale on ví, že ho mám ráda. Chyběli jsme si.

"Neboj, objednám pizzu," slíbil Viki. Ví, že se po čerstvé pizze mohu utlouct.

"A mne byste vy dva nepřibrali?"  škemral Petr.

"Za pizzu pro každého to promyslíme," slíbil Viki za oba. Petrovi bylo asi smutno při tom osamělém chřipkovém šprtání.

"A Lence dáš pokoj s upíry," kladla jsem si podmínky i já.   "Historické kostýmy se povolují, ale až po přijímačkách na vysokou."

"Pizzy pro každého, blázníte?"

"Jasně, Lence dáme oddych, škola je pro ni důležitá. Hlásíš se přeci na vejšku, ne?" Otočil se na ni s otázkou, jako by to nevěděl.

"No samo," zatvářila se Lenka suverénně, ač ještě před třemi měsíci váhala, zda tu přihlášku odeslat, nebo vysokou vzdát. Přemluvil ji jeden z larpařů, pro které šila kostým a znali se z facebooku.

"Ale z matiky teda fakt maturitu nedělám, to bych dopadla..." usmála se na svého spolutrpitele Vláďu.

Zdá se, že se energie hnuly správným směrem...svrběl mne jazyk zeptat se Petra na Emu, ale raději jsem ovládla zvědavost a vzala jsem si ještě jeden věneček. Proč otevírat Pandořinu skříňku?

"Do Liberce? Mám tam profesorku tetu, učí tkaní vláken na designatuře. Je do toho blázen! Ale jestli chceš dělat textilní stroje, tak tě matika nemine, pružnost, pevnost... "

Tak věděl, že chce na vejšku, dokonce věděl, na kterou!

"A co Ema? Co půjde studovat?" Vmísila jsem se do hovoru.

"Ema?" zatvářil se Petr překvapeně. "Proč by Ema měla jít  studovat? Stačí jí, že skončí hotelovku. Najde si práci, možná pojede pracovat do zahraničí, jak se jí bude chtít. Už jsem ji přes dva měsíce neviděl," přiznal. "Občas se bavíme na facebooku."

"Taťkův smysl pro techniku mne nějak geneticky minul," zamlouvala Lenka. "Ale s matikou se nějak poperu. na přijímačkách snad nebude...nebyla napsaná."

"Jestli sis napsala návrhářství, tak tam matika nebude." Ujišťoval Petr.

"No a co bude s tou pizzou?"  Nějak mi po té písemce vyhládlo a snědla bych všechno... "Tady u Honzy v kavárně se jí nedočkáme!"

"Pizza bude," usmál se Viki a vzal mne za ruku. "Velím přesun do pizzerky, ať mi Magda neumře hlady!"

"Ty ses hlásila na návrhářství, Lenko? zajímalo mne. "Tajnůstkářko! A co talentovky?"

"Patnáct výkresů," Lenka převrátila oči. "Už mám doma pozvánku. Obličeje, celé postavy a tak... Naštěstí má mamka kamarádku výtvarnici, chodím k ní každou sobotu na hodiny. Mamka je ráda, že jsem se pro tu vysokou přece jen rozhodla. Magdí, mohla bych za vámi na horolezeckou stěnu,  nakreslit si vás, jak lezete?"

"Jestli u toho nemusím mít vlněné sako s baretem, tak klidně!"

Jak Lenka začne s tím svým "Magdí" tak vím, že zase něco chce.

Tentokrát to bylo pro dobro věci, tak jsem jí na to kývla. I když to znamenalo, že pokud ji vezmou, tak se opravdu rozloučíme. S Vikim jsme nebyli jediné její oběti. Se skicárem chodila i do školy a v hodinách břišního tance místo cvičení kreslila.

"Když to nedám letos, zkusím příště rovnou divadelní kostýmy v Praze," slíbila mi.

"Tý, ale v tom baretu a vlněném kostýmu by to na skalách vůbec nebylo marný...Viděla jsem obrázky, jak kdysi lezly horolezkyně v Alpách, měly dlouhé vlněné sukně," zasnila se ten večer před odjezdem do Liberce.

