Když jsem byla v Číně poprvé, ne zcela mi došlo to, co jsem si plně uvědomila až nyní: jak rozmanitá, kulturně odlišná, rozporuplná, až nepochopitelně rozlehlá, starobylá i supermoderní, v mnoha ohledech šokující, je to země. Od té doby, kdy se politické směřování Číny změnilo a země se otevřela, svět může obdivovat nepřeberné množství zajímavostí, kterými doslova přetéká. 
Dovolte mi, abych se s vámi podělila o dojmy z cesty do města Xi´an v severozápadní Číně v provincii Shaanxi (Šen-si). Dnešní Xi´an je na čínské poměry se svými 8 miliony obyvatel menším městem, ale je to město významné především jako středisko kultury a vzdělání (má přes 30 univerzit). V historii však byl jeho význam mnohem zásadnější. Xi´an patří totiž k vůbec nejstarším městům v Číně, jeho historie je dlouhá přes tři tisíce let. Je kolébkou čínské kultury, zde se zrodila čínská civilizace. Ve městě s tak dlouhou historií jsem ještě nikdy nebyla.

Naštěstí toto město - jako mnoho jiných čínských měst - celé nepadlo za oběť moderní výstavbě. Svědky jeho dlouhé historie nacházíme dodnes – chrámy, pagody, věže, světově proslulé mauzoleum prvního čínského císaře. Kouzelnou atmosféru dosud zachovalé staré části města dokresluje mimořádná památka – městské hradby.

Městské hradby se začaly stavět současně s městem před více jak třemi tisíci let. Vzhledem připomínají Velkou čínskou zeď. Původně byly vystavěné z udusané hlíny či pálených cihel. Dnešní podobu a rozměry (délka 18 km)získaly za dynastie Qing (konec 18. století). Dnes jsou kamenné s důmyslným odvodňovacím systémem, větracími průduchy sloužícími také jako střílny. Díky své mohutnosti za druhé světové války poskytovaly obyvatelům útočiště před nálety japonských letadel. V jejich útrobách si obyvatelstvo vybudovalo kolem tisíce protileteckých bunkrů. Hradby jsou nejzachovalejším a nejstarším městským opevněním v Číně. Není proto divu, že tato mimořádná stavba byla v roce 2008 zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO.



Vpravo od hradeb staré město, vlevo nové.
 

Co je na čínské poměry velmi vzácné - stará část města uvnitř hradeb se z velké části dochovala. Jako by hradby ochraňovaly staré město před nepřítelem moderní doby: násilnou a masívní urbanizací. Té bohužel podlehly části města ležící vně opevnění. Tam se nyní tyčí třicetipatrové paneláky. A v té kouzelné, starobylé části, ochraňován hradbami, byl i náš hotel. Zvenku starobylý dům, uvnitř moderní vymoženosti. Z jeho střechy, která byla částečně přestavěna na kavárnu, jsme měli úchvatný výhled na staré město, jeho typické čínské střechy a na Městské hradby. Od stolku s kávou jsme měli hradby jako na dlani - byly od hotelu vzdušnou čarou necelých 400 metrů!

Dominantou staré části města je 36 metrů vysoká dřevěná Zvonová věž z roku 1384 (dynastie Ming). Leží přímo v geometrickém středu starého Xi´anu. Má třípatrovou střechu a z jejích ochozů je krásný výhled na město. Kdysi v ní byl jeden mohutný zvon, dnes jsou v ní zavěšeny menší středověké bronzové zvony a zvonkohry z doby dynastie Qing. Je největší a nejlépe dochovanou věží svého druhu v Číně.  Nedaleko od ní (na fotografii vlevo) je  o 4 roky starší Bubnová věž. V ní jsou zavěšeny obří čínské bubny popsané nápisy s přáními štěstí. Číňané mají i k této věži velkou úctu. Pod bubny věší stuhy se svými přáními a věří, že se jim splní. Uvnitř věže je Muzeum bubnů, kde se najdou i vzácné bubny staré několik tisíc let. Každý den se tu koná velmi působivé představení čínských bubeníků.
V roce 652 našeho letopočtu byla ve městě postavena Velká pagoda divoké husy, další ze symbolů města. Je jedinečnou ukázkou buddhistické architektury.  Jihozápadně od Jižní brány se pak nachází Malá pagoda divoké husy, která sloužila jako místo úschovy súter (buddhistické texty přeložené ze sánskrtu do čínštiny a tibetštiny). 

