Utišit, nakrmit, přebalit… Znovu jako na počátku: bryndák, plínky, postel s postranicemi, aby z ní nevypadl. A celodenní péče nejbližších.

Po namáhavé večerní toaletě, při níž byla nutná asistence obou mých rodičů, jsem stála u postele svého dědečka a hladila ho po pohublé tváři. Jeho život pomalu vyhasínal. Sípavě dýchal a chtěl mi něco říct, ale už to nedokázal. „Chceš ještě napít?“ Nepatrně souhlasně kývl. Nadzvedla jsem mu hlavu a sosáčkem mu do úst opatrně vlila trochu vlažného čaje. S námahou polkl. Zakuckal se. Další lok už odmítl. Položila jsem mu hlavu zpět na polštář a utřela mu pusu i bradu. Urovnala jsem přikrývku, popřála dobrou noc, znovu ho pohladila po tváři a zhasla. Pokoj se ponořil do přítmí noční lampičky… Po hodině jsem ho našla mrtvého. Bylo mu devadesát osm.

Kostelem se nesla melodie dědečkovy oblíbené písně „Ach potrzebuję cie“. Tklivý zvuk houslí rozechvíval srdce a otevřel stavidla slz… Zůstalo po něm patnáct pravnoučat, tři skříně vetchého oblečení, harampádí a štiplavý závan sebelásky a křiku. Co si vzal s sebou, zůstalo skryto.

Co si s sebou vezmu já? Co po mně zůstane??