"Leni, pro tebe všechno, ale v sukni fakt nepolezu," vzpomněla jsem si na svou zlomenou ruku loni.

"Jsem naštvaná, že to Petr takhle napráskal...chtěla jsem, aby to zůstalo v utajení...Víš, jak se bojím?"

"Asi jako já se budu klepat před testy na fyzio," ušklíbla jsem se. "Na kryťáku budu na tebe myslet."

Vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi byli ve Vysokým nad Jizerou, v tom muzeu, a tam byly ženský skokanky na lyžích v sukních. Tehdy jsem byla puberťačka a strašně jsem se tomu smála, dnes mě přerdstava v sukni na skalách spíš rozněžnila. Byly ty staré doby lepší?
No jasně, že nebyly!

"Leni, ty to dáš! Cítím to v kostech! I ta kartářka to říkala, ne?"

Lenka se ušklíbla a začala kreslit dámu na skále, v dlouhé sukni a přiléhavém živůtku a nakonec jí přimalovala můj obličej. "Tohle bude moje mistrovské dílo! A jestli mi ty obrazy vrátí, daruji ti jej!"

Dodnes nechápu, jak to Lenka všechno dokázala. Za deset dní patnáct výkresů a k tomu našrotit němčinu na písemky. V den D jsem šla plavat na čas a pod vodou držela palce Lence snad i ušima. Daly jsme to obě. Lenka přijímačky, i když poslední nad čarou, ale hlavně, že nad čarou!

A já poprvé zaplavala limit a ještě s několikavteřinovou rezervou.

Písemkami jsme jako parta kupodivu všichni prolezli. S kluky jsem se zvládla našrotit matiku na trojku a díkybohu za ni, protože dvě holky si matiku zopáknou v září. Lenka měla z němčiny také trojku a všichni kluci po dvojkách. Petr byl vzteklý, Viki nechápal, kde se mohl seknout, Vláďa jásal, protože čekal trojku.

A to nejhorší na nás teprve čekalo. Táta mi vždycky říkal, že na maturity se začíná učit, když rozkvetou kaštany. a tak jsem hlídala ty svíčičky na jírovcích a zdálo se mi, že tento rok si daly nějak naspěch. Vždyť nic neumím!

Poslední zvonění nás dvě s Lenkou spolehlivě rozbrečelo, uvědomily jsme si, že už nebudeme sedět ve společné lavici, posílat si o písemkách taháky a klepat se, zda nepůjdeme k tabuli a nebudou ani psaníčka od kluků... Schovaly jsme se bulit do šatny a pak jsme se rychle namalovaly, aby to nebylo vidět.

Maturity jsme měli všichni v jeden den, s Lenkou jsme se navzájem povzbuzovaly. Ta poslední byla z matiky, ty nervy, ještě, že jsem měla vedle sebe Vikiho! Lenka s Vláďou už oslavovali u Honzy a my matikáři jsme se ještě trápili.

Petr tam dorazil až po nás. Samozřejmě, že pro něj byla matika „no problem“ a „pohoda“, ale už jsme si na něj zvykli.

A co bylo dál? Chvilku jsme ještě spolu drželi. Scházeli jsme se u Honzy a sdělovali si novinky. Vláďu vzali na zemědělku, Petra na matfyz, Vikiho na elektrotechniku,nakonec jsem se kýženého papíru ze školy dočkala i já. Měla jsem z toho nervy, ale Viki stál při mně. Petr s Vláďou zatím doprovázeli Lenku všude, kam si řekla, do kina, na koupák i do hor, navzájem se hlídali, ale nakonec si nevybrala žádného z nich.  Škola ji chytla tak, že na nic a na nikoho neměla čas. Snad z ní bude druhá Blanka Matragi. Moc jí to přeji.

 

na maturity si zavzpomínaly: Aggitta, fisekla, Lydie Dostálová a veronice-eve z klubu Klíčení