V městě Si´an začíná Hedvábná stezka, po které sem přišli i obchodníci z arabských zemí. Ti se zde usadili a vznikla arabská čtvrť s Velkou mešitou, které jsou unikátní směsicí prvků čínské a arabské architektury a kultury. Do arabské čtvrti jsme se dostali až v odpoledních hodinách. Přestože pršelo, ulice i uzoučké uličky žily rušným životem a zářily barvami jako ohňostroje.

  
  

 

Z každého krámku se ozývaly různé zvuky či byly cítit rozličné vůně. Jako na pravém arabském trhu. Prodavači se překřikovali ve snaze upoutat pozornost kolemjdoucích. Chutě nám dělal stánek, kde se na rožni opékala arabská pochoutka z mletého masa – köfte.




 
 

 


V cukrářských krámcích bušili cukráři ve stejnokrojích velkými palicemi do plátů těsta a hlukem upozorňovali na nepřeberné množství lákavě vypadajících cukrovinek. Ve zlatnictví hrála dívka v kroji na prastarý čínský drnkací hudební nástroj. Před restaurací kuchař ručně vytahoval pružné těsto do tvaru dlouhých nudlí, kovotepec poťukával kladívkem na krásně zdobený náramek a hned vedle se v přístroji připomínajícím mlýnek čistily říční perly. Opodál postarší muž vyráběl hřebeny z bůvolích rohů a před našima očima na brusce do hladka obrušoval jejich povrch. Připadalo mi to všechno jako úžasné divadelní představení. Směsice barev, zvuků, vůní, chutí - a kultur.  Byla jsem tím vším tak zaujatá, takže jsem ani nepostřehla, že přestalo pršet a setmělo se. Zamířili jsme k Velké mešitě.


 
      

Zdejší Velká mešita je jednou z největších v Číně. Vznikla v roce 742, během času se přestavovala a rozšiřovala. Dnešní podobu si drží od 14. století. Minaret tu ale nehledejte, převažují čínské stavební prvky. Zaplatili jsme vstupné a prastarou bránou jsme vešli do zešeřelé zahrady. Dřevěné i kamenné stavby v zahradě byly krásně nasvícené a tajemnou atmosféru podtrhoval zpěv muezína volajícího k večerní modlitbě. Míjeli nás spěchající muži různého věku s typickými muslimskými čepičkami na hlavách.  
   
    
   
   

 Náhody často přinášejí ty největší objevy lidstsva. V roce 1974 se jedna šťastná náhoda stala. Asi 40 km východně od města Xi´an se několik místních rozhodlo vykopat studnu. Banální kopání studny se změnilo na objev celosvětového významu. Byla objevena velkolepá hrobka prvního čínského císaře Qin Shi Huangdi. Tento objev je považován za jeden z největších objevů 20. století.

Kdo byl Qin Shi Huangdi? (žil 259 – 210 př. n. l.)

Do historie se zapsal jako sjednotitel Číny, krutovládce, který své úsilí zaměřil na sjednocení a reorganizaci země. Zasloužil se o vytvoření jednotného systému písma, nové peněžní soustavy, nových délkových a váhových měr. Spojil několik starších částí Čínské zdi. Zavedl státní systém byrokracie fungující v Číně dodnes. Průvodkyně nám řekla, že to byl kruťas a blázen. Byl posedlý zájmem o nesmrtelnost a současně i posmrtný život. (Lidé v Číně dodnes věří v posmrtný život. Do chrámů a na obětní místa přinášejí denně jídlo, pití i peníze. Předpokládají, že to, co lidé potřebovali za života, potřebují i po smrti). Honba za elixírem nesmrtelnosti se císaři nakonec stala osudným, protože se domnělým elixírem nakonec otrávil (obsahoval rtuť). Průvodkyně měla pravdu – dlouhodobé užívání rtuti mu totiž přivodilo prohlubující se schizofrenii. Přestože chtěl žít věčně, svoji hrobku nechal stavět hned, jak dosedl na trůn. Bylo mu 13 let. Naplno se stavba rozeběhla poté, kdy Qin dobyl a sjednotil území okolních států. Z nově vzniklého císařství bylo vybráno přes 700 000 (!!!) otroků, řemeslníků a stavebních inženýrů. Ti se pustili do stavby pohřebního komplexu, který nemá ve světě obdoby. Císař si chtěl na onen svět s sebou vzít téměř vše, čeho si užíval za pozemského života. Tak vznikla gigantická nekropole na ploše neuvěřitelných 56 km². (Podle nejnovějších odhadů je plocha dokonce ještě větší). Vědci zjistili, že se pod zemí ukrývá kromě hrobky samotné také krajina s napodobeninami jezer a moře (aby iluze vodní hladiny byla co nejdokonalejší, hlína byla potažena rtutí), dále sto řek včetně vodního ptactva, město s rozlehlým palácem, sloužícími, věžemi pro 100 úředníků, postavami hudebníků, stájemi plnými koní. To vše dodnes v hloubce 70 až 120 metrů pod povrchem čeká na své odhalení.

Mauzoleum 
Podzemní hrobka císaře Qina je největší hrobkou na světě, je větší než Cheopsova pyramida. Samotná pohřební komora s bronzovou rakví má rozlohu fotbalového hřiště. Mauzoleum ve tvaru komolého jehlanu je vysoké 76 metrů. Strop je vykládaný zlatem a perlami, znázorňuje nebeskou klenbu se Sluncem, Měsícem, souhvězdími a hvězdami. Do Mauzolea byl uložen poklad nesmírné ceny, mnoho pohřebních artefaktů a dva bronzové vozy s koňmi, které mají císaře vézt posmrtným životem. V dalších prostorách se nacházejí komnaty pro odpočinek a zábavu císaře, ale i pohřební komory pro jeho manželky a sloužící, kteří museli zemřít s ním.

Mauzoleum obehnali dvěma souběžnými zdmi, které dělí podzemní město na tzv. vnitřní a vnější město. Při stavbě nebylo ponecháno nic náhodě, vše bylo promyšleno do posledního detailu. Kolem Mauzolea jsou nastražena samostřelná zařízení a důmyslné pasti, které jej chrání před vykradači.

Když císař Qin v roce 210 př. n. l. zemřel, (bylo to zhruba 2 roky po dokončení Mauzolea), po pohřebních obřadech byly do hrobky přineseny vzácné poklady a hrobka zapečetěna. Všichni, kdo se na těchto činnostech podíleli, včetně dohlížitelů z řad císařské gardy, museli být v zájmu utajení umlčeni. Proto byla uzavřena brána vnějšího města. Tím se všichni ocitli mezi zdmi vnitřního a vnějšího města v pasti, z níž nebylo úniku. Celá stavba byla okamžitě zahrnuta hlínou a byla navršena 100 metrů vysoká mohyla o průměru asi půl kilometru. Ihned byla osázena stromy a keři, aby vypadala jako běžný kopec. Všechny práce po celou dobu budování komplexu probíhaly v přísném utajení a nikdo nesměl přežít. Všech 720 000 stavitelů komplexu bylo proto na příkaz císaře zabito! Když jsme tuto informaci od průvodkyně dostali, naše nadšení z prohlídky zhořklo.

O existenci pohřebního komplexu prvního čínského císaře neměli lidé po dlouhá staletí ani tušení. Až přišel rok 1974. Při kopání studny vesničané pozorovali propad půdy. Ve vzniklé díře pak našli několik bronzových zbraní a postavy vojáků vyrobené z pálené hlíny (terakoty). Bronz odvezli do města a prodali překupníkovi. Doneslo se to k pracovníkovi městského muzea, který předměty vykoupil zpět, vydal se na místo nálezu a povolal archeology. A tak se v roce 1976 celý svět dozvěděl o tom, že byla objevena Terakotová armáda, která je považována za osmý div světa. Terakotová armáda se nalézá 1,5 km od Mauzolea a je jediným pokladem pohřebního komplexu, který byl vykopán a zpřístupněn veřejnosti. 

Komora č. 1

Archeologové nevycházeli z úžasu. Objevovali další a další více či méně poškozené postavy válečníků z terakotové hlíny. Nacházeli další a další desítky a stovky pěšáků, lučištníků, střelců z kuše, kopiníků, figury středních a vyšších důstojníků i generálů. Nechyběly ani sochy koní, vozatajů a válečných vozů. Po letech obtížné práce se dospělo k neuvěřitelným číslům: 8 000 bojovníků, 40 000 zbraní, 600 koní, 200 válečných vozů. Nebyly nalezeny dvě postavy se stejným obličejem, dva titíž koně. Každý kus je unikátní, každá tvář má osobitý výraz a celá postava je vypracovaná do nejmenších detailů. Např. u postavy klečícího lučištníka jsem si všimla vzorku na podrážce jeho boty. 

Klečící lučištník

Císařovi skuteční vojáci byli vybíráni z těch nejurostlejších s výškou postavy 166 - 187 cm. A takovou výšku mají i vojáci Terakotové armády. Jednotlivé sochy váží od 100 do 300 kg a manipulace s nimi musela být mimořádně náročná. Tvůrci ztvárnili reálné uniformy, zachycují kastovní a jiné znaky a odlišnosti. Např. podle účesu i ustrojení poznáme, zda se jedná o pěšáka, středního důstojníka či generála. Z  tváře vyčteme, zda se jedná o vojáka mladého či staršího, někdy se dají odhadnout i povahové rysy. Postoj, poloha rukou, výzbroj i účes soch představují skryté významy. Tváře válečníků znázorňují pouhých deset z 10 500 znaků základního čínského písma a jejich význam není dodnes zcela vysvětlen. Skryté poselství deseti typů tváří zjednodušeně znamená: Pozorně si prohlédni vojáky v chodbách a rozlušti skryté tajemství Slunce a boha, tajemství, jež sahá až do počátku času.

  
  
Nedokončené sochy v komoře č. 3

Figury byly vypáleny v peci při teplotě 1700°C (musela to být slušně velká fabrika!). Pak byly ošetřeny podkladovým lakem a naneseny barvy. Také každá z barev měla svoji symboliku. Jakmile však archeologové sochy odkryli, barvy na vzduchu do 3 dnů zmizely. Další nepříjemnou zprávou bylo zjištění, že mnoho figur bylo poškozeno prolomením stropu, a také lidmi, kterým se v minulosti podařilo do jedné z chodeb proniknout. Hodily se jim totiž zbraně, které terakotoví bojovníci drželi v rukách.  Při odebírání zbraní sochy rozbili. Některé sochy bylo nutné sestavit a slepit i z několika stovek střepů.

Terakotoví bojovníci jsou sešikovaní v dlouhých geometricky přesných útvarech a ty jsou rozmístěny ve třech obrovských komorách (jámách). Nejznámější je komora č. 1. Její fotografii jsem již dříve viděla, přesto mě pohled na obrovský prostor se 6 tisíci bojovníků a koní ohromil. V komoře č. 2 bylo odkryto dalších 1000 bojovníků, mnoho koní a vozů (dřevěné části zbraní a vozů se nedochovaly). Do třetí, nejmenší komory, bylo rozmístěno velení císařovy armády – nejvyšší důstojníci a generálové. Byla nalezena i jáma č. 4, ale ta je prázdná, nedokončená. Nad každou jámou dala čínská vláda postavit pavilon, aby byly sochy chráněny před povětrnostními vlivy. Archeologické a restaurátorské práce stále pokračují.

Terakotová armáda je zapsána na Seznam kulturního dědictví UNESCO. Stala se jednou z největších atrakcí v Číně a denně ji navštíví tisíce lidí.